12. KAPITOLA – LABORATOŘ

22. listopadu 2015 v 9:23 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
12. KAPITOLA - LABORATOŘ

Při pohledu na ní, jsem se nechtěně zasekl. Byla krásná. Dlouhé černé vlasy jí spadaly do tváře. Krčila se v rohu místnosti, hlavu opřenou o zeď, oči zavřené. Spala. Nejspíš. Na první pohled vypadala jako mrtvá, ale pak jsem si všiml, že dýchá. Ne moc zhluboka, ale hrudník se jí zvedal v pravidelných intervalech.

Sledoval jsem ji ještě chvíli a cítil jsem se uvolněný, opravdu. Z té pohodové nálady mě ale vyrušil Adrian, který si odkašlal. Když jsem se na něj otočil, jeho obličej jasně naznačoval, že se dobře baví a nemá v nejmenším úmyslu mě odtud pouštět.

Udělal jsem k němu tedy krok blíž.

"Takže?," nadhodil jsem netrpělivě, "co máš v plánu, Adriane?" Dal jsem si záležet, abych pokladl důraz ve větě na jeho jméno, i když nějaké mé druhé já na mě křičelo, abych nedráždil hada bosou nohou.


"A kdo je sakra ona?" otočil jsem hlavu na dívku a pak se zase stočil ke svému vězniteli.

Čekal jsem.

Opravdu dlouho.

Napínal mě a já věděl, že to dělá záměrně.

Dobře se u toho totiž bavil.

"Důvod, proč tě tady držím už dobré dva týdny Macone, je ten, že jsi pro mě a můj plán nepřekonatelně cennou trofejí. Podrobnosti ti samozřejmě nemám v nejmenším úmyslu sdělit, ale řekněme, že se z tebe stal pokusný králíček. Ne, ne, lépe řečeno, štvaná zvěř, na kterou právě začal hon," sdělil mi zcela otevřeně a ďábelsky se usmál.

Zamračil jsem se. Nesmím na sobě dát nic znát Ani zmatek ani strach. Ještě že jsem měl toho nejlepšího učitele.

Svého otce.

"No ne, to je mi tedy novinka," odfrkl jsem si při vzpomínce na to, kolik toho do mě nabodali. "Neříkej, že ti chybělo dělat ze mě panenku woodoo. Mě totiž ani nějak ne, hele."

Probodl mě přísným pohledem. "Dost bylo legrace, jestli ti to pořád ještě nedošlo, hra skončila. Prohrál jsi. V sázce bylo mnohé, třeba tvůj život a teď už ti nepatří. Patří mě a mým pokusům. Jdeme!" Vystěkl a chytil mě za ruce a chtěl mě někam odvést, ale vysmýkl jsem se mu, protože to nečekal. Fakt že jo.

"A co jako teď chceš dělat, ty frajírku libový? Jestli si myslíš, že budu poslušný jako dvouměsíční štěňě, tak to se vážně pleteš," zazubil jsem se. Neměl jsem co ztratit a tak jsem nejrychleji, jak jsem dokázal, přeměnil do své vlčí podoby.

V mžiku před Adrianem stála hora chlupů. Černých a bílých, s cenícími se tesáky. Díky Talisině péči a pravidelnému přísunu živin, jsem nevypadal jako troska. On se však netvářil překvapeně. Naopak.

"Upřímně, Macone, vy vlkodlaci jste tak strašně lehce čitelní. Jestli sis chtěl hrát, tak jsi to měl říct rovnou a nadělat tady scény a bořit mi tady v laboratoři m chemické pokusy."


Zavrčel jsem. Takže jsem v Adrianově soukromé laborce? To je pro mě celkem novinka. Všechno tohle tady to, všechny ty výpočty, přístroje a počítače, patří jemu? Toho by se dalo využít. Jak jsem se tak prvně rozhlížel, viděl jsem, že v místnosti nebylo zrovna moc místa, ale co. V hlavě se mi tvořil ten nejďábelštější plán, jaký mne kdy tady napadl.

