Červenec 2015

7. KAPITOLA - ONA

30. července 2015 v 14:05 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
7. KAPITOLA - ONA

Vypadal, jako by se v ten moment chtěl otočit, nebo mě přinejmenším kopnout. Stáhnul rty do přísně vypadající, úzké čárky. Asi jsem řekl něco, co on nechtěl slyšet. Whups.

Rozmýšlel, nebo tak aspoň vypadal a nakonec z něj vypadlo:

"Jmenuji se Adrian. Ti lidé, které jsi tak bezohledně vylekal a kterým jsi vlezl na jejich pozemek, tě mohli klidně zabít. Nejsou chemici a tohle není jejich chemická laboratoř. A ty nejsi v cele předběžného zadržení, jak jsi jednou mumlal ze spaní. Je to všechno mnohem složitější," vzdychl. Vypadal, že hledá nejvhodnější slova.

"Proč jsi mi lhal o tom, jak jsi na tuhle základnu přišel?"

Natočil jsem nechápavě hlavu na stranu. Jak to sakra ví?!

"To odpoledne jsi neměl službu a nebylo tvojí povinností obíhat teritorium, tak co jsi tam dělal?"

"Vy jste špeh, nebo co?"

"Začíná mi docházet trpělivost. Zkouším to s tebou po dobrém, ale jestliže to nepůjde, nemám moc na výběr a budu se muset přiklonit k té bolestivější variantě. Už jsi ji okusil. Část té varianty máš zažranou do levé nohy," prohodil jen tak mimochodem a přikývnul ke stříbrnému řetězu a okovu.

Sykl jsem. Au.

Bolestivá představa.


6. KAPITOLA – CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

30. července 2015 v 13:36 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
6. KAPITOLA - CHLÁPEK V ČERNÉ BUNDĚ

Bylo šílený o tom takhle uvažovat, ale vy byste o tom taky tak začali přemýšlet, kdybyste probrali už úplně všechny možnosti. Několik dní jsem byl ve tmě připoutaný stříbrným řetězem, ani najíst jsem nedostal, zdrogovali mě a kde je sakra Marcus?

Určitě, určitě by mě musel už dávno najít. Ano, chápu, jsem hajzl a nikdy jsem se k němu nechoval s láskou, ale jsem přece jeho jediný syn z jeho linie, takže by si o mě měl dělat starosti. Ne? Aspoň trochu. A hledat mě. Přece mě v dětství netýral školou a jeho mocí jen tak pro nic za nic. Přece by to nezahodil po 18 letech. Po dokonalém výcviku, který jsem podstoupil.

Opřel jsem se zády o chladnou zeď, sklonil hlavu mezi skrčené nohy a dýchal jsem. Hodně zhluboka a nahlas. Musel jsem se uklidnit. Cítil jsem, že jsem slabý, potřeboval jsem najíst, ale i přesto všechno jsem měl vztek. Vztek na svého otce.

A pak jsem si vzpomněl na ten sen. Co to sakra jako bylo? Bylo to tak hrozně opravdové a všichni vypadali tak šíleně šťastní. I Ellena, která se nesmála od doby, co se s Marcusem rozvedli. Přemýšlel jsem o tom chlápkovi, který se tak hrozně culil na mou matku a který jí nesl kytici růží. Kdo to sakra byl? A proč byli všichni u Marcuse? Moje matka tam také nechodí moc často, pokud možno se mu obloukem vyhýbá.


5. KAPITOLA – CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

30. července 2015 v 13:32 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
5. KAPITOLA - CELA PŘEDBĚŽNÉHO ZADRŽENÍ

Tak úplně jsem to nevyřešil, protože už v chodbě jsem se jako vlk dost mačkal. Když jsem ale vtrhl do místnosti, která byla sice hodně rozlehlá, zase tak moc jsem si nepomohl. Místnost byla opravdu dobře osvětlená a na chvíli mě oslepila. Když jste dlouho ve tmě a pak vpadnete do světla, taky byste chvíli mžourali.

Vypadalo to tam však jako v laboratoři, nebo něco na ten způsob. Neměl jsem zase tolik času se rozhlížet, protože přesně jak jsem čekal, v místnosti propukl chaos. Ježil jsem svou srst, krčil pysky a cenil tesáky. A opravdu, opravdu silně jsem vrčel. Nevěděl jsem, co jsou ti lidi zač. Běhali sem a tam, na rukou měli žluté gumové rukavice, na očích tlusté brýle s gumou, jako když jdete lyžovat a v rukou svírali kahany, zkumavky a jiné skleněné nádoby s barevnými tekutinami. Pobíhali jako splašení a něco na sebe pokřikovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Možná měli nějaký svůj univerzální jazyk.

Najednou se ke mně jeden z nich přiblížil. V ruce něco svíral. Ale já se nehodlal jen tak vzdát. Znovu jsem silně zavrčel a rozmáchl jsem se po něm tlapou. Drápy vytasené. Nepřišlo mi bezpečné se teď měnit zpátky.

Rozhlédl jsem se po místnosti a všiml jsem si, že se přibližuje i zbytek. A to byla chyba. Zaváhal jsem v dalším útoku. Ta setina vteřiny, kterou jsem věnoval okolí, zapříčinila, že člověk který byl nejblíže, do mě něco vrazil. Bylo to malé a jenom to trochu štíplo. Nebral jsem na to zřetel a znovu jsem se ohnal tlapou. Udělal jsem dva kroky v před, ale oni byli rychlejší! Další z nich do mě něco bodl!


4. KAPITOLA – BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

29. července 2015 v 18:24 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
4. KAPITOLA - BETONOVÉ TAJEMSTVÍ

Ujišťoval jsem se ale, že když mi zmizel z dohledu, obláčky páry, nebudou zase až tak podstatné. Jak moc jsem se spletl!

Co se stalo potom, si tak úplně nevybavuju. Měl jsem za to, že jsem sledoval Marcuse, ale možná se mi to jenom zdálo, protože jsem se probudil u sebe doma. Byla tma.
A už jenom to bylo dost divný, protože jsem noční tvor a v noci se pořád někde poflakuju. Zvedl jsem se z postele a našel hodinky. Pokud dnes byl čtvrtek, musely právě probíhat Slavnosti měsíce a musel na nich být i Marcus!

Chvíli jsem rozmýšlel nad tím, zda jít na slavnosti nebo ne, ale pak se mi začalo pomalu vracet vědomí. Ne! Úplně všechno mi nesedělo. Nevím, co se stalo! Rozhlížel jsem se kolem sebe.

Našel jsem nějaké čisté a slušné oblečení. Rozhodl jsem se, co musím udělat. Vyběhl jsem z domu a hned jsem uslyšel jeho hurónský hlas.

"-vnosti započaly!!" slyšel jsem jen tohle a nehorázný rachot který vydávali místní, když se radovali, že mají jeho proslov za sebou. To znamenalo, že už jim řekl o tom, co měl plánu a nemohl jsem to vzít zpátky! Kruci!

Kdybych se držel toho, co mi řekl, že mám udělat, neměl bych teď takový výpadek! Jenže, to by znamenalo, že bych neviděl, kam běžel. Jenom mi nesedí to temno. Pravděpodobně mě někdo praštil a pravděpodobně v tom má prsty Marcus. Doopravdy bych se tomu ani zdaleka nedivil!

Věděl jsem, co musím udělat. Prošel jsem jednou prázdnou uličkou a zamířil směrem k lesu. Doufal jsem, že nikoho nepotkám, a i kdyby, byl jsem oblečený tak slušně, že mě nemohl nikdo podezírat z něčeho nekalého. Ulička byla prázdná a tak jsem šel dál. Měl jsem dost času přemýšlet o tom, co Marcus říkal.

O tom, jak zase vůbec nepíšu

29. července 2015 v 14:30 | Aynarra Tulrgar |  Deníčkové zápisy rádoby spisovatelky


Z návstěvy brněnské Zoo - Vlk Arktický

Dlouho předlouho jsem sem nic nenapsala. Opravdu mne to mrzí, ale v mém životě se toho tolik změnilo, že jsem na psaní neměla ani čas a ani huť. Nebudu vám tady teď psát, co se změnilo a jestli k lepšímu nebo k horšímu. To je řekněme, moje soukromá věc a nenapsala bych to sem, na povídkový blog ani za nic.
Well, stalo se toho opravdu hodně a já ani nevím, jak to mám všechno popsat a ani nevím, jestli se mi to povede. Myšlenky se mi honí z bodu A do bodu B, prsty po klávesnici mi běhají sem a tam a ani se pořádně nesoustředím na to, co bych měla vlastně psát. Píšu nesmysli. Totální.

Chtěla jsem Vám vlastně dát vědět o tom, jak to bude dál s blogem a psaním, ale asi ani sama nevím, jak to bude dál. Mám prázdniny a až mi skončí, půjdu ještě na další dva roky do školy. Takový skoro věčný student, kterému se nechce pracovat, protože status studenta, prázdniny a tak. To je přece mnohem lepší než práce. Pfff. Komu by se taky chtělo pracovat že jo? Navíc v oboru, který ho stejně moc nebaví a nebo v tomu druhém nenajde práci, protože prostě není. Dementní systém.
Kdybych si mohla vydělávat psaním, bylo by to stokrát lepší. Jenže, to bych musela umět psát a psát a psát a psát. A to neumím a nedělám. Jsem ztracený případ.

Chtěla bych pokračovat v psaní, ale zrovna když jsem se tak rozhodla, nemůžu najít svou fashku, kde mám všechny podklady k příběhům. Jsem z toho taková smutná, zklamaná a nevím, co mám dělat dřív. Když nemám podklady, tak nemůžu psát. Protože v podkladech mám přece všechno napsané a podle nich se přece MUSÍM držet. Nemůže to být prostě jinak. A tak nepíšu. Flashku nemám, hledám ji už od začátku července, ale prostě, jako by se po ní slehla zem. A tak si pohrávám s myšlenkou, že zkusím psát něco nového. Nevím. Možná opravdu začnu psát něco nového. Další příběh s velkým potencionálem, který stejně nikdy nedopíšu a pokud se dostanu přes 5 kapitolu, bude to pravděpodobně rekord v mém psaní. Jsem hrozný člověk. Chci dělat velké věci, ale nikdy to nedotáhnu do konce.

I teď tady tak nesmyslně fňukám nad něčím, co mám chuť tak akorát smazat začít psát znovu od začátku. Jenže, vážení, tohle, jakožto každý takto rychle napsaný první text, je ten nejupřímnější a tak ho asi mazat nebudu. Jsou to surové myšlenky, které, kdybych začala přepisovat v něco jiného, už by nebyly tím, čím b měly být předtím. Nebylo by to od srdce, nebylo by to.. ach já nevím. Nedostávají se mi slova. Jako celkově v posledních dnech. Myšlenky, spousta myšlenek v hlavě, ale utvořit je do věty a vypustit je nahlas, to je velký problém.

Všechno si pořád jenom komplikuju.