9. KAPITOLA – LIŠKA NEBO VLK?

1. září 2015 v 18:14 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
9. KAPITOLA - LIŠKA NEBO VLK?

Rozhlídl jsem se po místnosti. Byla velká. Oranžová a útulná. Ozářená lampami, které tlumeně dokreslovaly pohodu. Znejistěl jsem. Co to mělo všechno znamenat?

Byla tady pohovka, psací stůl a židle. Postel a velká knihovna. Byl jsem u někoho v pokoji? Vůbec to tady nevypadalo jako tam venku na chodbě. Žádné vlhko, žádný beton ani plíseň. Jenom útulno. Trochu jsem to nechápal. O co jde? Prohlížel jsem si obsáhlou knihovnu, ale názvy mi nic neříkaly. A pak se to stalo.

O nohy se mi něco otřelo. Sklonil jsem hlavu a byl tam, no, vlk. Měl ale dost divnou barvu a velikostně byl menší než naši vlci z Faybourne. Vypadal jako liška. Trochu. Stavbou těla byl ale mohutnější a mnohem větší než je liška. Měl žlutohnědou srst, ale mísily se v ní i červenější nebo oranžovější části srsti. Masku měl o trochu víc červenější. Nohy byly žluto hnědé a packy bílé, jako ponožky. Špička ocasu byla černá. Dloubl do mě čumákem, propálil zelenýma očima a prošel kolem mě. Ke knihově, kde byla malá zástěna.


Čekal jsem. Byl jsem zmatený, ale čekal jsem.

Po chvilce odtamtud vyšla dívka. Nejprve jsem ji nepoznal, protože měla trochu jiné oblečení, ale když přišla blíž a pohlédla na mě svým pohledem, tak jsem ji poznal. Byla to ona! Ta, co mi zajistila lepší místo, ta co mi vyčistila ránu po stříbru. Zmateně jsem zamrkal. Kam jsem se to dostal?

Pořád na mě koukala tím svým pohledem a neřekla ani slovo! To bylo ještě víc deprimující.

"Ehm, oni, oni mě sem přivedli. Adrian a ti dva. Ehm. Nechtěl jsem rušit, nebo tak něco. Nevím co se děje. Já, já...-" zazmatkoval jsem.

V očích jí hravě zablesklo. Ona to věděla. Položila mi prst na rty a usmála se. Věděla, že přijdu, možná že si to i zařídila. Kdo jenom sakra byla?
Chytla mě za ruku a já se nechal. Usmál jsem se na ni. Rozešla se a tak jsem šel za ní. Dovedla nás na pohovku. Posadili jsme se a chvíli jsme se propalovali pohledy. Snažil jsem si udržet vážnou tvář a ona se o to snažila dozajista taky, ale oči nás prozradili. Nešlo se tvářit vážně, když tady vláda tak uvolněná atmosféra. A po tak dlouhé době, kdy jsem byl zavřený ve tmě se stříbrem na noze, to byla celkem příjemná změna.

Pustila mou ruku, zkřížila nohy do tureckého sedu a nervózně si zasunula neposedný pramen rezavých vlasů za ucho. Pak promluvila:

"Vítej u nás Macone."

"Ehm, nechci být hnusný, nebo tak něco, ale co se to tady děje a kdo jsi?"

"Chápu, chápu, že máš asi spoustu otázek," vypadala, že hledá vhodná slova: "no nemůžu ti odpovědět na úplně všechno. Mé jméno je Talisa a to co se ti teď děje, není tak úplně náhoda."

Šlehl jsem po ní pohledem. Věděl jsem to!

"Dobře, dobře, Taliso. A co mi teda můžeš prozradit?"

"Můžu ti pomoct dostat se odsud, ale musíš mě dobře poslouchat."

"Jak? Ty, ty si někdo s větší mocí?"

Zamračila se.

"A nesmíš mě přerušovat, jinak tě zase vydám na nemilost Adrianovi."

Kývl jsem.

"Teď mě dobře poslouchej. Když ti řeknu: udělej to. Uděláš to. Když ti řeknu: mlč. Budeš mlčet. Jasné?"

Znovu jsem kývl

"Dobře, teď mi podej levou novu. Chci se podívat, jak se ti zhojila ta noha."

Nechápavě jsem na ni hleděl. Před chvílí mi tady mlela o tom, že mi pomůže a teď se mi chce dívat na nohu? Co to sakra?

"No šup!"

Neochotně jsem ji položil levou nohu do klína a sledoval, co bude dělat. Odhrnula mi kalhoty a podívala se na nohu. "Ty jsi nějaká vlčí léčitelka?" nedalo mi to.

"Ššššt!" okřikla mě. "Hojí se to dobře. Máš dobrý metabolismus. Za den, dva, bys nemusel mít po stříbře ani památku," usmála se. Sundal jsem nohu.

"Takže?" nadhodil jsem opatrně.

"Ach, bude to těžší, než jsem si myslela," zamumlala si tiše spíše k sobě než ke mně.

Zamračil jsem se.

"Takže! Kolik toho víš? Co si myslíš o tom, kam ses dostal a kdo si myslíš, že je Adrian?"

Vykulil jsem na ni oči.

"Ehm, smím-li být upřímný, já už si radši ani nic myslet nechci. Nevím, kde to jsem. Až do chvíle, než se otevřely dveře sem, jsem měl podezření na menší betonové mraveniště pod zemí. Kdo je Adrian? To bych taky rád věděl."

"Takže jsi nic nezjistil. Aha. Problém je, Macone, že já ti to taky nesmím říct. Aspoň ne teď. Ale pokud mě budeš dobře poslouchat, můžu ti pomoct se odsud dostat. Sám nemáš šanci. Je tady spousta chodeb. Spousta poschodí a hlavně se to tady taky celkem dobře hlídá."

Ušklíbl jsem se.

"Takže?"

"Takže začneme s tím, že jakmile odejdeš z těchto dveří, neřekneš ani slovo. I kdyby tě Adriana provokoval sebevíc, vůbec na něj nereaguj. Budou si myslet, že jsem si dala něco na omámení smyslů, ale já to neudělám. Prostě to dobře zahraj. Nech se odvést do místnosti, kde teď bydlíš a relaxuj. Spi. Spánek je teď hodně důležitý," usmála se.

Nechápal jsem.
Proč by probůh někdo chtěl, aby mi omráčily smysly?

"Ehm, jo, dobře zkusím to. To, proč se mám tak tvářit, mi asi taky neřekneš, co?"
Zakroutila hlavou. "Ne, a pokud se mnou o tom budeš i nadále diskutovat, tak tě opravdu omráčím. Dneska ti nic jiného nehrozí, ale zítra by mohlo. Proto to dnes dobře sehraj. Večer ti donesu večeři. Teď už je moc pozdě. Adrian čeká před dveřmi. Nic neslyší a nemůžu mě podezírat, ale i tak tě prosím, buď opatrný. Tohle je tvá jediná možnost. Spolupracuj."

Kývl jsem. Fajn. Dobře.
Zvedl jsem se.

"Projdi se. Pro jistotu."

"Cože?" nechápal jsem.

"Prostě se projdi, je to důležitější, než si myslíš," trvala na svém.

Prošel jsem se.

"Trochu zpomal a maličko natoč hlavu na stranu. Po cestě se zaměř na jeden bod. Zkus udělat skelný pohled. On na tebe sem tam koukne, ale ty se na něj nedívej. Rozumíš?"

Kývl jsem.

"Tak znovu."

Udělal jsem všechno, co chtěla.

"Dobrý. To by mohlo projít. Zůstaň tak, jak jsi. Pouta ti asi nedají, ale i tak se nepokoušej o útěk! Jdeme," a otevřela dveře.

Musel jsem sehrát svou roli, ale něco ve mně na mě volalo uteč! Uteč Macone, teď je tvoje šance! Ale já věděl, že pokud bych to udělal, tak by to byla jediná šance. Jediná promarněná šance a tak jsem se nechal odvézt zpátky do své cely. Adrian se na mě sem tam podíval, ale já koukal na zářivky s tím nejvíc skelným pohledem, jaký jsem dovedl.

Dovedli mě do cely, ani se na mě nepodívali a zamkli. Pro jistotu jsem tím samým tempem došel až k posteli, na kterou jsem se svalil, kdyby mě náhodou sledoval skrz okýnko, přes které mi Talisa podává večeři.

Talisa.

Ona byla vlkodlak.

Ale měla divnou barvu a určitě i dost zvláštní postavení. A proč mi zachraňuje krk? Otočil jsem se ke zdi, na kterou jsem chvilku vejral, ale pak jsem zase usnul. A tentokrát to bylo divoké.

<<< předchozí kapitola ||další kapitola >>>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama