6. KAPITOLA – CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

30. července 2015 v 13:36 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
6. KAPITOLA - CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

Bylo šílený o tom takhle uvažovat, ale vy byste o tom taky tak začali přemýšlet, kdybyste probrali už úplně všechny možnosti. Několik dní jsem byl ve tmě připoutaný stříbrným řetězem, ani najíst jsem nedostal, zdrogovali mě a kde je sakra Marcus?

Určitě, určitě by mě musel už dávno najít. Ano, chápu, jsem hajzl a nikdy jsem se k němu nechoval s láskou, ale jsem přece jeho jediný syn z jeho linie, takže by si o mě měl dělat starosti. Ne? Aspoň trochu. A hledat mě. Přece mě v dětství netýral školou a jeho mocí jen tak pro nic za nic. Přece by to nezahodil po 18 letech. Po dokonalém výcviku, který jsem podstoupil.

Opřel jsem se zády o chladnou zeď, sklonil hlavu mezi skrčené nohy a dýchal jsem. Hodně zhluboka a nahlas. Musel jsem se uklidnit. Cítil jsem, že jsem slabý, potřeboval jsem najíst, ale i přesto všechno jsem měl vztek. Vztek na svého otce.

A pak jsem si vzpomněl na ten sen. Co to sakra jako bylo? Bylo to tak hrozně opravdové a všichni vypadali tak šíleně šťastní. I Ellena, která se nesmála od doby, co se s Marcusem rozvedli. Přemýšlel jsem o tom chlápkovi, který se tak hrozně culil na mou matku a který jí nesl kytici růží. Kdo to sakra byl? A proč byli všichni u Marcuse? Moje matka tam také nechodí moc často, pokud možno se mu obloukem vyhýbá.



Ano, vím, byl to jenom sen a v těch je možné úplně všechno, ale byl jsem z toho trochu nervózní.

Zvedl jsem hlavu a zaposlouchal se do ticha. Nevypadalo to, že by se sem za mnou někdo opovážil přijít. Jak jsem jim měl dát sakra najevo, že jsem vzhůru? Že bych potřeboval jídlo nebo si odskočit. Taky jsem jenom člověk. Vlastně vlkodlak, ehm.

Na to, abych zavolal pomoc, nebo že jsem vzhůru, nebo že mám hlad, jsem byl prostě moc hrdý. Nechtěl jsem je prosit o milost. Moje hrdost mi to prostě nedovolovala. Bohužel, nedojel jsem na to jenom jednou. I později to bylo při podobných situacích dosti komické. Vždy jsem si říkal, že je to z části mými předky. Hlavně Marcusem, abych byl přesný. Jeho pýcha a moc, se probudila asi i u mě. Nevím.

Nahmatal jsem stříbrný řetěz a uchopil ho do ruky. Ihned mi začal propalovat levou dlaň, ale zaťal jsem zuby a pořádně jím zachrastil o zem. Moc zvuku to nevydalo, ale bylo to lepší než nic. Upustila jsem řetěz a vyčkával jsem. Tohle přece někdo slyšet musel a já uměl čekat.

Snažil jsem se nevnímat bolest, napojit se na léčivé síly a začít si zhojovat rány, ale šlo to těžce. Nakonec mě to vyčerpalo tak, že jsem zase upadl do bezesného spánku.

***

Probudilo mě kopnutí do břicha. Au, sakra, jsem nějaký pes, nebo co? Trochu ohleduplnosti by neuškodilo. Překvapeně jsem se sesbíral z podlahy a posadil se. Zády jsem se opřel o zeď, nic jsem neříkal. Seděl jsem a čekal jsem, co se bude dít.

A pak ke mně promluvil on.

"Vypadáš líp"

Ach bože a já už si vážně myslel, že se mi to všechno jenom zdálo a trpěl jsem halucinacemi. Ušklíbl jsem se a maličko se usmál.

"Jak můžu vypadat líp, když je pořád tma?" neodpustil jsem si.

Uslyšel jsem jenom povzdechnutí.

"Určitě chceš vědět, co se vlastně stalo, proč jsi tady a tak dál," jeho hlas zněl pevně a odhodlaně. Jako vůdce. Autorita. Ale i celkem mile. Jen nevím, proč do mě kopal.

"Jo, to by bylo super." ucedil jsem a promnul si hladové břicho, "ale něco k snědku by taky nebylo na škodu," dodal jsem, protože hlad už jsem měl celkem velký.


"Jistě, jistě, všechno hezky po pořádku."

Co je sakra důležitější, než jídlo?

"Ok, tak dobře. Po pořádku," souhlasil jsem trochu neochotně.

"Nejprve se tě musím zeptat, jestli víš, co jsme zač. Co jsi tady vůbec hledal a jestli s tebou něco udělalo to, co jsme ti píchli?"

Tak počkat, počkat, co to bylo za týpky? Tohle se mi vážně nelíbí. Mlčel jsem. Přemýšlel jsem, jak to co nejpřesněji zformulovat a pak jsem to zkusil ještě jednou.

"Vážně bych nemohl dostat nejdřív něco k snědku? Jsem úplně vyhladovělý. Špatně se mi přemýšlí a třídí myšlenky. Sám nevím, co si o tom mám myslet."

"Dobrá, něco ti sem nechám přinést. Ty ale zatím přemýšlej o tom, na co jsem se tě ptal, dobrá?" jeho tón hlasu se mi přestával líbit. Zněl netrpělivě. Jako by se musel snažit hrát si na hodného, milého, kdoví-co-to-bylo. Přikývl jsem, ale pak jsem si uvědomil, že mě nevidí.

"Dobře, budu se snažit přemýšlet. A prosím, i něco na zapití. Jsem úplně vyprahnutý. Díky," dodal jsem a doufal jsem, že jídlo, které mi sem pošlou, nebude otrávené. Chlápek odešel bez jediného slova, takže jsem zůstal zase sám.

Co bych jim tak jako měl říct? Že jsem sledoval Alfu a rozhodl se, že se podívám, kam běžel? Blbost! Že jsem si byl stoprocentně jistý, že v tom má Alfa prsty a že mě sem navedl schválně? Budu to muset vymyslet nějak jinak. Mohl bych tím ohrozit nejenom sebe, ale i zbytek naší smečky a to si nemůžu dovolit. Marcus by mě zabil. Jen nevím, co by bylo lepší. Skejsnout tady, chráněný před ním, nebo žít s představou, že si mě najde a...

Mysli Macone, mysli. Co by se mnou mělo udělat to, co mi píchli?
Jen mě to zdrogovalo. Asi. Trochu.

Za chvilku jsem slyšel kroky. Nakonec se někdo i uvolil a rozsvítil světlo. Mžoural jsem. Světlo mě úplně oslepovalo. Ani jsem si nevšiml toho, kdo to sem přinesl. Zaslechl jsem jenom prosté: "Prosím, vaše jídlo," a než jsem rozlepil oči, byla přič.

Byla.

Byla to žena nebo dívka. Měla moc hezký, zvučný hlas. Ani jsem nestihl pípnout v odpověď. Myslím, že asi nesměla mluvit.

Přede mnou ležel tác s obrovskou porcí napůl krvavých steaků. Žádná příloha, jenom maso, ze kterého se ještě kouřilo a talíř, na který kapala šťáva. Mňam! Bílkoviny. Energie! Zaradoval jsem se a hned se do toho pustil. Ani jsem nebyl schopný nějak zjišťovat, jestli to není otrávené, jak hezky to vonělo. Zakousl jsem se a ach! Jídlo. Spoustu jídla!


Můj mozek se v ten moment zmohl jenom na něco v tom smyslu: maso, steak, napůl krvavý. Mmmm, tak to mám rád.
A tak pořád dokola. No upřímně, bylo to boží. Hotová masová hostina. K pití jsem dostal asi dvoulitrový džbán s vodou a sklenici. Já měl opravdu žízeň. A i ty dva litry byly málo. Pro začátek to ale stačilo.


Když jsem dojedl, všechno jsem zase naskládal na tácek a odložil stranou. Byl jsem ospalý. Po jídle bych potřeboval trávit, ale ještě pořád jsem čekal, že za mnou přijde "můj hlas", ale protože se svítí, uvidím ho na živo. To mi nedalo, abych usnul.
Opřel jsem se zády o zeď a vyčkával. Jídlo mi dodalo energii, takže jsem si zhojil aspoň z části levou ruku. O tu nohu jsem se ani nepokoušel. To nemělo cenu. Pálilo to jako čert, ale kdybych se teď zhojil, za chvilku by to tam bylo zase.

***

Asi jsem usnul, ale nakonec jsem se dočkal. Zaslechl jsem kroky a tak jsem sebou škubl a probral se z polospánku.

Stál tam.

Díval se na mě.

Chlápek v černé bundě, s černými vlasy.

Byl to on.

Přimhouřil jsem oči, jestli se mi to náhodou nezdá, ale byl to on. Ano určitě.
Dobře. Klid. To zvládneš.

"Inu, tak ses najedl a napil. A teď mi prosím odpověz, na otázky, které jsem ti předtím položil."

Zněl netrpělivěji než předtím. Snažil se však chovat přátelsky, ale obličej ho zradil. Dost silně. Poškrábal jsem se na hlavě. Na co že se to vlastně ptal?

"Ehm, díky za to jídlo a vodu. Vážně jsem potřeboval dobít energii." Ještě chvilku bez jídla a bylo by zle, mysle jsem si. "K vašim otázkám. Dobře. Pokusím se zodpovědět." Byl jsem nejistý a těkal jsem pohledem všude možně.

"Ehm, trochu se mi to potom, co jste do mě něco napíchali, jako do panenky Woodoo, slívá, ale aspoň se o to pokusím." Díval jsem se před sebe, krčil oči k sobě a snažil se vymyslet dokonalou lež.

"Měl jsem za úkol prohlédnout naše teritorium a tohle, co to vlastně je?" ukázal jsem rukou na místnost, "mi cvrnklo cestou do nosu. Už odpoledne, ale to jsem neměl čas. Co si budeme namlouvat, byl jsem zvědavý. Kdo by nebyl a vy, vy jste si měli zamknout, když jste nechtěli mít nezvané hosty," spokojeně jsem se ušklíbl. "Nevím, kdo jste, popravdě ani nevím, jestli to vědět chci. Nebo aspoň polovina mně, to nechce vědět. Té druhé to nedává spát, takže?" zvedl jsem k němu hlavu a propálil ty jeho zeleně smaragdové oči.

Nechal jsem ho, ať si srovná myšlenky, ale když bylo dlouho ticho, pokračoval jsem: "A jestli ty vaše drogy se mnou něco udělali? Ehm, vážně, kdo jste? Chemici? Vlastníte chemickou laboratoř, kde vaříte perník? Já vám vběhl do tunelu a tak jsem se stal pokusným králíkem? Jinak to se mnou asi nic neudělalo," popři všechno, co můžeš, Macone! Dělej!

"Otázky. To jeto, co mě teď nejvíc trápí. Mám jich plnou hlavu. A za tu dobu, jakže jsem tady už dlouho?, si říkám, proč mě nikdo nehledá. Vážně, teď mi něco prozraďte zase Vy. Bylo to plánované?"


V ten moment mě zpražil pohledem, ale rychle se zase ovládl. Bylo to tak rychlé, jako by to měl nacvičené. Jeden univerzální uhrančivý pohled pro všechny podobné případy. Možná, že jsem udeřil hřebíček na hlavičku.

Možná.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Alfův syn?

Ano
Ne

Komentáře

1 Erin Erin | Web | 30. července 2015 v 18:53 | Reagovat

OMG, tak tento komentář podruhé. Tak černé vlasy a smaragdové oči, jo? Chceš mě zabít? Jako, nebudu dělat předčasné závěry. Záhadný cizinec, který ma vzhled modela (v mé hlavě), tajemné pohledy. Zlý, hodný? Nechám se překvapit. Já jenom doufám, že Macovi moc neublíží. A ta holka... Juj, tolik záhad a otázek najednou. Zboznuju to, když člověk absolutně neví a sám si vymýšlí svoje verze a pak to je nakonec totálně jinak :D jsem moc zvědavá, co buše dal. Dobra práce. Ještě jednou říkám, že jsem moc ráda, že s i na nás hodila takovou bombu v podobě tolika nových kapitol :) jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama