10. KAPITOLA – ZLÉ SNY

6. září 2015 v 11:02 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
10. KAPITOLA - ZLÉ SNY

Tentokrát se můj sen zaměřil na mou macechu. Trochu jsem to nechápal. Proč zrovna-sakra-ona? V duchu jsem se pobízel k tomu, abych se probudil, protože zrovna ona, byla jako jedna velká noční můra.

Byli jsme u Otsandy doma. Samozřejmě. Jenže tuhle místnost jsem neznal a co víc, nebyl tam ani Alfa. Prošli jsme vstupní halou a po chvilce odbočili do dveří, které nikdy nebyly odemčené. Až teď.

Macecha se culila na nějaký kus bílého papíru a něco si mumlala pro sebe. Moc jsem tomu nerozuměl. No, spíš vůbec, než moc. Opět jsem neměl zvuk tak jsem si jen mohl domýšlet. Přesunula se k velkému, fialovému křeslu s velkými opěrkami a posadila se do něj. S pohledem upřeným stále do kusu papíru, se její výraz na obličeji měnil víc a víc. Usmívala se víc a víc, až se ke konci začala smát. Opravdu hodně!
Možná až fanaticky moc a vypadalo to, jako kdyby ona byla samotný Ďábel. Což samozřejmě nebylo možné, protože ona byla jenom moje bohatá macecha, která mě v hloubi duše nenávidí, a já nenávidím ji.

Pak se však zarazila. Jako kdyby si uvědomila, že takhle hystericky by se smát neměla. Chovala se až moc podezřele a mě se to ani v nejmenším nelíbilo. Co se to sakra jenom děje? Co je to za sny a proč se nemůžu probudit?


Propaloval jsem ji pohledem, i když jsem dobře věděl, že ona se mi jenom zdá. Že ona mě prostě nemůže vidět. V duchu jsem jí nadával. Jako opravdu hodně, ale nic nezabíralo. Neprobouzel jsem se. Místo toho jsem sledoval, jak zbystřila.

Šlehla pohledem po dveřích a nakonec přikývla a usmála se. Vstala a pomalu a opravdu ladně došla až ke dveřím.

Byla oblečená jako vždy do drahých, přiléhavých šatů. Nevím, co si tím dokazovala. Asi aby upozornila na svůj majetek, peníze a postavu. Šaty byly rudé, přiléhavé a obepínaly jí její hubené tělo. Hnědé, kaštanové vlasy měla rozpuštěné a navlněné. Sahaly jí až k lopatkám. Na tváři měla jemné líčení a kolem krku náhrdelník z bílých perel. Na červené lodičky na vysokém podpatku. Člověk ji nemohl podezírat ani z vraždy, kterou beztak v mém snu plánovala. Moc bych se tomu nedivil. Nicméně, byla oblečena jako vždy a nebyla na pohled podezřelá. Naopak byla moc krásná a nebýt to moje macecha, kterou ze srdce nenávidím, šel bych do ní.

Když se konečně donesla tou ladnou, pro ni elegantní chůzí až ke dveřím a otevřela je, vykoukla z nich hlava s černými vlasy.
Ne!

On!

Hrklo ve mně.

Zrůda.

To mi sakra musí pořád lozit do snů? Že mu to už není hloupé.

Adrian se na Otsandu usmál. Ale tak trochu jinak. Zavřel za sebou dveře a z černé kožené bundy, kterou v mých snech nosil pořád, vytáhl z náprsní kapsy nějakou bílou obálku, kterou s úsměvem předal jí.

Nechápal jsem to.

Vážně ne.

Ona obálku přijala, šibalsky se na něj usmála a rukou mu pokynula, aby se posadil. Teda asi. Hýbala pusou, ale já nic neslyšel, ale gesto bylo dost zřejmé. Adrian přikývl a posadil do toho velkého, fialového křesla, kde předtím seděla ona. Pak si ji konečně pořádně prohlédnul. Doslova ji svlékal pohledem. Posadila se naproti němu, do trochu menšího křesla. Přehodila nohu přes nohu a tím se její červené šaty povytáhly o dost výš, než by bylo zdrávo. Nic.
Neupravila to, jen se znovu usmála.

Dost vyzývavě, řekl bych.

Ale ne… Ale fuj!

Proč musím mít tak zvrhlé sny?

Je tohle normální?

On se na ni taky usmál. Taky vyzývavě. Koukal jsem na tu scénu, a kdybych mohl, určitě bych měl otevřenou pusu, protože mi prostě spadla brada. Oba dva se totiž jako na povel zvedli a ihned se k sobě přilepili, jako dva magnety. Co to sakra je? Co to sakra dělají?
Ne, dobře, věděl jsem až moc dobře, co dělají. Viděl jsem je, jak se po sobě sápou a olizují, ale prostě, tohle jsem fakt nečekal.

Cukl jsem sebou na posteli, až to zavrzalo.

Sny prý podle nějakého vědecké studie trvají maximálně dvě až tři vteřiny. Jenže já bych se vsadil, že moje sny jsou pokaždé růžně dlouhé. Pokaždé víc a víc šílenější a asi mi z toho brzo hrábne.

A pak jsem se probudil.

***

Nade mnou stála Talisa a sledovala mě těma jejíma zelenýma očima. Celkem klidně. Pak se usmála


"V pohodě?"

"Jasně."

"Máš zlé sny?" povytáhla obočí.

"Spíš nedávají smysl. Ne, nejsou to noční můry a ne, neberu to vážně. Jen je to prostě divný."

Zubila se.

"Co je? Jestli ses mi přišla smát a upozorňovat, že mám zlý příšery pod postelí, tak s tím u mě nepochodíš. Na to jsem už moc velkej," ušklíbl jsem se.

A ona se dál zubila.
"Tys to ještě nepochopil, že jo?" sledovala mě s pobaveným pohledem. Zvedl jsem se z postele a ji jsem stáhl na postel. Posadila se. A já vedle ní.

"Nepochopil co?" nechápal jsem.


Usmála se na mě a pohladila mě po ruce.
"Jaké sny se ti teď zdávají, Macone?"

"Míříš na něco konkrétního?" zamračil jsem se.

"Přemýšlej."

"Hele, Adrian se mě ptal na něco podobného. Nebo jestli to byl on. Byl jsem mimo a nějak se mi to už slilo dohromady. I on myslel něco konkrétního?"

"Dobrý," znovu mě pohladila. "Dýchej. Očividně ti to ještě nedošlo. No co, myslela jsem, že budeš inteligentnější a-" zarazila se, když jsem se ušklíbl, "a teď mě rozhodně nepřerušuj. Je to důležité." Natáhla výhružně prst.
"Není tak úplně náhoda, že máš takové sny, jaké máš. Je to chyba, která nastala, když jsi sem vtrhl. Píchli ti to, Macu."

Cože? Co jako? Kdo?
Nechápal jsem.

"Já vím, já vím. Počkej a vysvětlím ti to. A ne, neházej na mě takové pohledy. Nevím kolik máme času, ale Adrian tu teď momentálně není. Takže."
Nadechla se a chvíli mlčela. Koukala před sebe. Dělala to schválně? Mučila mě?
Spíš si jen třídila myšlenky.

"Dobrý," přikývla si a pak se otočila ke mně. "Když jsi sem vpadl, nikdo to nečekal. V podstatě jsi tady neměl co dělat. Nebo jo, měl, ale ne tak brzy. Adrian tě očividně přivedl. Řekl nám o tom, že tě viděl v lese a že tě nechal u lesa. A že domů tě odnesl Marcus, tvůj otec. Byl jsi v bezvědomí, ale i tak, asi si nic z toho nepamatuješ, že?" zeptala se celkem opatrně.

Zavrtěl jsem hlavou. Neschopný slova. To znamená, že je v tom Marcus taky namočený. Moje teorie nebyli vůbec milné.
"Ale, vždyť to sakra nedává žádný smysl!" rozčileně jsem se díval na Talisu.

"Chápu, máš v tom teď asi dost zmatek, co?"

"Je v tom Marcus taky zapletený?"

"Macone," sklopila oči a pokračovala: "jsou věci, které nevím ani já. Vážně. Nevidím úplně do toho všeho, ale na tom teď nezáleží. Přinesla jsem ti jídlo, tak se najez. A ještě jsem se chtěla vrátit k tomu, co jsme probírali předtím."

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. "Nech to na jindy. Prosím," potřeboval jsem přemýšlet. Opravdu hodně.
Marcus.
Ten hajzl.
Co to hraje za dvojí nebo možná i trojí hru?

"Jindy už může být pozdě, Macone. Očividně teď máš plnou hlavu svých vlastních myšlenek, ale to co ti říct můžu a musím, je důležité. Hodně. Takže, teď na chvíli přestaň myslet. Úplně vypni, jestli to dokážeš a jen mě tiše poslouchej. Jasný?" Podívala se na mě přísným pohledem a já jen neochotně přikývl. Úplně vypnout šlo jen hodně těžce, ale trochu to potlačit, zase takový problém nebyl.
I když…
Po tom, co následovalo, mi málem cákalo na maják.

"Dobře. Teď mě opravdu pozorně poslouchej, protože na tom závisí tvůj život. Jsem si jistá, že tohle Adrian ještě neví a tím pádem je tohle bod pro nás. V momentě, kdy jsi sem tak neurvale vpadl, se v laboratoři vyvíjelo a testovalo nové sérum, vyrobeno speciálně pro nás," maličko se zarazila a podívala se co na to já. Když jsem nic neříkal, pokračovala: "Je to sérum, které umožňuje lidem ve spánku vidět, co dělá osoba, ze které tento výtažek pochází."

"To by znamenalo....-"

"A ano, už ti to asi došlo.To, co ti bylo podáno, pochází z Adriana. Což znamená, že vždy když ty spíš a on se pohybuje mimo tento prostor, vždy vidíš, kde je a co dělá. Nemám pravdu?"

Zíral jsem na ni a přitom kroutil hlavou.
Ne, ne, ne. Takže to nebyly žádné sny! Kruci! Všechno se to stalo. Zatnul jsem ruce v pěst a pohlédl na Talisu. Čekala ještě chvíli, než pokračovala. Dávala mi čas, utřídit si myšlenky. Znovu jsme na sebe pohlédli a naše oči se střetly.
To byl signál a ona spustila.

"Nevím, jestli on ví, že ti tohle píchli. Myslím, že v tom zmatku potřebovali něco, aby tě uklidnili a tahle tekutina ve stříkačce se jim tam přimotala a tak to skončilo v tobě. Naštěstí to však nebyla jediná stříkačka a pro laboratorní účely jsou ještě pečlivě uschovány nějaké zásoby. Adrian byl štědrý. Velice si totiž zakládal na tom, aby se to povedlo."

"To si dovedu představit. Vsadím se, že tohle mělo sloužit jako nástroj k tomu, aby pak on mohl sledovat někoho jiného," ušklíbl jsem se. Jenže, já teď nedobrovolně sleduju jeho. Co je on vlastně zač? Přemýšlel jsem, jestli se na něj zeptat Talisy, ale pak jsem usoudil, že by mi to možná asi stejně neřekla. Navíc, je tady teď z jiného důvodu.

"Naši chemici to zjistili, až jsi byl úplně v limbu, ale Adrian to nejspíš neví. Říkám nejspíš, protože právě existuje tato zásoba a naši chemici tak nejsou podezřelí." Maličko se usmála.

"Fajn, když pominu to všechno, co se tady stalo. Co všechno se mi honí hlavou a že pokud nad tím budu ještě nějakou dobu přemýšlet, asi se z toho zblázním, tak mě tedy ještě napadá jedna věc. Jak ty víš o tom, co se mně zdá? Jak vlastně vůbec víš o tom, že to sérum funguje? A když o tom víš ty, tak o tom musí vědět i Adrian, ne?"

Jen se na mě usmála. "Mám zde své zdroje a také jisté postavení. To ale teď není důležité. Důležité je teď dostat tě odtud, tak mě musíš dobře poslouchat. Je možné, že zítra si pro tebe přijdou. Adrian a ještě někdo. Nevím, co mají v plánu..-" v ten moment jsem ji prostě musel zarazit.

"Jasně, dobře, záchrana počká. Je tady něco, na co jsi mi neodpověděla a já to teď prostě nutně potřebuju vědět. Jak zrovna ty víš, jak to sérum funguje a pokud vůbec? Hm?"

Propálila mě pohledem a neochotně spustila: "nejsi první, Macone, komu tohle sérum bylo podáno. Vidím úplně stejně jako ty, co Adrian dělá, ale on o tom nemá ani zdání. Zatím." a ďábelsky se na mě usmála. "Můžeme to dokázat. Ty se budeš více soustředit na sny a já ti pomůžu dostat se ven. Protože já těm snům nerozumím. Očividně ty lidi znáš lépe než já a pokud ti ve snech taky nefunguje zvuk, i tak o nich víš víc než já. Potřebuju pomoc a ty se potřebuješ odsud dostat. Můžeme si pomoct vzájemně, ale hrajeme o čas.
Tak prosím, už žádné další otázky. Jsem na tvé straně, protože k tomu mám své důvody. Pokud dokážu dokázat jistou existenci jednoho tvora, jistou věc, o které se mohu zatím jenom domnívat, zachráním mnohem víc, než jenom tebe. Rozumíš mi?" stiskla mi mou pravou ruku a pohlédla na mě svýma zelenýma očima. A já přikývl.

No do hajzlu. Začíná se mnou slušně manipulovat, ale ani mi to moc nevadí.

"Měla bych jít. Nevím, kdy se náš pan dokonalý vrátí. Nebudeme riskovat, že to zjistí. Sněz to. Potřebuješ energii. Utřiď si myšlenky, vypadáš, že bys to potřeboval. Nebudu tě dál rušit. Za dvě hodiny přijdu pro tác a povím ti, co a jak."

Přikývl jsem a ona vstala.
Usmála se na mě a pak odešla. Zaklapla dveře a nechala otevřený okýnko.

Odhrnul jsem poklici a podíval se, co dnes bude za žvanec. Maso. Ani mě to vlastně už moc nepřekvapovalo. Bez sebemenšího zájmu jsem ho snědl, protože hlad je svině, ale už to nemělo tak uspokojivé účinky jako na začátku. A hlavně, pořád jsem myslel na to, co mi řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Alfův syn?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama