13. KAPITOLA - COREY

22. listopadu 2015 v 10:26 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
13. KAPITOLA - COREY

Při monotónním cestováním tunelem, kdy je jedna ulička stejná jako ta druhá, jsem ubral na ostražitosti, protože jsem stejně nemohl nic dělat. Měl jsem ruce za zády ve stříbrných poutech, které se mi zarývali do masa, a za mnou stál fanatický týpek v černé bundě, který si hraje na šíleného vědce a míří na mě pistolí, se stříbrnými náboji. Au.

Místo toho jsem začal přemýšlet. Ne o věcech, které bych mohl udělat, abych se odtud dostal, protože to bylo, jak se zdálo a jak Talisa naznačila, zhola nemožné a navíc, nenaplánovaný pokus o útěk se rovnal sebevraždě. Místo toho jsem přemýšlel nad tím, co asi muž v černém udělal s dívkou, po mém odchodu. Přemýšlel jsem, jaké s ní má asi plány. Jestli ji nějak exemplárně potrestá, nebo co.

V podstatě by na tom asi ani nesešlo, ale od doby, co jsem tady, jsem přemýšlel opravdu intenzivně o různých věcech a tak nějak jsem cítil, že jsem k ní nějakým způsobem přilnul. Takže bych ji rozhodně neměl opustit a naopak bych se měl postarat o to, aby byla v pohodě. Jenže to jde těžko, když jste natvrdlý vlkodlak, který lozí tam, kam nemá a pak si to vyžerete hezky do poslední kapičky.

A když to vypadá, že už jste snědli všechno? Omyl, vaši nepřátelé mají doslova celé koryto, které na vás ještě čeká a kterým se musíte prokousat, než se dostanete na svobodu.

Alespoň tak mi to teď připadalo.

Byl jsem jako vězeň, jen s tou výjimkou, že jsem po svém vězení směl do jisté míry cestovat. Pravděpodobně, i kdybych utekl sám, bez někoho, kdo se tady vyzná, by mě po krátké chvíli našli. Nedělám si iluze o tom, že ne. A tak jsem s hlavou plnou různých myšlenek pokračoval ve své cestě odnikud nikam.


Bloudili jsme a zatáčeli. Jakmile jsem nevěděl kudy, nebo zahnul špatně, Adrian mě krutým stylem zatáhl zpátky do chodby a pak mi hrotem zbraně, kterou mi zabodával do zad až nějak moc často, naznačoval směr. Brzy poté, co moje záda začali vykazovat známky nehezkých podlitin, se ukázalo, že v tunelu je výtah. Adrian ho zavolal pomocí karty, která vypadala na to, že tady otevírá kde co.

V duchu jsem si napsal poznámku, že abych se odsud dostal, si budu muset taky jednu takovou obstarat a celkem nenuceně jsem nastoupil.

"Moderní technologie co?" pokynul jsem k výtahovému displeji, který v kabině svítil. Přečetl jsem z něj, kolik je hodin, jaký je den a jaké je venku počasí. Čtvrtek, 15. října a 14:31 hodin, slunečno. S Adrianem to vůbec nehnulo a tak jsem to zkoušel dál. Celkem mě totiž deprimovalo, že se mnou už zase nebaví.

"Není to trochu deprimující, když pořád všichni žijete v tunelu a nevíte, jak je venku? Když vám tyto informace sděluje jenom počítač, ale sami to na vlastní kůži nezažijete? Pro organismus to musí být celkem hodně nesnesitelné. Kolik lidí se ti tady kvůli tomu hroutí? Deprese, sebevražedné myšlenky a tak? Nebo tady pracují upíři, kteří světlo stejně nemají moc v lásce?"

Jo, žvanil jsem fakt blbosti, ale potřeboval jsem ho nějak zabavit.

"Co kdybys mi alespoň řekl, co po mě sakra chceš?" vyštěkl jsem na něj najednou. Dveře výtahu se už dávno zavřely a my jeli dolů. A jeli jsme dlouho. Neměl jsem čas sledovat, kolik pater jsme minuli, ale bylo to více než 3 a i to mi stačilo k tomu, abych nabral podezření, že se tenhle rozsáhlý komplex roztahuje možná i pod Faybourne.

Když jsme dojeli a dveře výtahu se otevřeli, Adrian mě doslova vykopal z kabiny. Beze slova uchytil mé ruce a naváděl mě chodbou. Byla mnohem větší, neměla kulatý charakter, ale byla hranatá jako krabice. Chodba byla široká tak, že by jí klidně mohlo projít menší auto nebo nějaký vozík.

Byla dobře osvětlená a chladná. Ne že by mi byla zima, ale pocitová teplota tu byla přirozeně nižší, než o kousek výš. I když chodba byla už od pohledu rozlehlá a táhla se rovně opravdu daleko, Adrian mne vedl jen pár metrů, načež opět vytáhl svou kouzelnou čipovou kartu, kterou projel velké zelené dveře, a vhodil mě dovnitř.


Víte co bylo nejhorší? Že už nešel dál. Jen se na mě zářivě usmál a dveře se za ním zase zavřely na zámek a heslo, které jsem neznal. A které šly otevřít jen na kartu, kterou jsem neměl. Sakra.

Rozhlédl jsem se, kde jsem to zase skončil. Člověk by čekal, že bude mít alespoň chvilku klidu, ale vono ne, oni ho budou pořád někam vláčet. Z bodu A, do bodu B a pak z bodu B do bodu C a nedají mu ani malinkatý oddych. Rozhlížel jsem se. Páchla tady desinfekce, lidé tu chodili v bílých pláštích a na obličejích měli roušky. Zase jsem byl v nějaké laborce nebo co.

Jen tak jsem tam seděl a čekal, jestli si mě někdo všimne, ale fakt, že jsem tam trčel dobré 2 minuty, mě trochu znepokojil. Byl jsem jako duch, nebo jsem přišel neohlášeně. Až po dvou minutách si mě všimli a pak už to šlo ráz naráz.

Zase jsem byl Woodoo, protože do mě z dálky něco nastřelily a působilo to tak strašně rychle, že jsem nestihl říct ani "no to si ze mě děláte prdel". Tak brzo v limbu jsem už dlouho nebyl. Dobrý matroš, asi.

***

Když jsem se probral, tak jsem moc nevěděl, kde jsem. Oči mě pálily a tak jsem sám se sebou nebojoval a nechal je zavřené. Něco bylo ale jinak. Cítil jsem, že v místnosti nejsem sám.

Pohnul jsem se, abych si mohl sednout, ale někdo mě zastavil. "Nehýbej se," promluvila. Jo, takže jsem zase na začátku, ale míst toho, aby na mě mluvil mužský hlas, tak to byl pro změnu ženský. To aby to nebylo moc mainstream.

"Co se stalo?" zamumlal jsem otázku.

"A to myslíš vážně? Většího hlupáka jsem už dlouho neviděla." zavrčela dívka.

"Ehm?"

"V podstatě můžeš být rád, že jsi ještě naživu. Hraješ nebezpečnou hru. Kolik toho víš o Adrianovi?"

"Když to vezmu kolem a kolem, tak v podstatě nic, kromě toho, že chodí v černém a že-" zarazil jsem se. Nebylo bezpečné se zmiňovat o tom, že ho vidím ve snech. Nevím, kdo byla. Mohla to být léčka. "A to je všechno, dodal jsem."

"No jasně, to ti tak žeru," odsekla. "Dobře, dobře, nebudu to z tebe tahat, i když mě to převelice zajímá. Tím si můžeš být jistý," mumlala jednu větu přes druhou. Když si to uvědomila, odkašlala si, aby mi nechala chvíli pro myšlenky. Pak pokračovala:
"Asi si myslíš, že jsem tady proto, abych tě hlídala a pak donášela tvému vězniteli, nebo ještě hůř, abych tě sama mučila, ale věř nebo ne, opak je pravdou. Jsem tady uvězněná stejně jako ty. Jenom s tím rozdílem, že já vím, jak to tady chodí a ty ne. A říkám ti to jenom proto, že vím, že by ses stejně asi zeptal. Ušetřím tě zbytečných otázek. "

Trošku jsem pookřál. "Jak to myslíš, že víš, jak to tady chodí?"

"Jsme obětní beránci. Ty a já. Pokusní králíci, na kterých se testuje nové sérum. Jmenuje se Q85 a než se zeptáš, co to znamená, tak už dopředu říkám, že nevím," odpálkovala mě. "Myslím ale, že ty moc dobře víš, co je to za sérum, že?"

Kývl jsem. "Jak to-?" nedořekl jsem, nenechala mě.

"Pšt. Byla jsem tam, když jsi vtrhl do laboratoře a oni ti píchli to, co se jim dostalo nejdříve pod ruku. Udělali chybu, ale zamaskovali to dobře. Adrian o ničem neví. Když jsi usnul, vrchní laborantka Ilia, - ta která ti to píchla - všem jasně řekla, že tento omyl nesmí vyjít na povrch a že se to Adrian v žádném případě nesmí dozvědět."

Celý ohromený jsem se zasekl "Takže ty jsi tam taky pomáhala tvořit tuhle, věc, sérum, nebo co?" pokusil jsem se otevřít oči, abych si ji prohlédl, ale ona mi na ně natlačila svoje prsty.

"Neotvírat. Nech je zavřené, jinak budeš moc trpět. To je normální. Za hodinku nebo dvě to přejde," řekla konejšivým hlasem a lehce mě pohladila po ruce. Nehádal jsem se a neprotestoval jsem. Při vzpomínce na stříbrné okovy jsem byl rád, že mě bolí jenom oči. "Nepomáhala jsem ho tvořit, no i když, jak se to vezme. Jenom jsem tam byla od začátku a všechno viděla z prosklené místnosti."

"No, a teď vážně, o co tady celou dobu jde?" Neměl jsem v úmyslu ji říct, že už něco vím od Talisy. Je tady totiž možnost, že se dozvím ještě něco jiného, nového. "Proč jsem tady, kdo nebo co je Adrian a co chce po mně?"

"Tak za prvé, jmenuji se Corey. Za druhé, jsi ten nejhloupější vlkodlak, Macone, jakého jsem kdy viděla a za třetí, Adrian, pokud ti to ještě stále nedošlo, není tak úplně člověk. A co od tebe chce? To nevím."

Jak se zdálo, byla zvyklá mluvit stručně a rychle. S detaily se zrovna dvakrát nemazlila a tak mi chvilku trvalo, než jsem pobral všechno, co mi před chvíli řekla. Zvláště pak to, o Adrianovi.

"Děláš si srandu, že jo?"

Povzdychla si. "Ach vy vlkodlaci, všichni jste tak strašně tupý," postěžovala si. "Ty nejen, že jako hlupák vypadáš, ty jím doopravdy jsi. A teď promiň, ale je to pravda," odmlčela se, abych to mohl strávit, ale když jsem se nadechl, že budu mít námitky, nenechala mě promluvit a pokračovala dál:
"Upřímně, Macone, jak ses až do teď cítil vždy, když si s Adrianem mluvil?"

Zamyslel jsem se. Něco na tom bylo. Třeba jenom to, že se mi ježily chloupky na zádech, pokaždé, co jsem s ním byl v kontaktu.

"No, nad tím, kdo je Adrian, si už lámu hlavu delší dobu, ale to přece nic nevysvětluje, když se mi v jeho přítomnosti ježí chlupy po celém těle, ne?"

"Dobře, chápu. Nepřesvědčím tě asi jen tak snadno, ale měl bys ubrat na své ješitnosti a poslouchat, co ti druzí říkají, protože i oni můžou mít pravdu. Mnohdy mnohem větší, než si sám myslíš. Nemůžeš být na všechno sám a vyřešit to. Jsi tady jako myš, na kterou za dveřmi čeká kočka. Adrian si pro tebe přijde, to mi věř. Ale když mi budeš věnovat celou svou pozornost, máš slušnou šanci na přežití."

Naslouchal jsem. Něco na tom bylo a v tomhle ohledu zněla trochu jako Talisa. Kývl jsem a ona pokračovala.

"Všiml sis někdy, co má Adrian na zádech? Ne, to jsi asi nemohl. Ale určitě sis už všiml toho, co se mu táhne vzadu na krku. Takové černé šmouhy, čáry a klikyháky. Asi sis myslel, že je to nějaký druh tetování. Svým způsobem ano, ale na druhou stranu, tohle má po celém těle. Nedokážu ti vysvětlit, jak to přesně funguje, jen vím, že se tak dokáže změnit na cokoliv si jen umane, třeba ve vlkodlaka, ku příkladu. A také díky tomu může komunikovat se zbytkem temných sil."

"To zní šíleně," připustil jsem. "Jak tohle všechno víš?"

"Adrian si sice hodně zakládá na tom, že každý vidí to, co vidět chce, ale zapomíná, že jsme v tunelu. Tady se zná každý s každým, klepy se šíří rychleji než světlo. Několik z nás už ho vidělo bez trička, většinou když odpočíval a my k němu vtrhli bez ohlášení. Má sexy vypracované tělo o tom žádná. Co se té komunikace s temnotou týká, nevšiml sis dneska něčeho? Nepoučil ses z vlastních chyb?"

Zarazil jsem se. Teď zněla taky trochu víc jako Talisa ohledně toho, že každý vidí to, co vidět chce. Začal jsem ji víc a víc věřit, určitě se s ní zná. "Myslíš něco konkrétního? Třeba to, jak jsem se v malé laboratoři, už zase, proměnil ve vlkodlaka?"

"Hm, ano jistě, to byla také chyba, ale myslela jsem ještě něco."

"Ano?"

"Když jsi na něj skočil, co se stalo?"

"Tlapy jsem na něj dopadl, ale pak už tam nebyl." Ušklíbl jsem se. "Tím mi chceš naznačit..."

"Tím chci říct, že než jsi dopadl na zem, z Adriana se stal kouř, nebo něco tomu podobného a přemístil se do bezpečné vzdálenosti a pro něj výhodné pozice. Tobě za záda."

"Ale-"

"Ne, ne, ještě jsem neskončila! Prostě dobře poslouchej. Je to důležité a ty si zatím nevedeš o moc lépe než malé štěně. I to má víc rozumu a větší pud sebezáchovy, než ty. Tak tě prosím, zavři ten svůj zobák a dobře mě poslouchej."
No teda, ta má ale vyřídilku. Raději jsem ji nepokoušel. Neviděl jsem na ni a tak radši nebudu dráždit hada bosou nohou, no ne?
"Fakt nevím, co má s tebou Adrian v plánu a k čemu tě potřebuje, ale potřebovala bych vědět, jestli na tebe Q85 nějak zabralo nebo ne."

"Počkej, počkej, neříkala jsi náhodou, že jsi taky pokusným králíkem? Takže asi víš, jak to funguje a co vidím. Proč se potom ptáš?"

"Protože Adrian to neví. Zatím. To nám ještě stále hraje do karet."

"Až do dneška nebo včerejška, strašný jak mi ty dny tady splývají do jednoho, jsem viděl věci, obrazy, své rodiny a Adriana, ale chyběl mi zvuk. Talisa mi vysvětlila, že to funguje jenom, když je Adrian mimo tunel a nejel mi zvuk, ale potom co mi píchl něco do zad, jsem ho viděl i tady v tunelu. V podstatě jsem viděl jeho z nadhledu, jak se blíží k mému omráčenému tělu a kope do mě. Měl jsem to i se zvukem."

Chvíli bylo ticho. Asi přemýšlela. Pořád jsem nemohl otevřít oči, takže jsem neviděl, co dělá nebo nedělá. Pak promluvila: "Tak se zdá, že je Adrian se svým výzkumem u konce. Sama dobře nevím, k čemu mu to bude. Jedno je ale jasné, chce někoho sledovat. Koho, o tom by se dalo slušně polemizovat. Třeba někoho z těch lidí, se kterými se stýká, ale i tak. Za každou cenu se nesmí dozvědět, že už se mu to povedlo. Že to vidíš a slyšíš. Rozhodně bychom tě odsud měli nějak dostat dřív, než zase přijde. Jenže jsme tu zavření jak myši v kleci."

"Jo, jasně, já vím, Talisa tohle říkala taky a víš jak dopadla? Znáš ji vůbec? Adrian zjistil, že mi pomáhá a když mě odváděl, zavřel ji do cely kde, jsem bydlel před tím. Co jí udělal potom, nevím. Od té doby jsem ji neviděl a tak bych se odsud raději dostal sám, než aby kvůli mě zase přišel někdo do maléru."

"Problém je Macone, že ty jsi jeden velký chodící problém. Odpálil jsi tohle všechno v momentě, když jsi sem přišel a sám se z toho prostě nemáš šanci vylízat. Ona bude v pohodě, protože Adrian si na ni netroufne. Má mnohem větší moc, než by sis vůbec mohl dokázat představit."

"Něco podobného říkala taky a pak přišla s tím, že neví, jak mi má pomoct uprchnout. Jak to, že ji vůbec znáš?"

Zase dlouho mlčela. Asi si rovnala myšlenky nebo jenom nevěděla jak to říct. To co ale následovalo potom, mě překvapilo. Hodně.

"Bude to znít divně, ale Talisa a já jsme sestry."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama