7. KAPITOLA - ONA

30. července 2015 v 14:05 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
7. KAPITOLA - ONA

Vypadal, jako by se v ten moment chtěl otočit, nebo mě přinejmenším kopnout. Stáhnul rty do přísně vypadající, úzké čárky. Asi jsem řekl něco, co on nechtěl slyšet. Whups.

Rozmýšlel, nebo tak aspoň vypadal a nakonec z něj vypadlo:

"Jmenuji se Adrian. Ti lidé, které jsi tak bezohledně vylekal a kterým jsi vlezl na jejich pozemek, tě mohli klidně zabít. Nejsou chemici a tohle není jejich chemická laboratoř. A ty nejsi v cele předběžného zadržení, jak jsi jednou mumlal ze spaní. Je to všechno mnohem složitější," vzdychl. Vypadal, že hledá nejvhodnější slova.

"Proč jsi mi lhal o tom, jak jsi na tuhle základnu přišel?"

Natočil jsem nechápavě hlavu na stranu. Jak to sakra ví?!

"To odpoledne jsi neměl službu a nebylo tvojí povinností obíhat teritorium, tak co jsi tam dělal?"

"Vy jste špeh, nebo co?"

"Začíná mi docházet trpělivost. Zkouším to s tebou po dobrém, ale jestliže to nepůjde, nemám moc na výběr a budu se muset přiklonit k té bolestivější variantě. Už jsi ji okusil. Část té varianty máš zažranou do levé nohy," prohodil jen tak mimochodem a přikývnul ke stříbrnému řetězu a okovu.

Sykl jsem. Au.

Bolestivá představa.



Hajzle!

V duchu jsem mu nadával. Opravdu silně. A taky jsem ho propaloval pohledem. Kdyby můj pohled mohl vraždit, Adrian by byl už dávno mrtvý.
"Kde je vlastně vůdce Faybournské smečky? Hm?" zkusil jsem a místo odpovědi, jak se dalo čekat, jsem získal kopanec do břicha.
"Myslíš svého otce?" Znovu do mě kopl.

"No, toho třeba taky..." zaúpěl jsem. Co to sakra děláš, Macku? Vždyť tady žádný jiný vůdce není, ty pitomče!!!!!

Adrian po tom, co jsem řekl, znejistěl. Silně. Ok, kdo je sakra ten chlap?
Po chvíli se ale zase vrátil do své pozice vůdčí osoby a tyrana.

"Tak ještě jednou, co jsi dělal odpoledne v lese?"

"A ono se do lesa nesmí?"

Další kopanec.
Kašlání.

"V tom případě nechápu, že když jste viděli mě, proč jste neviděli i ten zbytek. Pokud jste to byli vy, kdo mě odpoledne toho dne udeřil do hlavy, museli jste vidět i to, proč jsem se rozhodl večer přijít. Navíc, na zvědavosti není přece nic špatného a teď mě dostaňte z těch okovů a pusťte mě!"

"Ticho! Nekňourej tady jako malá holka!" zvýšil svůj hlas, "pokud se budeš chovat slušně, dostaneš lepší, teplejší a větší místo na spaní. A pokud se budeš chovat slušně, možná by se dalo spekulovat i o tvém propuštění. Ale nebude to zadarmo, Macone! Uvažuj o tom."

Ještě jednou mě nehorázně kopl - on ty boty má snad okovaný, nebo co - a odešel. Chtěl jsem spát. Nepřemýšlet, ale vypnout, jenže teď tu bylo pro změnu světla až moc. Mohl jsem si sice prohlížet místo, kde jsem byl, ale nebylo na tom nic k vidění. Žádné okno. Jenom dveře, čtyři zdi, já a okovy. Propaloval jsem dveře pohledem, v naději, že někdo přijde.

Přece mě tu nenechají v hnusné, betonově šedé místnosti jen tak!

A pak, ani ne do pěti minut, se ty dveře opravdu otevřely a v nich stála žena. Ne, byla mladší než žena. Byla to dívka. Možná, že to byla i ta samá, která mi donesla jídlo na podnose, který tady ještě pořád ležel.
Byla vysoká a hubená. Měla rezavé vlasy, stažené vzadu do ohonu. Pár vlasů jí neposlušně trčelo do stran. Byla bledá. Měla zelené oči a pleť jemně posetou pihami.
Na sobě měla pytlové oblečení v hnědé a vínové barvě a v rukou držela nějakou krabičku.

Propálil jsem ji pohledem. Zastavila se. Vypadala nejistě a tak jsem svůj tvrdý pohled povolil. Co byla zač? Vypadala, jako že se brzy rozpláče, nebo tak něco.

"Kdo jsi?" zvolal jsem k ní, ale ona jenom zavrtěla hlavou a k plným rtům si přiložila tenký ukazováček.

Neumí mluvit? Sledoval jsem. Letmo jsem přikývl a ona se rozešla nejistým krokem ke mně. Sledoval jsem co má v plánu. Pokud jsem nesměl mluvit, jak jsem z ní měl dostat nějaké informace? Byla hezká. Pokud se mi povede získat si její přízeň, třeba by mi mohla pomoci utéct.

Trochu jsem se na ni pousmál a přikývl jsem. Naznačil jsem i gesto rukou, jako že se mě nemusí bát. Nevím, co si myslela. Možná, že jsem cvok, ale momentálně mi to bylo celkem fuk. Přišla až ke mně a posadila se na nohy. Krabičku, kterou držela v rukou, položila na zem a prohlížela si mou levou nohu v okovu. Poté otevřela krabičku a začala se v ní přehrabovat
.
Vytáhla nějakou lahvičku a gázu, na kterou zelenou vodičku nalila a celkem nešetrně mi ji na nohu přitiskla. Pálilo to. Jako čert, ale zatl jsem zuby. Když gázu oddělala, bylo vidět, že noha je celkově o dost lepší. Co to bylo za kouzelný lektvar?

"Ehm, díky?" to bylo vše, co mě v ten moment napadlo. Přikývla a pousmála se. Vytáhla ještě něco. Maličkou lahvičku a stříkačku s jehlou. Zamračil jsem se.

"Proč máte všichni potřebu ze mě dělat woodoo?" zamračil jsem se a ona mi jen naznačila, že mám být z ticha. Potom mi podala etiketu, která na lahvičce byla nalepená. Bylo tam něco o antibiotiku a něco proti bolesti.

Další drogy.

Dneska se zase budu vznášet v říši divů. Ušklíbl jsem se. Dívala se na mě, jako kdyby čekala na souhlas. Pokrčil jsem rameny, horší to už být nemohlo a třeba mi to i pomůže. Přikývla a rychle mi to bodla do stehna.

Au! Milá dámo, trochu obezřetnosti by vás taky nezabilo. Ušklíbl jsem se a hodil po ní celkem ublížený pohled. Než jsem se však odhodlal ještě něco říct, setmělo se mi před očima a padal jsem do temného světa nočních můr.
"Dostaňte mě odtud," vydechl jsem poslední slova, než jsem upadl do temnoty.

Zase.
Drogy začali účinkovat.

***

Opět jsem se dostal do takových podivných stavů, jako předchozí noc. Zase se mi zdál tak hrozně živý sen, že jsem už na začátku měl chuť probudit se. Jenže to nešlo. Jako by mě to nutilo přehrát si celý sen a až pak jsem se mohl probudit. Tak jako tak, to bylo dost divný.

Byl tam Marcus a Adrian. Stáli nad nějakou mapou a o něčem si povídali. Opět jsem nic neslyšel. Mohl jsem si jenom domýšlet, o čem se tak asi bavili.
Když jsem se trochu přiblížil a nakoukl na mapu, zjistil jsem, že se dívají na Faybourne v celé své kráse i s okolními lesy - kterých nebylo málo. Nevím, co nutilo Marcuse ukazovat Adrianovi mapu města. Ani proč měl na obličeji tak blažený úsměv, ale moc se mi to nelíbilo. Co je to sakra za sny, když vypadají tak opravdově? Je to spíš noční můra, než sen.

Rozhlédl jsem se kolem. Bylo mi až moc jasné, kde byli, ale pro jistotu jsem se ještě rozhlédl. Ano, hádáte správně. Byli u Marcuse v pracovně. Taková větší místnost, kde zdi byly posety knihami vázanými v kůži a plátnu.

Bylo zde několik lamp, které však svítili jen tlumeně a místnost ozařovali do oranžova. U okna měl Marcus psací stůl s počítačem, lampou a židlí, ale uprostřed měl ještě jeden větší stůl. Říkal jsem mu plánovací, protože na něm vždy ležely nějaké mapy a i já se u něj musel učit číst z nich. Je kulatý, tak akorát vysoký, aby se o něj mohl opřít dospělý muž a když jsem byl menší, vážně mě štvalo, že jsem musel stát na židli, abych se vůbec mohl na mapy dívat.

Ti dva spolu ještě chvilku probírali asi geografii města, nebo nevím, co to sakra bylo. Nevím, proč se tohle všechno dělo, když Adrian přece do smečky vůbec nepatří. Celé to bylo nějaké divné.

Divnější však ještě bylo, když do místnosti vstoupila Ellena s úsměvem na tvářích. Nahodila rohlík od ucha k uchu a vůbec jí nevadilo, že hned kousek je její bývalý manžel. Přitiskla se k Adrianovi a propletli si spolu své ruce.
S Marcusem to vůbec nic nedělalo. Ani žilka mu nepovyskočila, což bylo dost divný. On byl vždycky hrozně majetnický. I když to byla jeho bývalá žena. I přesto všechno k ní určitě něco cítil. Byl majetnický jako nikdo. Měl s ní mě a to už nikdo nemohl vzít zpět. Tím pádem byla i Ellena napůl jeho. Nebo, tak nějak jsem to aspoň chápal.

Nikdy mi to takhle nevysvětloval. Proč taky, ale po chvíli by si toho všiml i slepý. Gesta, postoje, pohledy. V Marcusovi by se občas dalo číst jako v otevřené knize. Bohužel, ne dnes, ale přece to byl jenom sen. Takže je to jedno, ne?

Ellena vypadala, jako by chtěla Marcuse vyprovokovat tím, že se s Adrianem vykousne v jeho pracovně. No posuďte sami, jestli to bylo moudré rozhodnutí. On je Alfa. Ona je Beta. Je mu podřízená, ale přesto se chová jako 17 letá, poblázněná puberťačka.

Olizovali se spolu dobré 3 minuty a věřte nebo ne, zrovna teď jsem byl opravdu rád, že zvuk je vypnutý. Strašně moc jsem si přál probudit se, ale sen pokračoval. S Marcusem to ani nehnulo. Nevím, jestli něco plánoval, ale zachoval si kamennou tvář až do konce. Ideální pokerový hráč.

Někdy bych mu to měl zkusit nabídnout.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Alfův syn?

Ano
Ne

Komentáře

1 Erin Erin | Web | 30. července 2015 v 18:55 | Reagovat

OMG, tak tento komentář podruhé. Tak černé vlasy a smaragdové oči, jo? Chceš mě zabít? Jako, nebudu dělat předčasné závěry. Záhadný cizinec, který ma vzhled modela (v mé hlavě), tajemné pohledy. Zlý, hodný? Nechám se překvapit. Já jenom doufám, že Macovi moc neublíží. A ta holka... Juj, tolik záhad a otázek najednou. Zboznuju to, když člověk absolutně neví a sám si vymýšlí svoje verze a pak to je nakonec totálně jinak :D jsem moc zvědavá, co buše dal. Dobra práce. Ještě jednou říkám, že jsem moc ráda, že s i na nás hodila takovou bombu v podobě tolika nových kapitol :) jen tak dál

2 Erin Erin | Web | 30. července 2015 v 18:57 | Reagovat

Ježíšmarjá... Omlouvam se. Telefon trochu nespolupracuje -.-"

3 Erin Erin | Web | 31. července 2015 v 0:14 | Reagovat

Fajn, ještě jednou se moc omlouvám za předešlé faily, občas technika nespolupracuje.
Takže Adrian. Jsem hrozně zvědavá, co on s tím má společného, ty sny, jeho otec, ta dívka... Těším se na pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama