4. KAPITOLA – BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

29. července 2015 v 18:24 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
4. KAPITOLA - BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

Ujišťoval jsem se ale, že když mi zmizel z dohledu, obláčky páry, nebudou zase až tak podstatné. Jak moc jsem se spletl!

Co se stalo potom, si tak úplně nevybavuju. Měl jsem za to, že jsem sledoval Marcuse, ale možná se mi to jenom zdálo, protože jsem se probudil u sebe doma. Byla tma.
A už jenom to bylo dost divný, protože jsem noční tvor a v noci se pořád někde poflakuju. Zvedl jsem se z postele a našel hodinky. Pokud dnes byl čtvrtek, musely právě probíhat Slavnosti měsíce a musel na nich být i Marcus!

Chvíli jsem rozmýšlel nad tím, zda jít na slavnosti nebo ne, ale pak se mi začalo pomalu vracet vědomí. Ne! Úplně všechno mi nesedělo. Nevím, co se stalo! Rozhlížel jsem se kolem sebe.

Našel jsem nějaké čisté a slušné oblečení. Rozhodl jsem se, co musím udělat. Vyběhl jsem z domu a hned jsem uslyšel jeho hurónský hlas.

"-vnosti započaly!!" slyšel jsem jen tohle a nehorázný rachot který vydávali místní, když se radovali, že mají jeho proslov za sebou. To znamenalo, že už jim řekl o tom, co měl plánu a nemohl jsem to vzít zpátky! Kruci!

Kdybych se držel toho, co mi řekl, že mám udělat, neměl bych teď takový výpadek! Jenže, to by znamenalo, že bych neviděl, kam běžel. Jenom mi nesedí to temno. Pravděpodobně mě někdo praštil a pravděpodobně v tom má prsty Marcus. Doopravdy bych se tomu ani zdaleka nedivil!

Věděl jsem, co musím udělat. Prošel jsem jednou prázdnou uličkou a zamířil směrem k lesu. Doufal jsem, že nikoho nepotkám, a i kdyby, byl jsem oblečený tak slušně, že mě nemohl nikdo podezírat z něčeho nekalého. Ulička byla prázdná a tak jsem šel dál. Měl jsem dost času přemýšlet o tom, co Marcus říkal.


Přesto o tom nevíš zdaleka tolik, kolik by se na Alfova syna slušelo a patřilo

Projelo mi hlavou. Co tím sakra jenom myslel. V hlavě se mi tvořilo něco, co mohla být pravda, ale taky ne a já o tom nechtěl přemýšlet moc nahlas, dokud se o tom opravdu sám nepřesvědčím. Teoreticky by to možné bylo, ale nikdy se mi o tom nezmínil a vypadá to, že obyvatelé města o tom nemají nejmenší zdání.

Prošel jsem další uličkou a minul zdejší pajzl. Hlavou mi projelo, že bych se měl posilnit na cestu a vypít aspoň panáka, no na druhou stranu s čistou hlavou se mi bude lépe přemýšlet. Taky jsem se nechtěl na veřejnosti moc ukazovat. Kdo ví, co o mě Alfa lidem při slavnostech řekl a v neposlední řadě, v hospodě by teď bylo stejně zavřeno. To jsem si uvědomil, až když si vzpomněl na něj. Sakra.

Přeběhl jsem přes ulici, a i když jsem si dával pozor, nechtěl jsem se chovat nápadněji než obvykle. Naštěstí jsem stejně nikoho nepotkal, protože všichni byly na slavnostech, a tak jsem zamířil rovnou do nejbližšího lesnatého místa. V duchu jsem děkoval, že nebydlím v centru města, jak by někteří čekali, ale až celkem na kraji. Proto jsem neměl problém dostat se do lesa tak rychle. Nikdy.

Slyšel jsem veselé hlasy, které se nesly z náměstí, ale nevěnoval jsem tomu takovou pozornost. Bylo jenom dobře, že většina obyvatel je nashromážděná na jednom místě a já tak mám volný průchod. Přeměnil jsem se do své vlčí podob a rozběhl se.


Běžel jsem lesem a i když byla hustá noc, dobře jsem viděl, kam běžím. Jediné světlo sice přicházelo ze svitu měsíce, neb byl úplněk, ale ne, opravdu na mě neměl žádný vliv. Neměl jsem potřebu trhat lidi na potkání a ani se jinak projevovat. To jsou krásné pohádky, které stvořili obyvatelé Faybourne (Marcus má na nich poměrně velkou zásluhu, jak nečekané), aby strašili obyčejné smrtelníky, vážení. Tak a teď znáte další kousek pravdy o nás vlkodlacích.

Minul jsem trosky a běžel po stejné cestě jako předtím. Věděl jsem, že Marcus je určitě na Slavnostech, kde se nechává oslavovat a vyzdvihovat si své ego, takže jsem nemusel spěchat. Opravdu jsem chtěl běžet nějakým normálním tempem, ale jelikož jsem byl zvědavý, nedalo mi to. Běžel jsem rychle. No, možná až moc. Když jsem doběhl na místo, kde jsem byl i předtím, chvíli jsem odpočíval a sledoval své okolí. Vydechoval jsem a nadechoval jsem se. Byla tma a tak mi bylo jedno, že ze mne jdou obláčky páry. Navíc, nikdo tady přece není. Jenom já a les.

Když jsem se zklidnil a cítil se víc ve své kůži než před chvílí, zvedl jsem se a teď už celkem pomalu, jsem se vydal směrem, kterým šel i On. Musel jsem sejít z kopce, ale to mi nevadilo. A pak, když jsem se dostal do bodu, kde stál i Marcus, jsem to spatřil! Na první pohled jsem si toho nevšiml, protože to bylo chytře skryto, ale když jsem udělal ještě pár kroků níž, všiml jsem si kulaté betonové vypoukliny s dveřmi, na kterých byla mříž. Chvíli jsem tam jen tak stál a přemýšlel, co mám udělat.

Věděl o tomhle Marcus? Myslím, že ano. Nějaká jeho tajná místnost? Možná. A takhle mi to šrotovalo hlavou skoro pořád. Nakonec jsem se proměnil zpátky do své lidské podoby. Přece jen, tlapami se dveře otevírají dost těžko.
Vzal jsem za kliku a velice mě překvapilo, když dveře povolily a pustily mne dovnitř. Většinou totiž počítáte s tím, že takové tajnosti budou dobře střeženy a uzamknuty. Možná, že Marcus počítal s tím, že když je to tak daleko v lese a v kopcích, že jeho skrýš nikdo nenajde. No, pro příště bych asi zamkl...

Vstoupil jsem dovnitř a litoval jsem, že jsem si s sebou nevzal baterku, nebo nějaký jiný zdroj světla. Oči mám sice dobré, ale kde není skoro žádné světlo, ani to měsíční, tam má i vlkodlak problémy.

Podle hmatu to byl nějaký betonový tunel, nebo co vlastně. Dlouhý, úzký a ke všemu i nízký. V tunelu byl cítit pach plísně a ještě něčeho, co jsem nedokázal rozeznat, ale šel jsem dál. Pokud jsem měl zjistit, co to sakra je, neměl jsem jinou možnost. Navíc, stále mě motivoval fakt, že bude Marcus zatraceně naštvaný, až zjistí, že jsem to objevil. Mohl bych pak mít svých pár vlastních privilegií, vydírat ho, že to povím zbytku obyvatel a jemu tak nastane peklo největší.

Nikdy jsem nebyl slušný. Na tohle jsem měl toho nejlepšího učitele. Svého otce.

Po asi 10 metrech, se tunel začal prudce stáčet doleva. Neviděl jsem na krok, ale hmat a ruce sloužili dobře. Nejen, že jsem stále zatáčel, já jsem i celkem rychle klesal. Naštěstí, po celkem rovnoměrném povrchu. Čím víc jsem klesal, tím víc jsem pociťoval chlad a zápach plísně. Po dalších pár metrech jsem slušně nerazil do zdi. Došel jsem na konec chodby.

Moje situace nebyla vůbec hezká. Byl jsem v nějakém tunelu, neviděl jsem na krok a ještě jsem asi došel do slepé uličky. Sakra!

Už, už, jsem se chtěl otočit, když v tom jsem zaslechl nějaký zvuk. Jako by něco kovového, dopadlo na tvrdou zem. Znehybněl jsem. Opravdu hodně jsem se musel držet, abych nepromluvil. Začal jsem ochmatávat zeď, což samo o sobě muselo působit hodně komicky. Naštěstí byla všude tma. A co si budeme povídat, kdyby bylo světlo, nemusel bych ohmatávat zeď, že ano!

Chvíli jsem s tou betonovou zdí ještě laškoval, ale nakonec to přineslo ovoce. Našel jsem dveřní rám a po další chvíli dokonce i kliku! Což bylo mnohem víc, než v co jsem doufal. Ani tady nebylo zamknuto. Což jsem tak úplně nechápal, ale nevadí.

Vešel jsem do dalšího tunelu. Výška stropu se už naštěstí dál nezmenšovala. I tak jsem se ale musel krčit, abych nedostal ránu do hlavy. Na první pohled to vypadalo, jako by se mi to jenom zdálo. Nikde nic. Žádné zvuky. Určitě jsem měl jenom halušky. Chtěl jsem prostě něco najít a tak jsem si vyfantazíroval, že jsem zaslechl něco spadnout. Jenže, bylo to tak opravdové, že jsem tomu věřil! Navíc, nebyl jsem zdrogovaný. Vážně ne.

Šel jsem proto dál. Nemělo cenu se teď otočit a jít zpátky. Ne, když byly Oslavy a všichni byly na náměstí. Mohl jsem lehce předstírat, že jsem byl také na oslavách, ale přitom jsem byl tady, dole v tunelu... Takovou příležitost už mít nebudu. Dotýkal jsem se rukama úzké uličky, kdybych náhodou po cestě narazil na nějaké výstupky, nebo třeba dveře. Ano, dveře! To bylo to, co jsem teď potřeboval ze všeho nejvíce, ale nenacházel jsem je.

Teplota opět o něco klesla a zápach plísně vystřídal silnější pach, něčeho, co se dost silně a nechutně rozkládalo. Neměl jsem odvahu typovat, co přesně by to mohlo být. Prostě jsem šel dál. A pak jsem narazil na proužek světla.
Ano, vítězství! Věděl jsem, že jsem si to nevysnil. Zrychlil jsem.

Když jsem stál u dveří, chvíli jsem poslouchal. Linuly se odtud nějaké hlasy a něco tam bublalo. Nerozuměl jsem tomu, ale věděl jsem, že mám zřejmě problém. Protože jsem si tam nemohl nakráčet jen tak. Bez ničeho. Stejně tak jsem měl problém i v tom, že kdyby ty dveře teď někdo otevřel, neměl bych se kam schovat. Zdi po celou dobu byly holé.

Nakonec jsem se rozhodl.

Po svedení vnitřního boje, kdy jedna moje půlka chtěla jít pryč, jsem ji společně s tou druhou přemluvil.
Chytl jsem za kliku a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Jenže když jsem trochu s klikou a dveřmi pohnul, zavrzal tak příšerně, že to muselo být určitě slyšet až ven. Natož tak na druhé straně za dveřmi, kde se svítilo. Zarazil jsem se. Utíkat jsem nechtěl.

Rychle jsem se přeměnil do vlčí podoby a hrdelně jsem zavrčel. Opravdu silně. Tak, že se to ozývalo celou chodbou. Vsázel jsem na to, že to, co je na druhé straně vystraším, protože jinou možnost jsem prostě neviděl. Otevřel jsem tlapou dveře, které znovu nechutně zaskřípaly, a s vrčením jsem vpadl dovnitř.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama