Deníčkové zápisy rádoby spisovatelky

Jak jsem se rozhodla plánovat

13. května 2017 v 18:47 | Aynarra Tulrgar
Ano, zrovna já! Já, která všechno píše a dělá spontánně tak, jak to cítí. Ptáte se cože jsem se to rozhodla naplánovat? Příběh, samozřejmě. Kdo mou maličkost zdá již delší dobu, ten ví, že opravdu nikdy jsem si nic neplánovala. Jistě, malé poznámky k příběhu jsem se naučila psát. Časem. Hlavně u Alfova syna a to mě pohánělo v psaní.
Vždy jsem si napsala pár poznámek jako" kdo, kde, s kým a jak :D a buď jsem to všechno nacpala do jedné kapitoly, nebo to bylo rozsáhlejší a měla jsem zásobu na delší dobu.

Well, tentokrát jsem se ale rozhodla plánovat krom poznámek i něco víc.
Asi jsem opravdu dospěla do fáze, kdy jsem schopná psát. Tím myslím, že se mi teď všude válí papíry s poznámkami. Různých jmen postav i míst. Různé jména, která možná použiju a možná taky ne. Návrhy a náměty.Nové situace, poznámky, jména míst. Je toho moc a je v tom hrozný zmatek. Založila jsem proto (konečně!) spisovatelský blok, do kterého se snažím všechno přehledně napsat a nacpat. Hezky ručně. S propiskou klouzat po papíru. Je to zvláštní, ale od doby, co jsem odešla ze školy, píšu sice v práci každý den, ale nikdy to není moc dlouho a většinou jen čísla... Užívám si proto každý tah, který napíšu na papír mnohem více, než když jsem chodila do školy.

Čas posunout se dál

26. února 2017 v 16:35 | Aynarra Tulrgar
Dlouho, velice dlouho se zde nic neobjevilo a ani tento článek nebude o tom, co jsem napsala. Ale více informační. Dlouho jsem měla literárně psací blok a možná jej ještě stále mám, ale něco mě stále nahlodává k tomu, abych znovu začala psát. Nemám teď sice v hlavě žádný nový příběh a nápad, ale příběhů jsem v letech dřívějších rozepsala několik a ani jeden jsem nedokončila.

Rozhodla jsem se proto tedy s dopisování a editací. Mého nejnovějšího (a přesto již dva roky starého) projektu. Literárním dílem se to dá nazývat stěží, avšak je to to nejdelší co jsem napsala. Vím, že to má své mouchy a potřebuji upravit jisté části a posunout postavy v příběhu dále, aby se i děj mohl posunout. Jenže kdykoliv se na to vrhnu, něco mi říká, že to je a bude běh na dlouhou trať.

Stejně tak jako je běh na dlouhou trať i má existence na internetu v podobě Aynarry. Je to zvláštní, ale v dubnu to bude již 6 let, co se za tímto pseudonymem schovávám. Je na něm něco kouzelného. Pomáhá mi tvořit. Je to velká část mě v umělecké podobě.
Obdobně jako Irith, který je tady sic o něco méně, ale taky docela dlouho. Zanedbávám jej. Píšu jen když se mi chce a mám na něj náladu, ale i přesto je tu pořád.

Musím se přiznat, že jsem nahlédla do starých, archivních článků i do těch rozepsaných a nikdy nepublikovaných. Maličko mě to nakoplo k tomu, zase to zkusit. I když mám pocit, že jsem z toho určitě už zase vypadla. Že moje slovní zásoba není nic moc a slova, věty i souvětí budou moc divné. Přesto všechno začnu něčím jednodušším. Chtěla bych zase začít psát drabble nebo krátké povídky ně nějaké téma či slova. Prostě něco. Nějak se začít musí.

Aynarra

Zpátky po dlouhé pauze? Možná.

23. července 2016 v 21:26 | Aynarra Tulrgar
Ahoj, opravdu dlouho jsem tady nebyla a mám k tomu i své důvody. Tím jedním je, že jsem jednu část tohoto blogu přesunula na můj nynější aktuální blog, na kterém se chci věnovat všemu. Z části i psaní a tak se mi hodili články "O psaní", které jsem na něm publikovala. Stejně ale cítím, že potřebuji nějaké to jiné místečko pro své psaní, kde bych mohla rozvíjet všemožné teorie, psát profily svým postavám, publikovat aktualizované kapitoly a tak podobně. Prostě mít takové to virtuální místečko, něco jako virtuální spisovatelský deník.

Tenhle blog je tu se mnou po větších nebo menších pauzách už od roku 2013. Vždy, když mám chuť něco napsat, tak napíšu. Vždy, když potřebuju vypnout, soustředit se jenom na jednu věc a to je psaní, je tady pro mne právě tenhle malý kousek mého magického světa fantasie. A co to tedy momentálně znamená pro Vás náhodné a zbloudilé kolemjdoucí? No asi to, že jsem opět dostala chuť psát. Vytáhla jsem všechny staré zápisníky a bločky s nejrůznějšími poznámkami. Ráda bych se vrátila k Alfově synovi a maličko jej předělala, ale taky bych ráda začala něco nového. Něco, ne úplně fantasy ani sci-fi, ale kdo ví, v co se to nakonec zvrhne. Nevím to ani já sama, protože dopředu nikdy neplánuji...

Uvidíme, co se z toho nakonec vyloupne. Začínají mě svrbět prsty a něco mi říká, že nemám moc dlouho otálet a začít popisovat ty volné stránky papíru…

Aynarra

1. listopad odstartoval velkou věc!

2. listopadu 2015 v 15:02 | Aynarra Tulrgar

Ano, ano, listopad odstartoval něco giganticky obřího a já se rozhodla, že do toho půjdu v celé své síle v plném nasazení. A tak se tedy stalo, že jsem včera opět po dlouhé době psala. Nepsala jsem sice od rána, ale začala jsem až odpoledne. Nejhorší je vždy začátek. A to i tehdy, když mám nespočet poznámek (kterých se stejně držím jenom velice málo) a i když nepracuji na ničem novém.
Mou letošní snahou bude dopsat Alfova syna, kterého jsem rozepsala při loňském projektu, ale nezvládla jsem jej dopsat. Myslím si, že je to celkem uskutečnitelné, když budu psát každý den alespoň dvě hodiny. Místo toho, abych koukala na filmy.

Chtěla bych jenom říct, že plánuji psát týdenní statistiky v podobě literárního deníčku, kde můžete sledovat se mnou, jak mi to jde. Na konci každého týdne bude počet slov celkem, a to by mě mělo dovést k tomu, že budu plně motivovaná a budu psát.
A pak je tady ještě jedna, možná dvě věci. Sem tam se tady objeví i něco jako informativní článek. Žádné další literární šílenosti psát neplánuji. Možná si zkusím cvičně nějaké to drabble a možná jednu literární soutěž, ale uvidím. Prioritní je teď věnování se psaní nanowrima. V informačních článcích na vás můžou sem tam vybafnout i nějaké fotky z dění a ti, kteří čtou Alfu pravidelně, si přijdou na své. Protože zde budu sem tam dávat krátké útržky, abyste alespoň trochu viděli, že se neflákám.

Víte, já, i když mám nějaké okrajové poznámky, moc se jich nedržím. Mé postavy si žijí vlastními životy, Macon je hrozný paličák, který to vždy a všem nehorázně zkomplikuje, ale pomalu se dostávám dál a dál. Po včerejšku mi přibyla další nová postava. Nejspíš bude vedlejší, ale kdo ví. To je zatím opravdu ve hvězdách.

Takže to je asi tak všechno. Po včerejším dnu, mám na kontě krásných 3210 slov 




Projekt NaNoWriMo 2015

18. října 2015 v 14:26 | Aynarra Tulrgar

Ahoj, ahoj zase po delší době!
Jelikož opět vůbec nestíhám (ano, díky ti moje milovaná školo), rozhodla jsem se, že by bylo fajn se ozvat (to je myšleno jako v rámci prokrastinace). Chtěla jsem Vám dát jenom vědět, že ještě stále žiju. Že mě ještě nikdo nezakopal do hluboké jámy a nenacouval na mě s kamionem s ohromným množství hlíny, z pod které bych se nemohla dostat. Pro některé je to asi dost smůla, ale abych se teda konečně dostala k jádru pudla. Rozhodla jsem se i letos zapojit do projektu NanoWriMo čili National Novel Writing Month, do kterého jsem se zapojila poprvé loni. Vznikla v něm asi má nejdelší povídka (stále rozpracovaná), Alfův syn. Startuje 1. listopadu a mám tady pro Vás několik tipů nebo zkušeností, které jsem prožila minulý rok při psaní. Možná Vás to také inspiruje k tomu, zapojit se do tohoto projektu.

Co je to NaNoWriMo?
Jde o projekt, ve které píšete celý měsíc Váš vymyšlený příběh. Ideálně do počítače, ale i na papír se to počítá. Cílem je splnit 50 000 slov. Mně se loni povedlo cca 25 000 a o část textu jsem přišla, ale alespoň jsem to zkusila. Ideální je vědět do předu, o čem chce člověk psát, ale i když nevíte a chcete to zkusit, tak to jde! Opravdu. Alfova syna jsem začala psát vařením z vody. Začátek je tak rozhodně znát. Měla jsem sice nějaké podklady, protože zrovna tahle povídka vzniká na motivy textové rpg, ale děj mám svůj vlastní. Odpíchla jsem se pouze od věcí, jako jsou město, místa a jak to tam tak zhruba chodí.

A už jsem psala. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co píšu. Úplně jsem vypnula a soustředila se jen na to, co by se tak mohlo hlavnímu hrdinovi přihodit. Ideální na takové splachovací psaní je, psát v nějakém textovém editoru, který člověka moc neruší a nenutí klikat na okno prohlížeče a brouzdat po internetu. Takže takový Darkroom nebo FocusWriter jsou pro NanoWrimo ideální. Pak je taky důležité prostředí. Jestli rádi u psaní posloucháte hudbu, tak si ji klidně pusťte. Mě loňské NaNoWriMo hrály samé epic fantasy playlisty a myslím, že už to doma některým lezlo celkem na mozek, ale mě to pomáhalo.

Pište, piště, piště.... Neřešte, jestli jste v textu napsali špatně i/y nebo něco jiného. Myšlenky mnohdy plynou hrozně rychle a je těžké je všechny pochytat. Neřešte ani, jestli se vám často opakují slova. Prostě piště. Buďte zapálení a zvládnete to. Máte na to měsíc a 50 000 slov za měsíc není žádná sranda. Zvládnout se to ale dá, jen pro to musíte něco dělat. Ideální je psát každý den. Na webu tohoto projektu máte i kalkulačku slov, která vám ukazuje, kolik jste toho napsali a kolik Vám ještě chybí. Když budete psát pravidelně, text si hezky rozložíte a nebudete mít potom pocit časové tísně.

Piště o věcech, o kterých něco víte. Dohledávání informací je potom zdlouhavé a zdržuje vás od psaní. Jestliže chcete napsat 50 000 slov za měsíc, musíte se tomu poddat a být do psaní zapálení od první chvíle až do konce. A tím se dostávám k tomu, že budete muset obětovat všechny další aktivity na jeden měsíc. Vím, že budu psát a pokračovat na Alfovi ale i tak bych ráda zkusila nezanedbávat zbytečně moc školu, protože pak bych to už nemusela dohnat. Bude to těžké. Pravděpodobně budu muset zvýšit ještě více příjem kofeinu a psát po večerech do noci, takže ze mne bude po měsíci hotová zombie, ale důležité je zkusit to.

Pro Vás, mé čtenáře to tedy znamená, že někdy v půlce prosince bych vás mohla opět krmit dalšími částmi příběhu o Vlkodlakovi Maconovi. Proč až v půlce prosince? Inu, jak už jsem psala výše, jsem gramatický barbar, a když mám myšlenku, gramatika jde bokem. Budu tedy psát soustavně a kapitoly tvořit opět až dopíšu. Také bych je opět ráda posílala k betareadu, aby byl text co možná nejlepší pro Vás čtenáře a hlavně aby dával smysl. Vím, že mi kolikrát něco unikne a nebýt bety, ani bych si to neuvědomila. Příběh by pak nedával moc smyslu. Mě ano, ale Vám ne.

O tom, jak zase vůbec nepíšu

29. července 2015 v 14:30 | Aynarra Tulrgar


Z návstěvy brněnské Zoo - Vlk Arktický

Dlouho předlouho jsem sem nic nenapsala. Opravdu mne to mrzí, ale v mém životě se toho tolik změnilo, že jsem na psaní neměla ani čas a ani huť. Nebudu vám tady teď psát, co se změnilo a jestli k lepšímu nebo k horšímu. To je řekněme, moje soukromá věc a nenapsala bych to sem, na povídkový blog ani za nic.
Well, stalo se toho opravdu hodně a já ani nevím, jak to mám všechno popsat a ani nevím, jestli se mi to povede. Myšlenky se mi honí z bodu A do bodu B, prsty po klávesnici mi běhají sem a tam a ani se pořádně nesoustředím na to, co bych měla vlastně psát. Píšu nesmysli. Totální.

Chtěla jsem Vám vlastně dát vědět o tom, jak to bude dál s blogem a psaním, ale asi ani sama nevím, jak to bude dál. Mám prázdniny a až mi skončí, půjdu ještě na další dva roky do školy. Takový skoro věčný student, kterému se nechce pracovat, protože status studenta, prázdniny a tak. To je přece mnohem lepší než práce. Pfff. Komu by se taky chtělo pracovat že jo? Navíc v oboru, který ho stejně moc nebaví a nebo v tomu druhém nenajde práci, protože prostě není. Dementní systém.
Kdybych si mohla vydělávat psaním, bylo by to stokrát lepší. Jenže, to bych musela umět psát a psát a psát a psát. A to neumím a nedělám. Jsem ztracený případ.

Chtěla bych pokračovat v psaní, ale zrovna když jsem se tak rozhodla, nemůžu najít svou fashku, kde mám všechny podklady k příběhům. Jsem z toho taková smutná, zklamaná a nevím, co mám dělat dřív. Když nemám podklady, tak nemůžu psát. Protože v podkladech mám přece všechno napsané a podle nich se přece MUSÍM držet. Nemůže to být prostě jinak. A tak nepíšu. Flashku nemám, hledám ji už od začátku července, ale prostě, jako by se po ní slehla zem. A tak si pohrávám s myšlenkou, že zkusím psát něco nového. Nevím. Možná opravdu začnu psát něco nového. Další příběh s velkým potencionálem, který stejně nikdy nedopíšu a pokud se dostanu přes 5 kapitolu, bude to pravděpodobně rekord v mém psaní. Jsem hrozný člověk. Chci dělat velké věci, ale nikdy to nedotáhnu do konce.

I teď tady tak nesmyslně fňukám nad něčím, co mám chuť tak akorát smazat začít psát znovu od začátku. Jenže, vážení, tohle, jakožto každý takto rychle napsaný první text, je ten nejupřímnější a tak ho asi mazat nebudu. Jsou to surové myšlenky, které, kdybych začala přepisovat v něco jiného, už by nebyly tím, čím b měly být předtím. Nebylo by to od srdce, nebylo by to.. ach já nevím. Nedostávají se mi slova. Jako celkově v posledních dnech. Myšlenky, spousta myšlenek v hlavě, ale utvořit je do věty a vypustit je nahlas, to je velký problém.

Všechno si pořád jenom komplikuju.

Toulky zasněženou krajinou

31. prosince 2014 v 13:01 | Aynarra Tulrgar

Miluju a nesnáším zimu.
V tomhle jsem vážně případ!
Jsem v tomhle sama?
Doufám žě ne.

Miluju ji pro její fotogeničnost.
Všude je bílo a zase to není takový ten klasický stereotyp ublácených dnů a ublácených procházek. A že jsem si jich nemálo užila, než nasněžilo.

Nenávidím zimu, protože, je mi prostě zima! :D
Kdo by to byl čekal, že v půlce prosince nasněží? :O
Takový šok.
Ne dobře, a teď trochu vážně.


Když letos napadl první sníh, měla jsem vážně radost.
Musela jsem jít ven i s psíčkem, protože jsem nechtěla, aby zase roztál a on si ho nemohl užít.
Chtěla jsem, aby aspoň ten pes z toho měl radost.
A opravdu měl.


Sice mu byla asi zima, když jsem ho ostříhala, ale kompenzoval si to běháním.
Pořád a pořád dokola.


Chtěla jsem se aspoň chvilku cítit zase v pohodě a volná.
A povedlo se.
Jeho výraz, chování a všechno, mě nabilo tak dlouho chtěnou, pozitivní energií.

Sníh u nás doslova vykouzlil krásnou ledovou pohodu a stále drží.

Výkřiky do tmy

20. listopadu 2014 v 16:32 | Aynarra Tulrgar

Zdravím po dlouhé době! Ke vší a hlavně vaší, smůle, jsem pořád ještě tady a pořád ještě žiju. Dlouho jsem se neozvala, protože se toho teď událo celkem dost. Hlavně jsem měla tendenci zapojit se do projektu NaNoWriMo a za měsíc napsat 50 000 slov.

Už teď je mi jasné, že nestíhám... Pravidelně psát, jsem zvládala možná tak týden a pak jsem díky škole, prostě nestíhala. Z donucení mě nikdo psát neuvidí, takže.... Listopad nám za chvíli končí a já jsem těžce pozadu…

Mám rozepsaný příběh. Aktuálně to má skoro 15 000 slov, ale do konce měsíce z něj 50 tisíc vážně neudělám. Takže budu psát a uvidíme, co z toho vzejde a hlavně, kdy... Nejspíš už nebudu spěchat, ale tento projekt mě aspoň nakopl k tomu, začít něco psát. Vymyslet děj a zápletku a rozepsat se tak, že nebude těžké navázat, až bude potřeba.

Mám takové jedno naivní přání. A ano, to, aby mi někdy něco vyšlo knižně. To mě vlastně teď pohání kupředu, i když vím, že to není nejlepší text a po dopsání bude muset projít pořádnými korekturami. Nicméně, velké díky patří Erin, která si již část příběhu přečetla a také mi udělala betu. Předtím, než jsem jí text odeslala, byla varována. Když mám totiž myšlenku, tak moc na gramatiku nekoukám, jen abych stihla zapsat to, co mě právě napadlo... A chyby řeším až pak... Nicméně, prý to nebylo tak hrozné a i já jsem čekala, že se tam té červené objeví více. Takže, i to je jedna z věcí, proč bych tohle chtěla dopsat. Aby si to pak mohl někdo přečíst, sdělit mi názor a za společných sil, dojmů a pocitů, bych to ještě doupravila a až potom, vypustila oficiálně do světa. Nejprve asi na wattpad a pak? Kdo ví... Asi jsem naivní, ale člověk má věřit svým snům...

No a co tedy dělám, když nepíšu? Ano, většinou se učím, i když to zní dost divně. Opět jsem zajela do starých kolejí a začala blogovat o knihách a tím pádem i čtu. Taky zase kreslím. Není to nic extra, ale baví mě to... Takže by se tady mohl objevit minimálně jeden obrázek. A ano, někteří už tuší. Je to ten, který je v náhledu tady... Jen už oficiálně dodělaný...
Takže, to je zase na nějakou dobu všechno. Já se vám pak zase někdy ozvu co a jak. Jinak, kromě tohohle projektu, nemám as a ani chuť na žádné jiné psaní, takže nové kapitolky jen tak nebudou...

A.

Jeden prsten vládne všem...

13. září 2014 v 21:01 | Aynarra Tulrgar

K tomu nadpisu... jo hrabe mi už tak moc, že když jsme měli v pracovním listu (opakování ze 2. ročníku z občanky) otázku: co je to diktatura?, tak prostě odpověď byla: jeden prsten vládne všem! :D

Ok, fajn, mám za sebou týden praxe a týden školy. Je to peklo. Ne, dobře. Peklo jsem já, ale škola je v mém těsném závěsu. Na blog nebudu mít tolik času, kolik jsem mu chtěla věnovat, tudíž zde bude asi tak podobné mrtvo jako přes prázdniny. Protože když přijdu ze školy domů, tak už se mi nechce přemýšlet nad tím, co napíšu. Nebo jestli vůbec začnu psát… a hlavně, co psát…. Prostě, je to složitější než jsem si myslela. Jsem unavená a mám toho spoustu do školy. A když nemám, tak se radši natáhnu po knize, nebo si kreslím, než abych přemýšlela co napsat do kapitoly (jedno čeho…). Potřebuju vypnout. Ano, přemýšlení v ten moment tak strašně bolí, že se opravdu radši restartuju do nějakého primitivního stádia myšlení a už na nic nemyslím.
Nejlíp je mi, když můžu vypadnout z domu do přírody.

Tak zase po měsíci

1. srpna 2014 v 15:24 | Aynarra Tulrgar

Zdravíčko, jenom jsem vám chtěla říct, že jsem ještě neumřela a ani nesekla s psaním, jak pravděpodobně někteří stále očekávají a moc by se radovali, kdybych už opravdu nikdy nic nenapsala. Ano, vím, že v psaní nejsem nejlepší. Jsou tady jiní, mnohem talentovanější lidi, kteří se psaní věnují dlouho a pravidelně, ale i tak si myslím, že je to hlavně o té chuti.
Nu a já píšu, když mám chuť.
Takže….
Jak může vidět na fotce níž, jsou to všechny zde publikované příběhy, které jsem se rozhodla překopat. Upravit a pokračovat v nich. Nějak se nakopnout musím a tohle mi přišlo jako fajn způsob. Vzít si povídky někam ven s tužkou a zvýrazňovači a přeškrtat nebo dopsat pár slov nebo dokonce vět...
Ke své velké smůle u nás včera pršelo a tak jsem se rozhodla tak konat dnes. Jen je hrozné vedro a na balkoně se to nedá vydržet.... Musím si najít chladné místo, kde bych mohla v klidu opravovat a psát.
Mimochodem, včera za vlast padlo poměrně dost papírů. Ona je vlk a Sni svůj sen mají každá po 5 kapitolách (OJV ale ještě není publikovaná) a na papírech je to znát... Mám taky rozpracováno ještě něco a povídku, kterou mám v šuplíku celkem dlouho. S tou bych taky ráda nějak pohnula.
Nevím, kdy se tady objeví nějaké nové kapitoly nebo nějaké z těch upravený, protože příští týden se maluje a to pravděpodobně nebudu mít čas na psaní vůbec žádný...

Jednou za čas se vám ale ozvu. Nebojte. Já jen, že si ještě užívám prázdnin, dokud to jde. V září budu pravděpodobně opět aktivnější.
 
 

Reklama