*** DRUHÁ ČÁST - ÚTĚK *** // 11. KAPITOLA - PŘEKVAPENÍ

21. listopadu 2015 v 14:26 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.
- Mark Twain

Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.
- Paulo Coelho


DRUHÁ ČÁST - ÚTĚK

11. KAPITOLA - PŘEKVAPENÍ


Když jsem snědl jídlo, které mi Talisa přinesla, začal jsem přemýšlet o tom, co myslela tím "snažím se dokázat existenci jednoho tvora" a "jsem s tebou, protože k tomu mám důvod". Co o ní vlastně vím? Že je vlkodlak? Že mi asi určitě zachránila krk? Že mě dostala z okovů a zajistila lepší místo k přežívání. Ale kdo doopravdy je? Přiznám se, že to mi opravdu moc vrtalo hlavou.

Taky jsem si lámal hlavu s tím, co mi řekla o mých snech. Vlastně, dá se to označovat za sen, když sice spím, ale vidím živý přenos toho, co se doopravdy děje a co víc, co dělá Adrian? A hlavně jak a s kým.

Tohle je vážně nechutné.

Když se nad tím ale zamyslím, jsem ještě zmatenější než na začátku. Protože jsem v jednom svém snu viděl, jak se snaží o mou matku a pak vidím, jak se líbá s Otsandou? Kdo si sakra myslí, že je? Bůh? To těžko.

A co Alfa? Vypadá to, že o své rodině toho nevím ani zdaleka tolik, jak by se slušelo.

V ten moment ve mně hrklo. Marcus měl pravdu. Tenkrát. Když jsem ho potkal v lese, pronesl něco o tom, že mi hrozně moc věcí uniká a že od této chvíle s ním budu chodit na obchůzky našeho teritoria.

Co když tím myslel, právě tohle místo? Tunel, rozsáhlý komplex cestiček a uliček. Tohle to mraveniště, které jak se zdá, tady je mnohem, mnohem déle, než celé Faybourne. Nikdo nemůže lusknout prstem a postavit takhle rozsáhlou stavbu za den nebo rok. Jestli to má i nějaké další patra pod zemí, o tom můžu vážně jenom polemizovat, ale stejně. Co je to za lidi, nebo vlkodlaky, kteří dobrovolně žijí v podzemních tunelech? A co s tím má sakra společného můj otec?

K čertu s ním a jeho budoucí ženou.


Ještě chvíli jsem si takhle lámal hlavu nad tím, co jsem viděl a přemýšlel, co by mohla být pravda. Co když je to všechno jinak a jenom já si tady tvořím nějaké obrazy, protože je to přirozená vlastnost?

Nemám zvuk, nevím co se venku děje a tady mi toho nikdo moc neřekne. A co Adrian? Na tom týpkovy se mi pořád něco nezdá. Nejen z toho důvodu, který vídám ve spaní, ale i když je tady. Když s ním mluvím. Nerad to přiznávám, ale vždy, když mi vleze do mé soukromé cely, začne mi běhat mráz po zádech. Nevím proč.

Není to ze strachu a ani z toho, že by mi byla zima. Je to spíš instinkt, který se mi snaží něco říct, ale já mu moc nerozumím. Je to tak strašně matoucí a já bych to potřeboval všechno rozluštit co nejdříve, jinak se z toho doopravdy zblázním a nikdy e odsud nedostanu.

Není to k smíchu, je to spíše k pláči, ale nemůžu tady přece brečet jako malá holka.
Talisa přijde kdoví kdy. Rozhodl jsem se, že si raději trochu zacvičím, abych tyhle valící se proudy myšlenek nějak utlumil.

***

Když konečně přišla, byl jsem hotový.

Doslova.

Ležel jsem na posteli, skoro jsem spal, ale přece jen jsem se držel, abych nemusel sledovat Adriana. Až pozdě mi došlo, že jsem měl raději zůstat čilý a plný energie, protože kdo ví, co má zrzka za lubem.

Smůla.

Jedno pozitivum to mělo, vypnul jsem ten koloběh myšlenek. Alespoň na chvilku.

Přisedla si ke mně na postel. Netvářila se nijak nadšeně, přesto mi věnovala lehký úsměv na povzbuzení.

"Co jsi tady vyváděl? Vypadáš příšerně."

"Díky, ty vypadáš jen o maličko lépe."

Dloubla do mě prstem. "No?", dožadovala se vysvětlení.

Pokrčil jsem rameny, jak jen to vleže šlo a zazubil jsem se na ni: "už jsi měla někdy v hlavě tolik myšlenek, že jsi nevěděla, které se věnovat dřív? Musel jsem s prostě a jednoduše zacvičit, abych to utlumil, jinak bych se z toho asi zbláznil." neochotně jsem přiznal. "Tak jako tak, neseš mi nějaké novinky ze světa pod zemí a nad zemí, nebo sis přišla jen pro tác a budeš dělat, že o ničem nevíš?" nadhodil jsem možná asi až moc tvrdě.

Ušklíbla se na mě. "Víš, jsi hrozný hulvát. Zajímalo by mě, jak ti to jde s ženami tam venku, protože tady si nevedeš zrovna moc dobře," neodpustila si poznámku.

"Aha? Takže mi dva spolu tady máme jako flirtovat?" vyprskl jsem k ní netrpělivě. "A já že tady jde o záchranu jednoho vlkodlaka a prokázání něčí existence," mumlal jsem si pro sebe.

Tvářila se ublíženě a ani se mi už nedívala do očí. To jsi trochu přehnal Macone, mumlalo na mě mé malé svědomí. Ale fakt je jenom malé.

"Ne, nejde o to, že bychom měli spolu my dva flirtovat, i když, Adriana by to bezpochyby nehorázně naštvalo. Na druhou stranu, co by následovalo potom, se můžu jenom domnívat. Ale ani jeden bychom z toho nevyvázli živí. To ti garantuju," povzdychla si a chvíli to trvalo, než zase promluvila. Nejspíš si třídila vlastní myšlenky:

"Jde o to, že se něco pokazilo. Říkala jsem, že Adrian si pro tebe přijde zítra možná pozítří, ale vypadá to, že si pro tebe přijde už dnes a já nevím, co má s tebou v úmyslu a ani jak to udělat, abych tě odtud dostala před tím, než přijde," zamračila se a vypadala ztrápeně.

Poslouchal jsem ji a pomalu se smiřoval se svou situací a to tou, že tady asi skejsnu ještě nějakou dobu. V lepším případě to přežiju v tom hroším asi ne.

"To je dobrý, tak se s tím moc netrap. Zkusíme tomu dát volný průběh a no, v nejhorším případě to tady prostě nepřežuju," řekl jsem smířlivým tónem. Co jsem taky mohl jiného dělat, že jo. "Víš, jenom mě trochu zaráží, že jsi říkala, že tady máš jisté postavení, ale nevíš co dál," nadhodil jsem.

Vzdychla si: "čekala jsem, že na to jednou v naší konverzaci dojde. Není to tak jednoduché a nevím, jak bych ti to měla vysvětlit, protože něco se vysvětluje hodně špatně a možná bys mi ani nevěřil. A něco zase nejde moc dobře vysvětlit, když sama nemám potřebné informace." propálila mne pohledem a pak pokračovala s už o něco vyrovnanějším tónem: "V podstatě, v podstatě jsme na tom oba dva celkem podobně. Ani jeden dopředu nevíme, co se bude dít dál a jak to dopadne."

"No, tak to jsi mě tedy vážně uklidnila."

"Macone, měla bych jít. Řekla jsem ti co vím a zdržela jsem se tady mnohem více, než jsem měla. Musím jít, než-..."

"Než přijde Adrian, který tady ale jen tak mimochodem už dobrých pár desítek vteřin stojí a pozoruje něco, co se mu vůbec, ale vůbec nelíbí." Mluvil klidně, ale přesto se Talisa zasekla, jakmile jej uslyšela. Doslova strnula v momentě, když uslyšela jeho hlas. Neohlédla se. Ne hned.
Najednou se všechno odehrálo strašně rychle. Přišel až k nám a propálil dívku pohledem.

"Takže, já mám ve svém malém doupěti zrádce? Jak je možné, že jsi mi unikala tak dlouho, že jsem si ničeho nevšiml a přišel jsem na to až teď?" stále ji propaloval pohledem a ona mu jeho pohled oplácela a zarytě mlčela. Ve tváři se jí zračil nenávistný pohled a v očích ji jiskřilo.

"Takže? Mluv dřív, než si to rozmyslím a vezmu ti tvůj drahocenný život, dříve, než se naděješ."

"To neuděláš. Moc dobře víš, kdo je můj otec a taky, že mě potřebuješ. Beze mne a mého klanu bys nebyl tam, kde jsi teď," v očích se jí blesklo, pořádně se nadechla a pokračovala: "A možná, možná mi to taky celou dobu procházelo pro to, že jsem žena a ty muž? Protože bys to do mě nikdy neřekl. Protože vidíš jen to, co vidět chceš. Protože se ženeš za svým úspěchem a nevidíš ten zbytek. Protože můj otec má mnohem větší sílu než ty." Vychrlila to na něj všechno tak hrozně rychle. Doslova to v ní vřelo a jen čekala na vhodnou přežitost, než něco takového řekne.

Nechápal jsem to. Seděl jsem na posteli a sledoval tu výměnu názorů. Oči mi skákaly z jednoho na druhého, vypadal a byl jsem zmatený ještě víc, než normálně. Kdo sakra je, kdo je její klan a co dělá pro Adriana?

"Ach, milá Taliso, já už dávno zjistil, že to dokážu i bez vás. V podstatě jsi tady už jenom proto, že skvěle zapadáš do mého velkého plánu. Ale po tom, co jsem teď viděl, jej budu muset ale maličko přehodnotit," záludně se na ni usmál a v očích mu výhružně blesklo.
"Vlastně jsem rád, že jsem to viděl na vlastní oči, spousta věcí se tím také zjednoduší. Přišel jsem si pro našeho mladého hosta, takže se rozlučte, neboť se dnes vidíte už naposledy. A ty moje milá, s tebou si to vyřídím později."
Chytl dívku za ruku a vytáhl ji ze sedu silou tak ohromnou, až Zrzka nakonec skončila na zemi. Možná to bylo záměrně. Neprotestovala, věděla, že by to nemělo cenu, jen ho stále propalovala očima zelenýma jako dva smaragdy.

A pak se otočil ke mně.

Usmál se a já věděl, že bych si měl stoupnout, jinak dopadnu jako ona. Ne, možná ještě hůř. Nemotorně jsem se zvedl a udělal krok dopředu. Přitom jsem do Adriana provokativně drcl ramenem. Čekal jsem totiž, že mu ujedou nervy a udělá nějakou chybu, ale nechalo ho to úplně chladným.

Podíval jsem se na ni a ona mi pohled opětovala. Lehce zakroutila hlavou a já jen mírně pokrčil rameny, ale to už mě Adrian držel hezky v merku. Ruce za zády a vláčel mě z mé soukromé cely. U dveří kývl na své dvě gorily a řekl jim, aby tam Talisu zavřeli.

"Takže jsme si vyměnili role? Já teď budu volný a ona zavřená?" nadhodil rádoby povzneseně. Vždyť přece o nic nejde ne?

Když na mě Adrian nereagoval, pokračoval jsem. "Jdeme na procházku? Jdeš vyvenčit hodného vlkodlaka ven při měsíčku? Víš, už jsem strašně dlouho nebyl venku, pomalu už ani nevím, jak voní čerstvý vzduch" dráždil jsem ho, ale mě zase dráždilo, že od doby co jsem vstal, se mnou ani jednou nepromluvil. To není dobrý. Kruci.

"Takže, Adriane, řekneš mi už konečně, o co se tady celou dobu snažíš?" zkoušel jsem to dál. Pořád mlčel. Šli jsme prosvětleným tunelem. Pokud se nepletu, byl to zase nějaký jiný, protože jsme hned při první odbočce zahnuli doleva a po pár metrech zase doleva.

Jenže, kdo se v tom všem má vyznat, když ty tunely vypadají jeden jako druhý a kdo tady nežije, tak nemá šanci se tady bez mapy vyznat. No, možná že i s mapou by to byl trochu problém. Světla bylo zatím dost, ale některá už teď nechutně problikávala. Zem byla suchá a kolem nebyly žádné trubky, ze kterých by mohlo něco kapat, takže jsme určitě byly v nějaké jiné chodbě.

"Tvůj problém je, Macone, že se pleteš do věcí, po kterých ti nic není a tak si to teď hezky vyžereš i s úroky. Nevím, proč bych ti měl říkat cokoliv dalšího, protože moc dobře vím, že tě to štve. A neříkej, že ne, vy vlkodlaci jste všichni stejní." Krutě se na mě usmál a dloubl mě do zad, ne zase pokračoval ve svém, zdá se, nacvičeném monologu:
"Čím jste starší, tím jste moudřejší, ale to nebude tvůj případ. Ty jsi totiž ztracený už od začátku. Každopádně, neměj strach. Všechno se dozvíš v pravý čas. A teď pojď. Radši dobrovolně a po svých, než abych tě tam musel donést sám. Radím ti dobře, nic nezkoušel, nemáš nejmenší tušení, do čeho ses zapletl." S těmito slovy mi zmáčkl ruce za zády ještě silněji a tak jsem měl co dělat, abych nesykl.

Ale držel jsem se.

Nemohl jsem si dovolit ukázat slabost.

Fakt by mě zajímalo, do čeho a s čím jsem se to zapletl, ale když tady opravdu nikdo není moc sdílný vůči mé osobě.

Pokračovali jsme chodbou, která se lehce úžila a vedla ještě hlouběji. Nebylo to zřetelné na pohled, ale pod nohama jsem cítil, že nejdeme po rovině, ale sestupujeme ještě níž. Po pár minutách jsem to začal pociťovat na vlastní kůži. Znatelně se tady totiž ochladilo a přidal se i pach hlíny, jako bychom právě skočili do hrobu mojí babičky.

Potom jsme už o moc nepostoupili. Protože kde se vzaly, tu se zvaly, najednou před námi stály dveře. Jako všechno v tomhle tunelu, ani tady nešlo moc rozeznat dveře od zdi, jak dokonale udělané byly. Adrian z kapsy od černé bundy vytáhl nějakou kartu, kterou projel zámek k tomu přizpůsobený a dveře se probliknutím z červené diody na zelenou, otevřely.

Takže si to shrneme, jsme v podzemí, ale očividně tady funguje všechno jak má. Hotová moderna. Taky trochu sci-fi.

Adrian mě prostrčil dveřmi, které právě otevřel a rychle je za sebou zase zavřel. Kartu si schoval do náprsní kapsy bundy a ďábelsky se na mě usmál. Věděl, že odsud neuteču a já to věděl taky. Nikdo tady nebyl. Ani sebemenší náznak zvuku. Nic.

Po podrobnějším ohledání místnosti, jsem zjistil, že jsme v nějaké laboratoři, nebo v něčem, tomu hodně podobnému.Byl tady dlouhý stůl a na něm spousta ampulek, kahanů, lahviček, zkumavek a kdoví všeho ještě. Bylo tady tak neuvěřitelně čisto, že jsem se musel otočit po celé místnosti, abych si ji prohlédl opravdu celou.

Byly tady skříňky s poličkami a v nich dózy a sklenice, na kterých byly nadepsané štítky. V některých byly pilulky všech druhů a barev, v jiných nějaký prášek.

Také zde bylo umyvadlo, nějaké knihy, popsané sešity a volné listy s poznámkami a vzorci. Chemici jsou neuvěřitelní blázni. Na druhé straně byly počítače a na nich nějaké grafy ukazující statistiky. Jeden počítač mě ale zaujal. Černá obrazovka, na které běžel text v zelené barvě a v kódech, kterým jsem nerozuměl.

No a pak tady byla místnost, se skleněnými zdmi.

A uvnitř byla dívka s černými, havraními vlasy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Alfův syn?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama