Krátké příběhy

Tichý pozorovatel

25. dubna 2017 v 11:25 | Aynarra Tulrgar

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Stála jsem tam v té polotmavé ulici, pod sluncem zapadající oblohou a třásla se zimou. Počasí bylo proměnlivé tak, jak to v Anglii bývá po celý rok. Od předchozího deště bylo všechno mokré. Cesta na níž jsem stála, zeď o kterou jsem se opírala i já samotná jsem byla na kost promočená. Z dlouhých, černých vlasů mi ještě teď kapaly kapky dešťové vody.

Přimíchala jsem se do hloučku postávajících prostitutek, protože jsem měla jistotu, že těch si ani nevšimne. Kdybych chtěla, mohla bych svůj obličej pozměnit, ale jak jsem předpokládala, když procházel, nezavadil o ně ani pohledem. Hlupák!
Táhlo ho to za odměnou a pocitu moci. Hlavu už měl v oblacích při představách, jak plení londýnské metro, ale to hlavní mu krok po krůčku ucházelo. Realita.

A to si na začátku vedl tak dobře. Frankův nejlepší svěřenec, který to mohl dotáhnout hodně daleko.

Hejno ptáků

17. dubna 2017 v 16:51 | Aynarra Tulrgar

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Procházel jsem se tmavou uličkou a hledal Franka, mého šéfa. Místo toho jsem však viděl jenom bezdomovce válející se u popelnic, z nichž někteří leželi přikrytí novinami a jiní zase starými kartony. O kousek dál zase postávaly dívky snažící se vydělat peníze pro své pasáky, pomocí svého těla a taky bandu opilců, ohřívající se u staré popelnice, ze které sálaly oranžovo červené plameny a tak důvěrně známý pocit tepla. To jediné jim stačilo ke štěstí. Po Frankovi však nebylo ani vidu ani slechu. Žádná stopa. Nic.

Ještě chvíli jsem pokračoval v cestě, ale něco, nějaká má skrytá intuice se mě snažila přesvědčit, abych se otočil na patě a vrátil se tam, odkud jsem přišel. Ale Frankova nabídka o tom, že budu vůdcem vlastního londýnského podsvětí zněla tak lákavě a neodolatelně. Stačilo jenom splnit jednu věc: najít Franka a omluvit se. Za všechny špatné přešlapy, které jsem učinil v minulosti.

Z deníku středoškolačky - drabble

1. prosince 2013 v 21:31 | Aynarra Tulrgar
Už dlouho se tady nic neobjevilo. Hodlám to změnit. Plánuji další kapitolu snad k SSS nebo Aryle, ale zatím jsem nezačala. Taky bych se ráda dokopala k prvnímu dni 30 day writing challenge. Už mám dokonce i námět, stačí to už jenom zpracovat. Dneska ale přicházím s jedním drabble, které jsem před chvílí splácala. Nevím co si o tom myslet. Slova mi zadal generátor z pište povídky.

Možná mě tento kousek inspiruje k něčemu většímu než je jenom tohle drabble. Třeba se jednoho dne odhodlám a začnu psát něco jako ze života středoškolačky nebo tak nějak. Protože takhle na mě tenhle výplod působí. A ne, není to fantasy, což je škoda. Na druhou stranu mě to bavilo a pozapomněla jsem na starosti jako je právě škola....


Zadaná slova: |dovézt, tlumočit, věřit, vůči, sympatizovat| 100 slov

"Nejsem vůči vám zaujatá," pronesla ke mně profesorka angličtiny, "ale také s vámi nemůžu sympatizovat, slečno Andersenová, to jistě dobře víte." Dodala a já měla pocit, že jsem konverzaci o překladu a tlumočení neměla vůbec začínat.
"Ale…" nedořekla jsem. Nemělo cenu se s ní hádat. Samozřejmě, že jsem měla pravdu, když jsem na přednášce zmínila, že kdyby na kurzy španělštiny dovezli rodilé mluvčí, šel by nám všem v ročníku ten jazyk zvládnout mnohem lépe. Pro profesorku je to ale zdá se, uzavřené téma a tak mi nezbývá než věřit, že příští rok zasáhne vyšší moc a já odmaturuji ze španělštiny.

Izochromický lakryňák

2. listopadu 2013 v 17:43 | Aynarra Tulrgar
Jsme na nádraží a čekáme na vlak. V čekárně a u prodejce je nějak moc lidí a všichni jedou do Vídně. Když konečně vystojíme tu dlouhou řadu a máme lístek, přijíždí vlak ze kterého se po tom, co nasedneme, stane autobus. Přemýšlím, co nemám a že by nám to mohl někdo po cestě přivézt. Uvědomuju si, že je to blbost ale zkouším to dal. Po cestě se dám do řeči s nějakým týpkem. Bavíme se o škole o jazyku, o tom, že se ve škole učím anglicky a německy, ale vůbec mi to nejde a tak. Pak zjistím, že nemám náš univerzální lístek, se kterým se dát jak vlakem, tak autobusem nebo třeba šalinou, a začnu ho hledat.
Nějak se dostaneme na divné nádraží. Po kolejích tam jezdí vlaky vzhledově připomínající autobus neb spíš trolejbus.

Nemám Karla, což je foťák a jiné věci. Chci si to domluvit pres telefon, ale už jsme daleko a já vím, že za mnou nikdo nepřijede a ty věci mi nepřiveze.
Nějak se dostáváme domů krajinou kolem polí a luk, kde jsou jisté části, které vypadají jako živé obrazy. Stromy, keře, zvířata, odlišeny fotografickými filtry a akcemi ve photoshopu, takže to vypadá jako 3D fotka. Jedeme dál po polích a loukách, nikde není žádná cesta, jenom tráva a náš autobus má zase asi kola. Jedeme kolem poli po vysoké trávě až se dostaneme do míst, kde to vypadá jako tam, kde bydlím. Jdu dal po cestě bez cesty. Potkám malou holku ale nevšímám si ji. Jsem už u našeho domu. Na zahradě ani nikde neštěkají psi. Jdu po schodech na horu a vidím je jak jsou naši psi zmrazení v pohybu. Přijde mi to divné, ale ne tolik, abych to řešila a tak jdu dál. Na verandě čekají tři Karlové. Foťáky. Jeden má dlouhý tele objektiv, ale je v něm díra jako od červotoče. Asi to tak má byt říkám si, ale cítím ze to není pravda. Ta díra mě pohlcuje jako černá díra.

Najednou se objevím ve škole. Omlouvám se, že jsem tam jen na skok, že odjíždím do Vídně, ale jsem vyvolána abych popsala co je to Izochromický lakryňák a já vůbec netuším, co to sakra je?

Zděšeně koukám na tabuli. Ptám se sama sebe, k čemu mi to jako bude. Krčím rameny a říkám, že nevím. Nikdy před tím jsem to neviděla, ale učitel odtáhne tabuli, kde je vzor toho učiva a barevnými křídami přimalovaná krásná kytka asi planá růže. Je u ní napsán rod, výskyt a tak.
Mám pocit, že jsme to nikdy neprobírali, ale dva lidi na to byli zkoušení. Neochotně vezmu křídu, v hlavě vygumováno. Učitel mi řekne, co mám napsat na tabuli a pak to rozebrat. Je to Izochromický lakryňák a já se v ten moment probouzím, protože vím, že je to hrozná blbost.

Jo, je to blbost a docházelo mi to už v momentě, když jsem to datlovala do mobilu. Hned po probuzení. Ani nevím pro, něco mi říkalo, abych tu šílenost zapsala. A tak se stalo. Datlovala jsem a datlovala a v počítači to ještě maličku upravila. Překlepy a tak, ale podstata a styl psaní z ranní ospalosti zůstal stejný.. Myslete si co chcete, já vím, že nejsem normální, ale občas mě mé sny inspirují k tomu abych něco napsala.. Kdo ví, třeba tohle někdy zakomponuju do povídky. PS: nevíte někdo, co je to ten Izochromický lakryňák? :D :D
 
 

Reklama