5. KAPITOLA – CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

30. července 2015 v 13:32 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
5. KAPITOLA - CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

Tak úplně jsem to nevyřešil, protože už v chodbě jsem se jako vlk dost mačkal. Když jsem ale vtrhl do místnosti, která byla sice hodně rozlehlá, zase tak moc jsem si nepomohl. Místnost byla opravdu dobře osvětlená a na chvíli mě oslepila. Když jste dlouho ve tmě a pak vpadnete do světla, taky byste chvíli mžourali.

Vypadalo to tam však jako v laboratoři, nebo něco na ten způsob. Neměl jsem zase tolik času se rozhlížet, protože přesně jak jsem čekal, v místnosti propukl chaos. Ježil jsem svou srst, krčil pysky a cenil tesáky. A opravdu, opravdu silně jsem vrčel. Nevěděl jsem, co jsou ti lidi zač. Běhali sem a tam, na rukou měli žluté gumové rukavice, na očích tlusté brýle s gumou, jako když jdete lyžovat a v rukou svírali kahany, zkumavky a jiné skleněné nádoby s barevnými tekutinami. Pobíhali jako splašení a něco na sebe pokřikovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Možná měli nějaký svůj univerzální jazyk.

Najednou se ke mně jeden z nich přiblížil. V ruce něco svíral. Ale já se nehodlal jen tak vzdát. Znovu jsem silně zavrčel a rozmáchl jsem se po něm tlapou. Drápy vytasené. Nepřišlo mi bezpečné se teď měnit zpátky.

Rozhlédl jsem se po místnosti a všiml jsem si, že se přibližuje i zbytek. A to byla chyba. Zaváhal jsem v dalším útoku. Ta setina vteřiny, kterou jsem věnoval okolí, zapříčinila, že člověk který byl nejblíže, do mě něco vrazil. Bylo to malé a jenom to trochu štíplo. Nebral jsem na to zřetel a znovu jsem se ohnal tlapou. Udělal jsem dva kroky v před, ale oni byli rychlejší! Další z nich do mě něco bodl!



Už to začínalo být celkem otravné. Copak jsem nějaké panenka Woodoo nebo co? Pak jsem se zarazil. Rozhlídl jsem se kolem. Něco bylo špatně. Ti divní lidé se zastavili a sledovali mě. Viděl jsem čím dál hůř. Mlžilo se mi před očima a začínal jsem cítit, jako by mi zarůstaly tlapy do země. Což bylo, přiznejme si to, přinejmenším bláznivé. Byl to trochu pocit, jako kdybych byl na pořádně dobré droze.

Co mi to sakra udělali? Zavrčel jsem, ale bylo to spíše jako volání o pomoc. Nohy mi těžkly čím dál tím více a bylo těžší na nich stát. Přirovnal bych to asi k tomu, jako když si přesedíte nohu a máte v ní mravenčení a potom křeč. No, tak já měl jenom tu křeč.

A jen u nohou to bohužel nezůstalo. Padl jsem na zem, neschopný pohybu. Už jsem skoro neviděl na krok. Pochopil jsem, že mi asi něco píchli, ale nevím, co za svinstvo to bylo. Kompletně mi to paralyzovalo celé tělo.
Zaskučel jsem. I to mi dělalo problémy. Zavřel jsem oči a najedou, byla tma.

***

Probudil jsem se překvapivě do tmy. Do své lidské podoby, na studenou zem. Čekali byste, že na sobě nebudu mít ani kouska oblečení, ale opak byl pravdou. Někdo si dal tu práci a oblékl mne. Nebylo to kdo ví co, hitům letošního podzimu v módě to odpovídalo jen pramálo, ale bylo to teplé a to mi pro tuhle chvíli stačilo. I tak mnou projížděl chlad, a když jsem se chtěl postavit, tak jsem nemohl. Prostě to nešlo.

"Nevstávej," ozvalo se za mými zády. Ani blízko ani daleko.

Otočil jsem se, co to jenom šlo a chmátl rukou do tmy. I ten pohyb rukou, mi dělal problém, ale nemohl jsem to nechat jenom tak. Samozřejmě jsem nic nechytil. Natáhl jsem ruku do prázdna.

"Nehýbej se," ozvalo se znovu a naléhavěji. Tentokrát blíž u mé hlavy. Škubl jsem sebou.

"Proč?" podařilo se mi namáhavě vykoktat.

"Protože ještě nejsi připravený."

"Na co?"

"Uvidíš"

Nic. Temnota. Prázdno.

***

Vzbudila mě odporná bolest po celém těle. Jako kdybych to přehnal v posilovně a svaly se mi mstily. Až na to, že to nebylo prakticky možné. Ne, u vlkodlaka.

Cukal jsem sebou jako vyšinutý. Převaloval se ze strany na stranu. A kdybych měl dost síly, přeměnil bych se ve vlka. Kdybych měl dost síly, moje tělo by už dávno zregenerovalo a byl bych v pohodě. Jenže já nebyl. Pohnul jsem o něco víc nohou, ale ono to nešlo! Měl jsem už více síly než předtím, ale tentokrát mě něco drželo.

"Už zase sebou šiješ." napomenul mě ten hlas. Byl to muž.

"Kdo jste? Co chcete?"

"Šššššt, na otázky bude čas potom."

Zaskučel jsem. Co to sakra bylo?

"Proč- proč se nemůžu pohnout?" zavrčel jsem.

"Je to jenom bezpečnostní opatření. Nic víc. No tak, nešij sebou tolik. Tvoje tělo potřebuje ještě trochu odpočívat."

Samozřejmě, že jsem sebou začal šít ještě mnohem víc! Co to bylo za lidi a co to bylo za chlápka?

"Ale-" nepustil mě ke slovu.

"Ach, proč jsou všichni vlkodlaci tak natvrdlí?" zamumlal se ten hlas spíše k sobě než ke mně. Cukal jsem sebou nehorázně. Jenže pak do mě zase něco bodl. Do pravého stehna. Jen jsem sykl a za chvilku jsem se už zase potápěl do temné říše, kde dobrou noc dávaly ty nejhorší noční můry. Hlavou mi ještě stihlo projet něco o tom, že je to vlastně vysvobození a pak byla zase tma.

***

Tentokrát jsem se propadl tak hluboko, že se mi zdálo o mé rodině. O mém otci, matce i maceše. Dokonce i Acalia se tam sem tam mihla. To se jen tak nestávala. Navíc, ten sen sám o sobě byl dost divný. Až moc propracovaný a živý.

Všechny jsem je viděl ze svého pohledu. Musel jsem tam stát s nimi, ale oni vypadali, jako bych tam ani nebyl. Navíc, celá ta scéna, která se před chvíli odehrála, byla hodně bizarní. Marcus a Otsanda, spolu ve svém malém království. Společně s Acailou. Vypadali šťastně. To oni jsou vždy. Co mě ale mátlo, byl fakt, že se tam motala ještě moje matka. Usmívala se. Byla šťastná. Po dlouhé době z ní vyzařovalo něco, co by nabilo energií i mrtvolu. Usmál jsem se na ni a ona se usmála na mě. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Problém byl v tom, že když jsem ji zamával, tak ona zvedla ruku a vypadala, že mi mává taky, ale z mávání se pak stalo naznačování a z naznačování hlasité pokřiky. Pak se otočila a vydala se druhým směrem.

Otočil jsem se tedy na druhou stranu, abych viděl, na koho vlastně volala a usmívala se a viděl jsem tam stát nějakýho týpka. V černý motorkářský bundě, džínech a drahých botách. Měl černé vlasy. Hodně výrazné, zelené oči. Šíleně výrazné, huňaté, černé obočí. Nikdy v životě jsem ho neviděl, tak nevím, co dělal u mě ve snu. Sledoval jsem ho.

Šel k honosnému bydlení samotného Alfy. Horlivě se usmíval a v ruce držel kytici minimálně 50 červených růží. Zamračil jsem se. Dělá si srandu, nebo jo?
Šel dál k mé matce, která stála na schodech před domem a vypadala, že se musí hodně přemáhat, aby se k němu nerozběhla. Usmívala se a pořád něco nervózně dělala s prsty. Všemožně si kroutila ruce až do chvíle, kdy k ní přišel ten neznámý a nevěnoval ji kytici růží.

Zvuk v mém snu chyběl, ale pochopil jsem, že jí asi říká něco v tom smyslu, že ta kytice je pro ni. A pak se políbili.
Fuj!


***


Cukl jsem sebou tak silně, že jsem se probudil. Zadýchaně jsem zvedl hlavu a pak jsem se posadil. Nic. Asi jsem byl v pohodě, protože se mi už nemotala ani hlava. Zběžně jsem se ohmatal tam, kde mě to před pár dny nejvíce bolelo a taky nic. Všechno vypadalo v pohodě až na to, že jsem byl levou nohou připoutaný k silnému řetězu. Neviděl jsem ho, ale okov byl ze silného plátu železa, který se mi celkem hnusně zarýval do nohy.

A no, propaloval se mi do masa. Stříbro. Pravděpodobně i to mě vzbudilo.

Dobře, takže pokud jste už někdy slyšeli něco o tom, že vlkodlaky může stříbro zabít, nebo aspoň trochu oslabit, tak zrovna tahle fáma je pravdivá. Asi tak jedna ze sta, ale bohužel je.

V místnosti byla stále tma a hrozná zima. Nedivil bych se, kdybych vyfukoval obláčky bílé páry. Vypadalo to, že v místnosti nebyl ten člověk, který si se mnou povídal předešlé dny, ale část mého já mi říkala, že tam určitě byl. Byl jsem si tím jistý. Ale po nějaké době, kdy se nikdo neukazoval, jsem začínal celkem pochybovat. Zdrogovali mě, takže jsem klidně mohl trpět samomluvou a slyšet tyhle hlasy pouze ve své hlavě, ale i tak to bylo celkem uhozené na hlavu.

Kde jsem se tady sakra vzal? Kdo jsou ti lidi, co se mnou udělali a co mají v plánu?

Zamračil jsem se, jak jsem se snažil dávat si věci dohromady.
No jasně, ty pitomče! Kdybys sem nelezl, mohl jsi teď být doma a v teple! Nadával jsem si. Opravdu moc.

A pak mě napadlo, co když o tom všem Marcus ví? Všechno to tomu, i přes ty nehorázné nejasnosti, nasvědčovalo. Jako by měl zdejší Alfa pod palcem nějaké chemiky, nebo co to bylo za šílence. A co když se mě sem snažil celou dobu dostat?

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Alfův syn?

Ano
Ne

Komentáře

1 Erin Erin | Web | 30. července 2015 v 18:22 | Reagovat

What?! Jakože by chtěl Marcus otestovat syna, dát mu pořádné čočky? Vůbec nic mě nenápadá, každopádně je to fakt zajímavé a napínavé! Hlavně, co se bude dít dál a asi největší otázka, jestli je v tom Marcus fakt zapojený... Upřímně doufám, že ne. Sice ho nemám moc ráda, ale přeci jenom je to jeho otec... UF, jde se dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama