8. KAPITOLA - MRAVENIŠTĚ BEZ MRAVENCŮ

1. září 2015 v 18:04 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
8. KAPITOLA - MRAVENIŠTĚ BEZ MRAVENCŮ

Probudil jsem se do světla. Úplně dezorientovaný jsem chvíli přivykal oči na příval světelné dávky, až se mi nakonec povedlo je rozlepit. Párátka by byla v ten moment asi nejvhodnější nástroj, ale párátka jsem fakt neměl.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Byl jsem někde jinde!
Můj věznitel, Adrian, mě bez mého vědomí, zdá se, přemístil někam jinam. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla tu postel, šedá chlupatá, na první pohled kousající deka, pisoár a malý stolek. To byl pokrok. A co víc? Na noze jsem už neměl stříbrný plát okovu. Haleluja!

Nicméně, přesto to bylo dost divné. Možná jsem byl paranoidní, díky samotě, ale co jsem udělal, že jsem si vysloužil lepší místo?

Ještě chvíli jsem vnímal pokoj. Po tolika dnech většinou po tmě, uvidíte jakoukoliv změnu a musíte se jí dostatečně nabažit, dokud je světlo. A pak jsem si jí všiml. Stála za dveřmi, ve kterých bylo malé okénko na zavírání. Culila se na mě. Když si všimla, že jsem si jí všiml, zvedla ruce a ukázala mi, co mi chce.


V rukou držela červený tác a na něm bylo jídlo. Spousty jídla. A taky nějaká voda na zapití.

Usmál jsem se a přikývl jsem. Jenže ona zavrtěla hlavou. Škoda, neotevře mi a nepustí mě ven. Drží si vlka v kleci, jako bych byl nějaký mazlík, který potřebuje převychovat. Ale co když?
Zavrtěl jsem hlavou a pustil jsem tu nerozvinutou myšlenku raději ven.

Blbost. Za chvilku mě pustí.

Zvedl jsem se ze země a rozešel se ke dveřím. Zprvu jsem si to úplně neuvědomil, asi až po pátem kroku, ale moje noha už byla zhojená. Když jsem došel až k okýnku, natáhl jsem ruce a usmál jsem se na ni, jak nejkouzelněji jsem dokázal. Potřebuju ji. Potřebuju ji přetáhnout na svou stranu, aby mi pomohla se odsud dostat. Nebo se z toho tady za chvilku zblázním.

"Jak se jmenuješ?" zvědavě jsem se jí zadíval do očí a převzal tác s jídlem. Okamžitě začala kroutit hlavou, a jakmile měla volné ruce, zase si položila prst na rty. Přitom se však usmívala a v očích jí jen jiskřilo. Smála se mi do očí!

Odfrkl jsem si. Poděkoval za jídlo a najednou byla zase pryč. Zmizela stejně rychle, jako se objevila. Posadil jsem se na tvrdou postel, tác položil na stolek a odklopil poklop, pod kterým na mě čekalo další maso. Další napůl krvavé steaky.

Jo, mám rád maso, ale nepřehání to trochu? Chtějí mi ucpat cévy nebo co? Když nemám ani žádný pohyb. Vlastně, teď bych si mohl zacvičit, když mě nesvírá stříbro a je tu taky celkem dost místa.

Rychle jsem to do sebe nacpal. Potřeboval jsem energii a maso mi jí mohlo dodat úplně ze všeho nejvíc. Pak jsem si lehl na postel a zahloubal se do další várky myšlenek o tom, co tady vlastně dělám.

***
Po nějaké době se v mé cele předběžného zadržení, jak jsem si ji pojmenoval (protože, co jiného to taky bylo, že?), objevil můj věznitel.

Adrian.

Ten hajzl.

Rozhodl jsem se, že zkusím novou taktiku. Nejraději bych ho uškrtil, ale vypadal, že by přežil i vlastní smrt.

Dobře, klid.

Když přistoupil blíže, skoro až k posteli, na které jsem ležel, upřel jsem na něj své zlaté oči a propálil jej pohledem. Přesto všechno jsem se však na něj zářivě bílým úsměvem usmál.