Neměl jsem co ztratit, to jenom on. Jeho chemické pokusy, výpočty a přístroje, o které přijde. Zajímalo by mě, jestli počítal i s touhle možností předtím, než mě sem dovedl. V duchu jsem se ušklíbnul. Bylo to tak pekelné, až jsem nevěděl, kde začít nejdříve.

"No tak dělej, nemám na tebe celý den, štěně!" rozčíleně ke mně hodil kousek čehosi, kulatého, co sebral ze stolu. Jestli čekal, že mně to vyburcuje k činu, tak se nespletl. Odrazil jsem se od země a skočil. Vypadalo to, že dopadnu na něj, ale měl jsem namířeno na stůl, kde se povalovali papíry a lahvičky.

Hned po dopadu jsem ucítil šílený zápach. Dával jsem pozor, aby mě nějaká tekutina nezasáhla, protože by to mohlo mít žíravé účinky. To jsem nechtěl riskovat. Rozbilo a vylilo se všechno do poslední kapky, na jeho nákresy a plány. Čekal jsem, že stůl pode mnou praskne, ale byl pevnější, než vypadal. Pod hromadou nákresů jsem si nevšiml, že byl z nějakého kovu. To až později.

Z jednoho stolu jsem se odrazil na druhý. Tam, kde byly počítače. Mrknutím oka jsem viděl Adrianův zděšený pohled, když viděl, co jsem udělal s jeho pokusy. Musel vědět, kam chci skočit teď a taky musel vědět, že já mu neustoupím. Odrazit se a skočit nebyl problém. Problém byl Adrian, kterého to rozpálilo do běla.

Prostě to všechno úspěšně spadlo ze stolu na Adriana. Zavalil jsem ho počítači a pak na něj ještě skočil. V ten moment jsem si připadal. Fakt že jo. Jenže to všechno vypadalo hrozně lehce a já si nedával pozor na další kroky, které by mohl Adrian podniknout. Byl jsem zaslepený svou výhrou a tak jsem na to potom dojel.

Zvedl jsem se, ale Adrian už na zemi nebyl. Zmateně jsem sledoval místnost, a až po chvíli jsem uslyšel jeho hlas. Stál mi přímo za zády.

"Zkus se pohnout a dostaneš stříbrem do hlavy." Ani jsem se nestačil pohnout a Adrian stál nade mnou. V ruce třímal zbraň, kterou mi mířil na hlavu. Věděl jsem, že mě nemůže zabít, ale nemohl jsem mu to nijak říct. Sám říkal, že mě potřebuje živého.
"To jsi nečekal, co? Když si chceš hrát, tak si budeme hrát." A ještě než domluvil, já věděl, že mám problém. Sehnul se ke mně a mezi lopatky mi vrazil jehlu s nějakou tekutinou. Trefa přesně do svalu. Au. Díky kámo, za tohle ti určitě později poděkuju.

Zavrčel jsem. Do těla se mi začal šířit chlad rekordní rychlostí. A co bylo pak, si už nevybavím. Vím jen, že mi zády projela šílená bolest, doprovázená pachem hnijícího masa, kterou vystřídal třes celého mého těla a pak jsem omdlel.

***

Nacházel jsem se v nějakém hodně vzdáleném, alternativním vesmíru, kde slovo realita bylo považováno za sprosté. Moje tělo bylo utlumené, jako po nějakém sakra dobrém tripu, ale mozek dobře věděl, že je něco hodně špatně. Tedy, když pominu celou moji aktuální situaci, ve které jsem se nacházel a která byla celá špatně, bylo tady ještě něco.

Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem mluvit. Ani v duchu ne a to už je to říct. Jazyk jako by mi zalili betonem. V mysli se mi honily různé obrázky toho, co jsem viděl ve svých snech. Byl tam Adrian a Marcus, moje matka i macecha.

Proč jsem si připadal, že jsem zase na začátku? Nějaké alternativní vesmíry? Pak kruté probuzení, stříbro a Adrian. Ale třeba se pletu, bože, jak strašně rád bych se pletl! Nemáte nejmenší tušení, jak moc rád bych byl vyvedený z omylu, ale není to přece jen práce mozku? Vyvozovat konečné závěry ze situací, které už někdy prožil?

A takhle, napůl spící, napůl bdící, jsem bojoval sám se sebou pěkně dlouho. Postřehl jsem, že mě ta látka už tak nechladí a že pomalu padám do blaženého, dlouho očekávaného spánku.

***

Tentokrát jsem se ve svých "snech" ocitl v tunelu. Což bylo divný, protože Zrzka říkala, že to funguje jenom, když je Adrian venku.

Sledoval jsem Adriana, jak si to rázuje dlouhou chodbou, hodně podobné té, kterou jsme sem přišli. Sem tam někoho potkal, podíval se, kdo to je a šel dál. Je zajímavé, že většina těch náhodných kolemjdoucích, mu pohled neoplatila. Nos měli zabořený do země, asi věděli proč. Ou.

Šel dál a dál, a po nějaké době se zastavil, vytáhl z kapsy kartou a odemkl si. To bylo divný. Divnější ale bylo, že jsem slyšel, jak dioda pípla a zámek cvakl. Ty dveře, dioda i karta, mi byli povědomé. Otevřel dveře, vešel. Rozhlédl se. Byl v laboratoři a pohledem se zastavil na vyskleném rohu, ve kterém byla dívka s havraními vlasy, která se krčila v koutě, a něco leželo na zemi.


Po podrobnějším ohledání a přiblížení, jsem zjistil, že se dívám sám na sebe! Moment, cože?!?

Takže, já teď jakože astrálně cestuju, nebo co? Teď by mi rozhodně prospělo, kdybych se neprobouzel. A když už, měl bych se tvářit překvapeně, ne?
Sledoval jsem Adriana, jak odemyká prosklenou místnost. Zběžně jsem si ještě prohlédl i tu dívku, která se tvářila, že spí. Viděl jsem, jak se Adrian chystá k úderu, jak se pravou nohou blíží k mému břichu a pak, au! jsem se vzbudil.

***

"Au, kruci, tak si tak říkám, proč radši nejsem mrtvý..."

"Jestli chceš, mile rád ti vyhovím"

"A neříkal jsi náhodou, že mě k něčemu potřebuješ?" neopustil jsem si.

"Tak jdeme. Dělej!"

Neohrabaně jsem se zvedl, pohlédl ještě jednou na dívku a vyšel jsem ze dveří.

"Jdeš venčit štěňátko?" neodolal jsem.

"Tobě to včera nestačilo? Chceš dostat nášup? Pro všechny případy, bych se na tvém místě choval alespoň o dvě stupnice slušného chování, lépe. Pokud tě to zajímá-"

"Ne, nezajímá," odsekl jsem a skončil jsem na zemi. Uslyšel jsem odjištění pojistky od pistole.

"- tak mám u sebe zbraň, zcela nabitou stříbrem," dodal Adrian. "Ruce za záda, dělej!" štěkl a stále na mě mířil pistolí. Neochotně jsem udělal, co chtěl. Odněkud, asi z jeho oblíbené černé bundy vytáhl pouta a nasadil mi je. Sykl jsem.

"No jasně, stříbro, vlastně mě to už ani nepřekvapuje. Nemáš tam něco jiného? Už se mi to vcelku zdá, jako ohraná písnička. Ani opakovaný vtip, už není vtipem," podotkl jsem suše a vysloužil si tak od mého věznitele další kopanec. Tentokrát do zad.

Válel jsem se po zemi a nějak jsem neměl v úmyslu se zvednout. On to viděl a tak mě ze země zvedl sám. Ohromnou silou a hrozně rychle, jako bych nevážil ani gram. Ušklíbl jsem se. Koncem pistole mě dloubl do zad a tak jsem se neochotně rozešel vstříc nehezkým výhledům na svou budoucnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama