Alfův syn

13. KAPITOLA - COREY

22. listopadu 2015 v 10:26 | Aynarra Tulrgar
13. KAPITOLA - COREY

Při monotónním cestováním tunelem, kdy je jedna ulička stejná jako ta druhá, jsem ubral na ostražitosti, protože jsem stejně nemohl nic dělat. Měl jsem ruce za zády ve stříbrných poutech, které se mi zarývali do masa, a za mnou stál fanatický týpek v černé bundě, který si hraje na šíleného vědce a míří na mě pistolí, se stříbrnými náboji. Au.

Místo toho jsem začal přemýšlet. Ne o věcech, které bych mohl udělat, abych se odtud dostal, protože to bylo, jak se zdálo a jak Talisa naznačila, zhola nemožné a navíc, nenaplánovaný pokus o útěk se rovnal sebevraždě. Místo toho jsem přemýšlel nad tím, co asi muž v černém udělal s dívkou, po mém odchodu. Přemýšlel jsem, jaké s ní má asi plány. Jestli ji nějak exemplárně potrestá, nebo co.

V podstatě by na tom asi ani nesešlo, ale od doby, co jsem tady, jsem přemýšlel opravdu intenzivně o různých věcech a tak nějak jsem cítil, že jsem k ní nějakým způsobem přilnul. Takže bych ji rozhodně neměl opustit a naopak bych se měl postarat o to, aby byla v pohodě. Jenže to jde těžko, když jste natvrdlý vlkodlak, který lozí tam, kam nemá a pak si to vyžerete hezky do poslední kapičky.

A když to vypadá, že už jste snědli všechno? Omyl, vaši nepřátelé mají doslova celé koryto, které na vás ještě čeká a kterým se musíte prokousat, než se dostanete na svobodu.

Alespoň tak mi to teď připadalo.

Byl jsem jako vězeň, jen s tou výjimkou, že jsem po svém vězení směl do jisté míry cestovat. Pravděpodobně, i kdybych utekl sám, bez někoho, kdo se tady vyzná, by mě po krátké chvíli našli. Nedělám si iluze o tom, že ne. A tak jsem s hlavou plnou různých myšlenek pokračoval ve své cestě odnikud nikam.

12. KAPITOLA – LABORATOŘ

22. listopadu 2015 v 9:23 | Aynarra Tulrgar
12. KAPITOLA - LABORATOŘ

Při pohledu na ní, jsem se nechtěně zasekl. Byla krásná. Dlouhé černé vlasy jí spadaly do tváře. Krčila se v rohu místnosti, hlavu opřenou o zeď, oči zavřené. Spala. Nejspíš. Na první pohled vypadala jako mrtvá, ale pak jsem si všiml, že dýchá. Ne moc zhluboka, ale hrudník se jí zvedal v pravidelných intervalech.

Sledoval jsem ji ještě chvíli a cítil jsem se uvolněný, opravdu. Z té pohodové nálady mě ale vyrušil Adrian, který si odkašlal. Když jsem se na něj otočil, jeho obličej jasně naznačoval, že se dobře baví a nemá v nejmenším úmyslu mě odtud pouštět.

Udělal jsem k němu tedy krok blíž.

"Takže?," nadhodil jsem netrpělivě, "co máš v plánu, Adriane?" Dal jsem si záležet, abych pokladl důraz ve větě na jeho jméno, i když nějaké mé druhé já na mě křičelo, abych nedráždil hada bosou nohou.

*** DRUHÁ ČÁST - ÚTĚK *** // 11. KAPITOLA - PŘEKVAPENÍ

21. listopadu 2015 v 14:26 | Aynarra Tulrgar
Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.
- Mark Twain

Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.
- Paulo Coelho


DRUHÁ ČÁST - ÚTĚK

11. KAPITOLA - PŘEKVAPENÍ


Když jsem snědl jídlo, které mi Talisa přinesla, začal jsem přemýšlet o tom, co myslela tím "snažím se dokázat existenci jednoho tvora" a "jsem s tebou, protože k tomu mám důvod". Co o ní vlastně vím? Že je vlkodlak? Že mi asi určitě zachránila krk? Že mě dostala z okovů a zajistila lepší místo k přežívání. Ale kdo doopravdy je? Přiznám se, že to mi opravdu moc vrtalo hlavou.

Taky jsem si lámal hlavu s tím, co mi řekla o mých snech. Vlastně, dá se to označovat za sen, když sice spím, ale vidím živý přenos toho, co se doopravdy děje a co víc, co dělá Adrian? A hlavně jak a s kým.

Tohle je vážně nechutné.

Když se nad tím ale zamyslím, jsem ještě zmatenější než na začátku. Protože jsem v jednom svém snu viděl, jak se snaží o mou matku a pak vidím, jak se líbá s Otsandou? Kdo si sakra myslí, že je? Bůh? To těžko.

A co Alfa? Vypadá to, že o své rodině toho nevím ani zdaleka tolik, jak by se slušelo.

V ten moment ve mně hrklo. Marcus měl pravdu. Tenkrát. Když jsem ho potkal v lese, pronesl něco o tom, že mi hrozně moc věcí uniká a že od této chvíle s ním budu chodit na obchůzky našeho teritoria.

Co když tím myslel, právě tohle místo? Tunel, rozsáhlý komplex cestiček a uliček. Tohle to mraveniště, které jak se zdá, tady je mnohem, mnohem déle, než celé Faybourne. Nikdo nemůže lusknout prstem a postavit takhle rozsáhlou stavbu za den nebo rok. Jestli to má i nějaké další patra pod zemí, o tom můžu vážně jenom polemizovat, ale stejně. Co je to za lidi, nebo vlkodlaky, kteří dobrovolně žijí v podzemních tunelech? A co s tím má sakra společného můj otec?

K čertu s ním a jeho budoucí ženou.

10. KAPITOLA – ZLÉ SNY

6. září 2015 v 11:02 | Aynarra Tulrgar
10. KAPITOLA - ZLÉ SNY

Tentokrát se můj sen zaměřil na mou macechu. Trochu jsem to nechápal. Proč zrovna-sakra-ona? V duchu jsem se pobízel k tomu, abych se probudil, protože zrovna ona, byla jako jedna velká noční můra.

Byli jsme u Otsandy doma. Samozřejmě. Jenže tuhle místnost jsem neznal a co víc, nebyl tam ani Alfa. Prošli jsme vstupní halou a po chvilce odbočili do dveří, které nikdy nebyly odemčené. Až teď.

Macecha se culila na nějaký kus bílého papíru a něco si mumlala pro sebe. Moc jsem tomu nerozuměl. No, spíš vůbec, než moc. Opět jsem neměl zvuk tak jsem si jen mohl domýšlet. Přesunula se k velkému, fialovému křeslu s velkými opěrkami a posadila se do něj. S pohledem upřeným stále do kusu papíru, se její výraz na obličeji měnil víc a víc. Usmívala se víc a víc, až se ke konci začala smát. Opravdu hodně!
Možná až fanaticky moc a vypadalo to, jako kdyby ona byla samotný Ďábel. Což samozřejmě nebylo možné, protože ona byla jenom moje bohatá macecha, která mě v hloubi duše nenávidí, a já nenávidím ji.

Pak se však zarazila. Jako kdyby si uvědomila, že takhle hystericky by se smát neměla. Chovala se až moc podezřele a mě se to ani v nejmenším nelíbilo. Co se to sakra jenom děje? Co je to za sny a proč se nemůžu probudit?

9. KAPITOLA – LIŠKA NEBO VLK?

1. září 2015 v 18:14 | Aynarra Tulrgar
9. KAPITOLA - LIŠKA NEBO VLK?

Rozhlídl jsem se po místnosti. Byla velká. Oranžová a útulná. Ozářená lampami, které tlumeně dokreslovaly pohodu. Znejistěl jsem. Co to mělo všechno znamenat?

Byla tady pohovka, psací stůl a židle. Postel a velká knihovna. Byl jsem u někoho v pokoji? Vůbec to tady nevypadalo jako tam venku na chodbě. Žádné vlhko, žádný beton ani plíseň. Jenom útulno. Trochu jsem to nechápal. O co jde? Prohlížel jsem si obsáhlou knihovnu, ale názvy mi nic neříkaly. A pak se to stalo.

O nohy se mi něco otřelo. Sklonil jsem hlavu a byl tam, no, vlk. Měl ale dost divnou barvu a velikostně byl menší než naši vlci z Faybourne. Vypadal jako liška. Trochu. Stavbou těla byl ale mohutnější a mnohem větší než je liška. Měl žlutohnědou srst, ale mísily se v ní i červenější nebo oranžovější části srsti. Masku měl o trochu víc červenější. Nohy byly žluto hnědé a packy bílé, jako ponožky. Špička ocasu byla černá. Dloubl do mě čumákem, propálil zelenýma očima a prošel kolem mě. Ke knihově, kde byla malá zástěna.

8. KAPITOLA - MRAVENIŠTĚ BEZ MRAVENCŮ

1. září 2015 v 18:04 | Aynarra Tulrgar
8. KAPITOLA - MRAVENIŠTĚ BEZ MRAVENCŮ

Probudil jsem se do světla. Úplně dezorientovaný jsem chvíli přivykal oči na příval světelné dávky, až se mi nakonec povedlo je rozlepit. Párátka by byla v ten moment asi nejvhodnější nástroj, ale párátka jsem fakt neměl.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl jsem někde jinde!
Můj věznitel, Adrian, mě bez mého vědomí, zdá se, přemístil někam jinam. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla tu postel, šedá chlupatá, na první pohled kousající deka, pisoár a malý stolek. To byl pokrok. A co víc? Na noze jsem už neměl stříbrný plát okovu. Haleluja!

Nicméně, přesto to bylo dost divné. Možná jsem byl paranoidní, díky samotě, ale co jsem udělal, že jsem si vysloužil lepší místo?

Ještě chvíli jsem vnímal pokoj. Po tolika dnech většinou po tmě, uvidíte jakoukoliv změnu a musíte se jí dostatečně nabažit, dokud je světlo. A pak jsem si jí všiml. Stála za dveřmi, ve kterých bylo malé okénko na zavírání. Culila se na mě. Když si všimla, že jsem si jí všiml, zvedla ruce a ukázala mi, co mi chce.

7. KAPITOLA - ONA

30. července 2015 v 14:05 | Aynarra Tulrgar
7. KAPITOLA - ONA

Vypadal, jako by se v ten moment chtěl otočit, nebo mě přinejmenším kopnout. Stáhnul rty do přísně vypadající, úzké čárky. Asi jsem řekl něco, co on nechtěl slyšet. Whups.

Rozmýšlel, nebo tak aspoň vypadal a nakonec z něj vypadlo:

"Jmenuji se Adrian. Ti lidé, které jsi tak bezohledně vylekal a kterým jsi vlezl na jejich pozemek, tě mohli klidně zabít. Nejsou chemici a tohle není jejich chemická laboratoř. A ty nejsi v cele předběžného zadržení, jak jsi jednou mumlal ze spaní. Je to všechno mnohem složitější," vzdychl. Vypadal, že hledá nejvhodnější slova.

"Proč jsi mi lhal o tom, jak jsi na tuhle základnu přišel?"

Natočil jsem nechápavě hlavu na stranu. Jak to sakra ví?!

"To odpoledne jsi neměl službu a nebylo tvojí povinností obíhat teritorium, tak co jsi tam dělal?"

"Vy jste špeh, nebo co?"

"Začíná mi docházet trpělivost. Zkouším to s tebou po dobrém, ale jestliže to nepůjde, nemám moc na výběr a budu se muset přiklonit k té bolestivější variantě. Už jsi ji okusil. Část té varianty máš zažranou do levé nohy," prohodil jen tak mimochodem a přikývnul ke stříbrnému řetězu a okovu.

Sykl jsem. Au.

Bolestivá představa.

6. KAPITOLA – CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

30. července 2015 v 13:36 | Aynarra Tulrgar
6. KAPITOLA - CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

Bylo šílený o tom takhle uvažovat, ale vy byste o tom taky tak začali přemýšlet, kdybyste probrali už úplně všechny možnosti. Několik dní jsem byl ve tmě připoutaný stříbrným řetězem, ani najíst jsem nedostal, zdrogovali mě a kde je sakra Marcus?

Určitě, určitě by mě musel už dávno najít. Ano, chápu, jsem hajzl a nikdy jsem se k němu nechoval s láskou, ale jsem přece jeho jediný syn z jeho linie, takže by si o mě měl dělat starosti. Ne? Aspoň trochu. A hledat mě. Přece mě v dětství netýral školou a jeho mocí jen tak pro nic za nic. Přece by to nezahodil po 18 letech. Po dokonalém výcviku, který jsem podstoupil.

Opřel jsem se zády o chladnou zeď, sklonil hlavu mezi skrčené nohy a dýchal jsem. Hodně zhluboka a nahlas. Musel jsem se uklidnit. Cítil jsem, že jsem slabý, potřeboval jsem najíst, ale i přesto všechno jsem měl vztek. Vztek na svého otce.

A pak jsem si vzpomněl na ten sen. Co to sakra jako bylo? Bylo to tak hrozně opravdové a všichni vypadali tak šíleně šťastní. I Ellena, která se nesmála od doby, co se s Marcusem rozvedli. Přemýšlel jsem o tom chlápkovi, který se tak hrozně culil na mou matku a který jí nesl kytici růží. Kdo to sakra byl? A proč byli všichni u Marcuse? Moje matka tam také nechodí moc často, pokud možno se mu obloukem vyhýbá.

5. KAPITOLA – CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

30. července 2015 v 13:32 | Aynarra Tulrgar
5. KAPITOLA - CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

Tak úplně jsem to nevyřešil, protože už v chodbě jsem se jako vlk dost mačkal. Když jsem ale vtrhl do místnosti, která byla sice hodně rozlehlá, zase tak moc jsem si nepomohl. Místnost byla opravdu dobře osvětlená a na chvíli mě oslepila. Když jste dlouho ve tmě a pak vpadnete do světla, taky byste chvíli mžourali.

Vypadalo to tam však jako v laboratoři, nebo něco na ten způsob. Neměl jsem zase tolik času se rozhlížet, protože přesně jak jsem čekal, v místnosti propukl chaos. Ježil jsem svou srst, krčil pysky a cenil tesáky. A opravdu, opravdu silně jsem vrčel. Nevěděl jsem, co jsou ti lidi zač. Běhali sem a tam, na rukou měli žluté gumové rukavice, na očích tlusté brýle s gumou, jako když jdete lyžovat a v rukou svírali kahany, zkumavky a jiné skleněné nádoby s barevnými tekutinami. Pobíhali jako splašení a něco na sebe pokřikovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Možná měli nějaký svůj univerzální jazyk.

Najednou se ke mně jeden z nich přiblížil. V ruce něco svíral. Ale já se nehodlal jen tak vzdát. Znovu jsem silně zavrčel a rozmáchl jsem se po něm tlapou. Drápy vytasené. Nepřišlo mi bezpečné se teď měnit zpátky.

Rozhlédl jsem se po místnosti a všiml jsem si, že se přibližuje i zbytek. A to byla chyba. Zaváhal jsem v dalším útoku. Ta setina vteřiny, kterou jsem věnoval okolí, zapříčinila, že člověk který byl nejblíže, do mě něco vrazil. Bylo to malé a jenom to trochu štíplo. Nebral jsem na to zřetel a znovu jsem se ohnal tlapou. Udělal jsem dva kroky v před, ale oni byli rychlejší! Další z nich do mě něco bodl!

4. KAPITOLA – BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

29. července 2015 v 18:24 | Aynarra Tulrgar
4. KAPITOLA - BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

Ujišťoval jsem se ale, že když mi zmizel z dohledu, obláčky páry, nebudou zase až tak podstatné. Jak moc jsem se spletl!

Co se stalo potom, si tak úplně nevybavuju. Měl jsem za to, že jsem sledoval Marcuse, ale možná se mi to jenom zdálo, protože jsem se probudil u sebe doma. Byla tma.
A už jenom to bylo dost divný, protože jsem noční tvor a v noci se pořád někde poflakuju. Zvedl jsem se z postele a našel hodinky. Pokud dnes byl čtvrtek, musely právě probíhat Slavnosti měsíce a musel na nich být i Marcus!

Chvíli jsem rozmýšlel nad tím, zda jít na slavnosti nebo ne, ale pak se mi začalo pomalu vracet vědomí. Ne! Úplně všechno mi nesedělo. Nevím, co se stalo! Rozhlížel jsem se kolem sebe.

Našel jsem nějaké čisté a slušné oblečení. Rozhodl jsem se, co musím udělat. Vyběhl jsem z domu a hned jsem uslyšel jeho hurónský hlas.

"-vnosti započaly!!" slyšel jsem jen tohle a nehorázný rachot který vydávali místní, když se radovali, že mají jeho proslov za sebou. To znamenalo, že už jim řekl o tom, co měl plánu a nemohl jsem to vzít zpátky! Kruci!

Kdybych se držel toho, co mi řekl, že mám udělat, neměl bych teď takový výpadek! Jenže, to by znamenalo, že bych neviděl, kam běžel. Jenom mi nesedí to temno. Pravděpodobně mě někdo praštil a pravděpodobně v tom má prsty Marcus. Doopravdy bych se tomu ani zdaleka nedivil!

Věděl jsem, co musím udělat. Prošel jsem jednou prázdnou uličkou a zamířil směrem k lesu. Doufal jsem, že nikoho nepotkám, a i kdyby, byl jsem oblečený tak slušně, že mě nemohl nikdo podezírat z něčeho nekalého. Ulička byla prázdná a tak jsem šel dál. Měl jsem dost času přemýšlet o tom, co Marcus říkal.
 
 

Reklama