"Vítej, vítej," zubil jsem se na celé kolo a pomalu se posadil. "Čemu vděčím za tvou návštěvu?" Adrian se už, už nadechoval, já ho však utnul, ještě než začal. "Ne, ne, ne, nebo víš co? Radši mi řekni, čím jsem si vysloužil tenhle pětihvězdičkový, luxusní pokoj," nadhodil jsem sarkastickým tónem, ale přece jen by mě zajímalo, co jsem udělal.

"Tohle má na svědomí ta malá zrzka, která ti předešlý večer přinesla jídlo a jak jsem slyšel, i desinfekci a antibiotika. Neodbytně trvala na tom, že tě musíme přemístit do místnosti, kde bys měl aspoň lepší životní podmínky," odmlčel se.

Když mluvil, vypadal, že mu není příjemná představa, že mě museli přemístit. Myslel jsem si, že on je tady ten hlavní boss, ale zdá se, že to tak asi nebude úplně pravda. Mírně jsem se pousmál a Adrian mezitím navázal, kde přestal. Vypadal, jako by si taky potřeboval utřídit myšlenky. Pak se v jeho obličeji něco změnilo. Z ustaraného výrazu, se stal krutě ďábelský. Mimiky ztvrdly a v očích mu zaplál oheň. Doslova.

"No, jestli tady s námi máš nějakou dobu zůstat, tak i když jsi přece jen vlkodlak, i ty potřebuješ nějaké lepší zázemí. Ovšem, jen do doby, dokud se budeš chovat slušně," šibalsky se ušklíbl.

Propálil jsem ho pohledem a snažil se udržet si nervy na uzdě. Nemohl jsem si dovolit na něj vystartovat. Kdyby byl člověk, Alfa mu přece jen nebude ukazovat plán města. Musel mu absolutně důvěřovat.

Kdo sakra jsi, Adriane?

Zkoumavě jsem si jej prohlédl. Nevypadal, že by něco byl, ale přesto jsem ho podezíral. Začínal jsem být víc a víc paranoidní a to se mi nelíbilo. Zase jsem sebou na oko znuděně plácl na postel a upřel pohled na Adriana, který stále stál tam, kde před chvílí a koukal na mě.

"Takže, co jsi mi vlastně chtěl, Adriane?" zeptal jsem se naprosto normálním tónem, ale uvnitř jsem byl až moc zvědavý, co si pro mě tentokrát přichystal…

Hodil po mně další ďábelský pohled. Něco chystá.

"Jen jsem ti přišel oznámit, že dnešním dnem, se staneš součástí našeho podzemního okultistického klanu. Uděláme ti malou prohlídku po našem království a ukážeme pár věcí. Víc ti neprozradím," usmál se a pokračoval: "mohu ti jenom doporučit, aby ses choval slušně. Pistole a stříbrné kulky budou po ruce."

A s těmito slovy se také otočil na patě a odešel. Nezapomněl také patřičně zamknout. Tak jsem si tak jenom ležel na posteli a přemýšlel nad tím, co vlastně říkal. Co myslel tím podzemní okultistický klanem? Patří k nějakým vyznavačům černé magie, nebo co?

A pak tady byla ona. Ta malá zrzka. Kdo byla? Měla nějaké konexe? Vypadala, že neumí ani do deseti napočítat a ani nemluví. Nad ní jsem si hodně lámal hlavu.

Nevěděl jsem kdy přijdou a neměl jsem nic jiného na práci, tak jsem se rozhodl, že budu cvičit. Za tu dobu co jsem ležel na zemi, jsem celkem slušně vypadl z kondičky. Teď jsem to mohl konečně napravit. Vrátily se mi síly a tak jsem mohl s klidem začít makat.

Nejprve kliky. Nejel sem na čas, ale i tak jsem jich udělal méně, než obvykle. Sakra, sakra.
Litoval jsem, že místnost není zase tak velká, abych mohl dělat i více náročnější cviky, nebo cviky z bojových umění, ale i tohle stačilo. Postupně jsem protáhl celé tělo. Snažil jsem se cvičit do vyčerpání sil. Abych potom mohl odpočívat a regenerovat. A přitom třeba spát, protože, upřímně, co jiného jsem mohl dělat?
A tak jsem si zase lehl na postel.

Jsi hrozný povaleč, Macone, křičelo na mě moje svědomí. Ale já byl rád, že ležím a nevnímám a nepřemýšlím.

Jenže, nepřemýšlel jsem dlouho. Myšlenky mě ukolébaly a já spal. Potápěl jsem se ve snech. A snad poprvé se mi nezdáli šílenosti. Čím to? Sám nevím.

Možná proto, že jsem ani dlouho nespal. Přišli si pro mě. Dva týpci. Bachaři. Už od pohledu byly namakaní. Na sobě měli podobné oblečení jako ta dívka, která mi nosila jídlo. Měli takový pronikavý pohled, dlouhé tmavé vlasy, stažené do ohonu a v rukou zbraně.

Neřekli ani slovo. Vzápětí se za nimi objevil Adrian. Jeho výraz mluvil opět za vše. Šlehl jsem po něm pohledem a vstal jsem. Nedělal jsem problémy. Vstal jsem a došel až k nim. Říkal jsem si, že by se mi mohlo podařit utéct, když to budou nejméně čekat. Když jsem došel před ty dva, Adrian stál ještě stále za nimi, ale uprostřed v mezeře, takže jsem na něj skvěle viděl. Zářivě jsem se na něj usmál. "Tak jdeme na výlet, co?" rýpl jsem si a čekal, co hodlá udělat.

Jen se na mě krutě usmál. "Spoutat!" rozkázal a já už jen mohl sledovat dění, jako ve zpomaleném záběru, jak se po mě ti dva natahují. Ze zpomaleného záběru jsem se dostal zase zpátky do reality. Ochotně jsem jim nastrčil ruce, na které mi nasadili pouta. Jen jsem se ušklíbl.
Naštěstí nebyly stříbrné. Přece jsem byl hodný vlkodlačí chlapeček, stříbro jsem si nezasloužil. Ani jsem necekl. Hrál jsem podle Adrianových pravidel.

Jeden se postavil za mě, druhý přede mě. Adrian šel v čele. Ti dva vypadali, že by nebyl problém se jich zbavit, ale u něj jsem si zase až tak jistý nebil. Dnes na sobě měl jenom černé tričko. Žádnou koženou bundu, tudíž se mu pod ním rýsovaly svaly. Svalnatá hruď i pazoury. Všiml jsem si tetování, která se mu táhla po rukou a jedno měl i na krku. Byly to nějaké znaky. Nevím, co konkrétně to mělo představovat nebo, jestli to měl jenom na okrasu, ale člověk nikdy neví.

Adrian otevřel dveře a vyrazili jsme ven z mého nového "domova". Samozřejmě jsem byl zvědavý, jak to tady mají tedy zařízeno. Protože když jsem sem šel, nebylo tady nic. Jenom tma.

Jak jsme tak šli nějakou chodbou, míhaly se po stranách dveře. Nalevo, napravo samé dveře. To mě trochu znervóznilo.

Šli jsme pořád dál a dál. Nikdo kolem nás neprošel. Sem tam zablikaly světla, která byla rozmístěna od sebe po pár metrech. Takové ty klasické zářivky. Někde nesvítily vůbec. Začínal jsem si všímat i jiných věcí. Jako třeba, že tady bylo vlhko. Vlhký vzduch, mokro. Když jsme minuli trubky, vždy pod nimi byla kaluž.

Když už jsem si asi po milionté začínal říkat, kam jsem to sakra vlezl. Kde to jsem a že to tady vypadá jako v mraveništi bez mravenců, zastavili jsme u jedněch dveří, které vypadaly o dost jinak, než všechny, které jsme až doteď minuli.

Měly hnědou barvu. Vypadaly bytelněji než ostatní a byly větší. Adrian je bez mluvení otevřel, ale dovnitř nevešel. Opět mě propálil svým krutým pohledem, který jasně říkal, užij si to. Nevešli ani ti dva. Jenom mi sundali pouta a hodili mě dovnitř. Zavřeli za sebou, ale zámek jsem neslyšel. Tohle bylo dost divný.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama