Hejno ptáků

17. dubna 2017 v 16:51 | Aynarra Tulrgar |  Krátké příběhy

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Procházel jsem se tmavou uličkou a hledal Franka, mého šéfa. Místo toho jsem však viděl jenom bezdomovce válející se u popelnic, z nichž někteří leželi přikrytí novinami a jiní zase starými kartony. O kousek dál zase postávaly dívky snažící se vydělat peníze pro své pasáky, pomocí svého těla a taky bandu opilců, ohřívající se u staré popelnice, ze které sálaly oranžovo červené plameny a tak důvěrně známý pocit tepla. To jediné jim stačilo ke štěstí. Po Frankovi však nebylo ani vidu ani slechu. Žádná stopa. Nic.

Ještě chvíli jsem pokračoval v cestě, ale něco, nějaká má skrytá intuice se mě snažila přesvědčit, abych se otočil na patě a vrátil se tam, odkud jsem přišel. Ale Frankova nabídka o tom, že budu vůdcem vlastního londýnského podsvětí zněla tak lákavě a neodolatelně. Stačilo jenom splnit jednu věc: najít Franka a omluvit se. Za všechny špatné přešlapy, které jsem učinil v minulosti.


Šel jsem dál. Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak jej oslovím a nabídnu mu polovinu kořisti ze svého podílu. Slunce začalo zapadat a barvit nebe do ruda, chodníky byly stále mokré po dešti - jenž přestal krátce předtím, než jsem vyrazil na smluvené místo - a plné louží. Z nepozornosti jsem do jedné šlápnul, když tu se náhle přede mnou objevil Frank v obláčku černého kouře.
Prohlédnul jsem si ho: v černém saku, kalhotách a polobotkách vypadal opravdu jako mafián.

"Franku," pokynul jsem mu uctivým gestem na pozdrav a sklopil podřízeně oči. Vyčkával jsem.On ke mně udělal krok vpřed s rukama za zády. "Výborně Nicolasi, dorazil jsi téměř včas."

Vzhlédl jsem k němu: "Já,-", on mne však zarazil ještě dřív, než jsem stačil říct cokoliv dalšího.
"To stačí Nicolasi! Teď budu mluvit já a ty si bedlivě vyslechneš všechno, co ti povím. Rozumíš tomu?" kývnu na souhlas a znovu sklopím pohled, pevný bod, na který se mohu soustředit, najdu u svých bot.

"Dobře. Tak tedy poslouchej. A poslouchej dobře. Zavolal jsem si tě, protože s tebou musím srovnat dluh, kterému jsi se tak dlouhou dobu vyhýbal. Do našeho obchodu jsem vložil mnohé-" usměje se a pokračuje: "i duši. Avšak, to samé jsem čekal i od tebe." Udělá další krok v před. Mám chuť poodstoupit, ale neudělám to.
"Ty jsi mě však obelstil, zklamal a myslel sis, bůhví jak nejsi chytrý a že ti to projde. Veř mi Nicolasi, udělal bys lépe, kdybys sem dnes vůbec nepřišel."

Zvednul jsem hlavu a on mne propálil svým smaragdově zeleným pohledem a úlisným, sněhobílým úsměvem. A v ten moment jsem pochopil...

Vystřelil proti mně ze své zbraně, jenž až do této chvíle schovával za zády a nad tmavou uličkou, v záchvěvu posledních paprsků slunce, které zapadalo, proletělo hejno ptáků....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama