3. KAPITOLA – SLAVNOSTI MĚSÍCE

8. března 2015 v 17:28 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
3. KAPITOLA - SLAVNOSTI MĚSÍCE

Předcházeli tomu všemu velké přípravy a nikdo se již nemohl dočkat. Ano, správně, Slavnosti Měsíce. Na malém náměstíčku, kde se místní obyvatelé a členové smečky scházeli, propukl chaos z příprav už toho rána. Nachystat tohle všechno není žádná legrace, ale nakonec to klaplo, jak mělo.

Spousta stolů, které byly rozmístěny do velkého půlkruhu, na kterých bylo spousty jídla a nápojů, různých druhů. Ovoce, zelenina, pečivo z místní pekárny, maso- spoustu masa pro hladové vlky - a mnohem více. Jeden by si až myslel, že není šance to spořádat, ale věřte nebo ne, vždy se všechno sní.

A co bylo na konci půlkruhu? Větší, vyvýšené pódium s mikrofonem a reproduktory, aby slyšel každý člen smečky, i když se třeba oslav nemohl zúčastnit, protože byl v práci nebo byl nemocný. Ne že by se to stávalo nějak často. Nikdo si nikdy nechce nechat ujít Slavnosti měsíce. Už jen kvůli tomu jídlu.

Každopádně si ale myslím, že těmi reproduktory si Alfa vždy kompenzoval fakt, že ho všichni dobře viděli, ale mnohem, mnohem lépe slyšeli.

Tohle bylo vždy velké, vážení. Všichni to věděli a nikdo k tomu nemohl mít žádných námitek. Vždy jsme přetrpěli, co měl náš diktátorský vůdce na srdci a pak jsme se mohli bavit. Toho večera to ale bylo jiné.

Potřeboval jsem si protřídit myšlenky a tak jsem vyrazil ven do lesa už brzy odpoledne. Neměl jsem vůbec náladu pomáhat s přípravami. Naopak jsem musel přemýšlet. Hodně přemýšlet. Nikdo přece nemůže chtít po Alfově synovi, aby pomáhal s chystáním oslav. A i kdyby, já na to neměl náladu. Bolela mě hlava a celkově jsem se cítil dost divně.

Když jsem vyšel z domu, Ellenu jsem nikde neviděl. Asi už taky pomáhala s přípravami.

Do lesa jsem došel po svých. Ne že by mi záleželo na tom, jestli tam vejdu jako vlk nebo jako člověk, ale je to prostě zvyk. Rozhlédl jsem se a po pár krocích se přeměnil do své vlčí podoby v bílo, šedo, černé barvě. Hříčka přírody, říkali mi dřív.

Po přemýšlení, kam se vydám, jsem rozhýbal své chlupatě tělo a někam jsem se bezmyšlenkovitě rozběhnul. Nemělo cenu myslet, na to, kam běžím. Užíval jsem si volnosti a vnímal spadané listí, šustící mi pod tlapami.

Zadýchaný jsem doběhl až ke starým troskám, kam skoro nikdy nikdo nechodil, protože to nebylo nejblíže. Prošel jsem pod starou kamennou bránou, kterou tam postavili v dobách dávno zapomenutých a minulých, možná v době gotiky, ale malá brána stála do dnes. Oprýskaná časem a porostlá mechem, ale stála.

Přišlo mi to milé a symbolické. Pokaždé jsem měl nutkání bránu obejít, ale víc jsem se blížil, tím víc jsem jí projít chtěl.

A pak, jako by se něco změnilo. Možná to byl pocit, ale projít branou, na takové staré místo, kde jsou všude kolem rozvaliny a kamenné trosky poseté mechem, za podzimního počasí, je magické samo o sobě. Chvíli jsem se rozhlížel. Vyskočil jsem na nejbližší kamennou trosku a rozhlížel se z vrchu. Stále jsem měl totiž pocit, jako bych nebyl sám. Po větru ke mně sice nepřicházel žádný pach, ale vzadu na zádech se mi přesto ježila srst. Jako by mně někdo pozoroval.

Po chvíli jsem to vzdal a udělal jsem na kameni čelem vzad, když tu se mi v zorném poli objevil vlk! A ne ledajaký.


Černá, huňatá srst, zelené oči, které mě propalovaly pohledem a vyceněné tesáky, které jasně naznačovaly, že tohle se neobejde bez maléru. Ano, samozřejmě. Nebyl to nikdo jiný, než Marcus. Chvíli jsme na sebe civěli jako na vetřelce, kteří si navzájem narušili teritorium a možná to tak i bylo, ale já to tak rozhodně nebral. Měl jsem se mu podřídit, uhnout pohledem, seskočit z kamene a lehnout si na záda, ale neudělal jsem to.

Místo toho jsem si hlasitě odfrkl a vyskočil ještě o jednu kamennou příčku výše. Marcus nereagoval, jenom stále cenil své tesáky.

Posadil jsem se, zamrskal ocasem a zastříhal ušima. Nic.

Stále na mě cenil ty své zažloutlé zuby a tak jsem rozhodl jednat. Poslal jsem mu telepatickou myšlenku, což je jedna z dalších mála výhod, když jste vlkodlakem.

"Obcházíš si své teritorium, tatínku?" Vycenil pysky a trochu se naježil. Ano, bavilo mě dráždit ho. Nikdy jsem mu tatínku neřekl, ale dnes jsem to udělal.

"No, někdo to dělat musí, když ty na to evidentně kašleš, synu."

"Prosím tě, nebuď paranoidní, kdo by ti chtěl dnes narušit tvé teritorium?"

Zavrčel. To nebylo dobré.

"Vypadá to, jako bych tě toho nenaučil dost. Možná si potřebuješ zopakovat nějaké základní informace. Co říkáš?"

Opětoval jsem zavrčení.

"Nevím, proč do toho taháš školu a učení?" držel jsem se. V mysli mi projely všechny ty špatné vzpomínky na jeho chování vůči mně. A možná jsem sebou i trochu cukl. Chtěl jsem vrčet, ohrnout pysky a vystrčit tesáky, ale držel jsem se ze všech sil, abych na něj nevyjel. Věděl jsem, že kdybych si to s ním rozdal tady a teď, nebylo by to pro mě zrovna to pravé.

Ne, dnes ne. Dnes není tvůj den, napomínal jsem se. Nohy mi pružily tak, že by stačilo pohnout se jen trochu a mohl bych na něj skočit. Měl jsem výškovou převahu a celkem smysl pro orientaci a dopady. Skočit mu na záda a zakousnout se, nebyl špatný nápad.

Jenže, dnes to nešlo. Byly Slavnosti. Marcus byl hlavní celebrita večera a já nehodlal riskovat, že bych promarnil svou jedinou šanci na to, porazit ho. A on věděl, že mě zasáhl. Vždy, když je potřeba, mě dokáže zasáhnout. Slovy. Psychicky. Někdy jsou slova prostě účinnější, než násilí nebo zbraně.

"Očividně se ti při vzpomínce na školu, rozsvítilo, synu. Myslím, že chápeš, proč si musím střežit své teritorium, ale přesto o tom nevíš zdaleka tolik, kolik by se na Alfova syna slušelo a patřilo. Takže jsem se rozhodl, že tě začnu brát s sebou na obchůzky po lesích a po okolí. Nevím, proč jsem to neudělal už dřív. Dost bylo flákání se a nic nedělání, jsi můj syn a musíš se podle toho náležitě chovat. Měl bys mít smysl pro povinnost, ale ten ti očividně schází. Dnes večer to oznámím na Slavnostech, ať chceš nebo ne."

Naježil jsem se a napnul všechny svaly a šlachy. Diskutovat s ním o tom, bylo marné. Vždy si prosadí to svoje, protože může, ale tahle představa se mi dvakrát moc nezamlouvala. A že se flákám? A kdo asi tak každý den chodí do práce, abychom měli doma z čeho vyžít. A kdo si válí šunky v honosném paláci za spousty peněz a nic nedělá? No, kdo asi.

Byl jsem podrážděnější ještě víc, než předtím. Logicky. Ale přesto jsem se snažil, udržet nervy na uzdě.

"A co si tak myslíš, že tím získáš? Mou disciplínu? Autoritu vůči tvé osobě? Těžko." Zavrčel jsem, naježil se a vycenil pysky. Ze své vyvýšené polohy jsem měl opravdu skvělé předpoklady k tomu, zaútočit a neminout. Plány, neplány! Vem to čert!

A pak se to stalo! Než jsem se rozhodl a přešel své myšlenkové pochody, než jsem se odhodlal k tomu udělat jakýkoliv pohyb, ozvalo se zavytí.

Hodně vzdálené, ale přesto tak blízké. Cukl jsem sebou. Přestal jsem cenit zuby a koukl jsem se na Marcuse. Vypadal podobně překvapeně, protože zavytí nepřicházelo od něj. Natočil jsem nechápavě hlavu na stranu a sestoupil o jeden kámen níž. Blíže k Marcusovi, protože jsem věděl, že přímé nebezpečí mi od něj už teď nehrozí. I on si svou možnost nechal pro tuto chvíli uplynout, ale vím, že si to vybere, na rozdíl ode mě, jindy a dřív. Mnohem dřív.

"Tak teď už myslím chápeš, synu, proč si obcházím své teritorium. Musím jít. Vrať se zpátky dolů do města. Tohle vyřídím sám." A odběhl, ani mi nedal možnost to s ním prodiskutovat. Odfrkl jsem si, jo jasně, vrať se zpátky do města. Bla, bla, bla… To nepřicházelo v úvahu. Jsem snad nějaký malý fakan, co potřebuje vodit za ručičku?

Sledoval jsem jeho velké, mohutné, černé tělo, jak si proráží cestu přes spadané kmeny stromů a jak napíná každý sval, když zabíral a postupně střídal tlapy v běhu do kopce. Vypracované, svalnaté tělo nešlo přehlédnout. Ne, když teď vlci přesrsťovali a ani všemocný Alfa se tomu nevyhnul. Vypadal jako opelichané kuřátko. Černé opelichané kuřátko. V duchu jsem se tomu zasmál a ještě chvíli vyčkával. Nehodlal jsem se vrátit. Chtěl jsem jít za ním, ale taky jsem nemohl riskovat, že mě spatří. Můj trest by se u něj ještě více zvedl. A ano, au, tohle jsem opravdu nechtěl riskovat…

Rozběhl jsem se. Vzal jsem to vrchem po levé straně. Marcuse jsem měl v zorném poli po pravé straně. Dole pode mnou byla celkem hluboká proláklina ve tvaru písmene U, která se postupně zmenšovala, ale i tak jsem nechtěl riskovat, že bych se musel vydat právě tou cestou.

Naopak. Držel jsem se při kraji. Všelijak jsem se pletl mezi stromy, ale musel jsem být rychlý! On byl sám o sobě pekelně rychlej, a když jsem mu ještě nechal náskok, musel jsem potom zabrat. Zatnou všechny svaly a ze všech sil pořádně zabrat. Přesto všechno jsem si musel udržet tajnou identitu. Nemohl jsem riskovat.

Sledoval jsem, jak najednou změnil kurz. Zahnul prudce doprava a ani se nepodíval, jestli za ním někdo neběží. Vlčí vití se ozvalo ještě jednou. Tentokrát mnohem blíž, než před tím. A ano, po směru, kterým zatočil Marcus.

Neměl jsem v plánu běžet dolů a za ním. Z místa, kde jsem momentálně stál, jsem měl celkem dobrý výhled i maskování. Jediná věc, která mě trápila, byl můj horký dech a obláčky páry, které se tvořily při každém výdechu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama