***PRVNÍ ČÁST - TUNEL*** // 1. KAPITOLA - O NAŠEM SVĚTĚ

26. prosince 2014 v 17:16 | Aynarra Tulrgar |  Alfův syn
Děkuji Erin, která mi zbetovala tenhle výplod a Vám tak usnadnila čtení, které by jinak bylo plné gramatických chyb.
Doufám, že to nebude tak velká katastrofa a budu ráda, za vaše připomínky a komentáře. Psát tohle, mě opravdu bavilo a šlo to jako po másle. Na zbytku se ještě pracuje.

PRVNÍ ČÁST - TUNEL


1. KAPITOLA - O NAŠEM SVĚTĚ

Naše městečko je sice malé, ale co je malé, to je milé. Jmenuje se Faybourne a najdete tady všechno, co k přežití potřebujete. Od obchodů a barů (no vlastně, máme tu jen dva bary, ale i tak to stačí k tomu, být noc co noc na šrot), až po menší nemocnici. Divili byste se, ale i vlkodlaci si občas potřebují zaskočit do nemocnice. Když máte ty správné kontakty tak jako já, najdete tam nejenom zápach Sava a jiné desinfekce, ale i další věci. K nalezení je tam toho mnohem, mnohem více a ne jenom po stránce lékařské. Opravdu, vím, o čem mluvím.

Ale nebudu předbíhat.

Zkrátka a dobře, ve Faybourne bylo odjakživa skvěle. Ze všech stran je město obklopeno lesy. Listnáči i temnými, černými jehličnany, ve kterých se vždy někdo ztratí. A právě přes ony tmavé lesy, se k nám dostávají smrtelníci. Co se těch nebožáků týká, mezi lidmi se povídá, že kdo lesa vkročí, už se nevrátí. To je trochu jako příběh o Červené Karkulce. Lidé nechápou, že smrtelníky nejíme. Myslí si, že ve Faybourne, ne, ne, omlouvám se, v lesích je něco špatného a zlého a proto se mu obloukem vyhýbají. O Faybourne nemají ani páru, stejně tak jako nevědí o nás a naši existenci. Občas do světa vypustíme nějakou fámu nebo nepravdivou informaci ohledně města, čili lesů, abychom si je drželi dál od těla, ale stejně se někdy najdou blázni, kteří sem zavítají dobrovolně, protože neví, co si o tom všem myslet. Vypustili jsme nepravdivé informace, ale oni si je přebrali po svém. Vsugerovali si do hlav, že v temných lesích něco najdou. Věří v poklad, nebo něco jiného. Jdou na houby, nebo… Nevím konkrétně, na co mysleli, nikdy jsem se jich na to neptal. Vždy jsou ale hrozně překvapení z toho, že narazili na město.


Tak proč se nevrátí zpátky? Inu, my k lidem nejme zlí. Opravdu ne. A ani se k nim nechováme jako k otrokům (což bych jen tak mimochodem neměl vůbec prozrazovat, ale jsem rebel. Vždycky jsem byl.). Lidé zde zůstávají, protože zde mají možnost sehnat dobrou práci za dost peněz. Stejně tak, jako dobré ubytování za velmi nízké nájmy. Vlkodlaci neradi pracují, a když už, tak většinou jako manažeři, aby se nemuseli moc namáhat, ale existují výjimky. Fakt že jo! Třeba v nemocnici. Všechnu ostatní práci zastanou právě lidé, a proto se už domů nevrátí. Z části to tak určitě je.

Ze začátku opravdu nevědí, že se dostali do vlkodlačí smečky. To až si začnou dělat známosti a vyrazí se bavit. Samozřejmě, nejsme krvelačné bestie a Marcus, můj otec, výslovně nezakázal bavit se se smrtelníky a ani nezakázal jim říci o tom, kdo jsme, ale je takovým nepsaným pravidlem, to do světa moc neroztrubovat.
Platí takové malé pravidlo, na kterém jsme se dohodli, že jakmile smrtelníkovi oznámíme, že žije s vlkodlaky, smrtelník už nesmí opustit město a nemůže to nikde šířit. Je to ale hrozně složité a proto se musíme pečlivě rozmýšlet, komu řekneme pravdu a komu ne. Vždy však můžeme pohrozit, že pokud smrtelník poruší dohodu, jednoduše jej sníme, protože jsme vlkodlaci a musíme se něčím živit. No ne?

Ty by bylo pro začátek všechno, co potřebujete o našem městečku znát. Zaměříme se na něco mnohem lepšího. Na vlkodlaky, ale hlavně, zaměříme se na mě a mou rodinu. Od toho tady jsem, abych vám pověděl svůj příběh.

Jaký k tomu mám důvod?

Ten Vám stejně neprozradím. Možná později. Až mě pozvete na skleničku, dvě tři, čtyři... Že je to hodně? A co byste čekali? Jsem vlkodlak, mě to trvá delší dobu, než se dostanu do nálady, protože mám tuhý kořínek. K opilosti mám ještě dál. Je to běh na dlouhou trať, tak si připravte peněženky. Tohle bude dlouhá noc.

Když jsem byl malý, měl jsem celkem fajn život. Můj otec byl Alfa. Miloval svou ženu a společně měli mně. Vydrželo jim to 5 let. Spolu byli už rok předtím, než jsem se narodil. Měli skvělé předpoklady k tomu, že se jim jejich manželství nerozpadne. I z genetického hlediska na tom byli prostě tak době, jak jsi jen Alfa pro sebe a svou družku může přát. Nevím, kolik toho víte o vlkodlacích, ale v podstatě se jejich hierarchie moc neliší od té vlčí. Jak už vám možná došlo. I vlkodlaci jsou rozděleni na Alfu, Betu, Gamu, a Omegu.
Ellen, moje matka, byla z rodiny Bet. Automaticky jí proto připadl post Bety a nemusela se složitě šplhat po žebříčku životního řetězce. A proto si ji vybral Marcus. Můj otec.

Na chvilku odbočím, abyste lépe porozuměli. Jak už jsem nakousl, vlkodlaci mají svoje posty stejně jako vlci. Alfa je post nejvyšší a Omega zase nejnižší. Všichni noví členové smečky, kteří k nám do města přijdou, automaticky spadají do Omegy. Na to, aby se dostali o příčku výš, slouží takzvané Zkoušky smrti, které se pořádají podle potřeby. Zpravidla jednou za měsíc nebo dva. Zkoušky jsou různé, ale většinou jde o to, ulovit něco nebo splnit jiný úkol. Zkoušky jsou různě složité. Záleží, jestli chcete z Omegy do Gamy, nebo z Gamy do Bety. Podle toho jsou vymyšlené i zkoušky.

A protože vypadáte, jako byste to moc nechápali, tak uvedu příklad. Všichni, kdo jsou v Omeze, jsou úplně dole potravního řetězce. Samozřejmě, nejvíce se pohybujeme v lidské podobě, ale i jako lidé mají Omegy nejnižší postavení. Nemohou odmítnout rozkazu od výše postaveného vlkodlaka. Takže třeba od Gamy.
Gamy mají za úkol starat se o mladší vlkodlaky a potomky, pokud je o to někdo požádá. Jsou to chůvičky a z technického hlediska je to velmi praktické. No uznejte sami- nemám čas na dítě, tak ho dám vychovávat chůvičce! Bety jsou bojovníci a průzkumníci. Když je třeba, Alfa svolá své nejvěrnější a rozdá jim rozkazy. Samozřejmě, pokud je zle, do boje jdou všichni. Omegy jdou jako první v první linii, jakožto obětní beránci. Bohužel…

No a pak je tady Alfa, samozřejmě. Nejdokonalejší jedinec. Ten, který má všechno a všechny pod palcem a patří mu celá smečka. Někdy je to trochu víc harém, než smečka, ale to sem teď nebudu zatahovat. Alfa, ten, který zdědil, nebo si vydobyl své místo. U Marcuse to byla druhá možnost. Jak jinak. Jeho geny nikdy nebyly čistě z Bety, ale své místečko si hezky postupně, krok za krokem vydobyl. Už před hezkou řádkou let.
A tak, když přišlo k tomu, že by chtěl nějakého potomka, čili mě, měl jednoduchý výběr. Mohl si vzít někoho z nižšího postu, ale on se chtěl zachovat taktně a dodržet další nepsané pravidlo. Chtěl co nejlepší a nejčistší linii (i když on sám vůbec čistý není) a proto si vzal Ellenu. Omegu s dobrým původem i geny. Ano, samozřejmě, geny. Ty u vlkodlaků hrají opravdu velkou roli. Protože vlkodlaci se dělí na čistokrevné a poloviční.
No co koukáte, my máme na rozdíl od lidí, aspoň ještě nějaký vkus.

Já i moji rodičové jsou vlkodlaci čistokrevní, takže máme něco jako čistokrevný původ. Pak jsou tady vlkodlaci poloviční. To jsou jedinci, kteří sem zavítali přes temný les, zalíbilo se jim tady natolik, že vnikli do našich tajů a pak požádali o proměnu. To znamená, že je někdo kousl a oni se postupně proměnili. Proměny většinou provádí Marcus a jsou dopředu vždy plánované. Proměny se konají pouzena Oslavách měsíce, což je taková malá rada s oslavou k tomu. Tady se řeší, co se stalo za poslední měsíc nebo dva, kdo postoupil v žebříčku výš nebo níž a kdo se chce nechat proměnit. Oslavy nejsou zase tak často. Většinou jenom tehdy, když je za a) co oslavovat a za b) co probírat.

Co se proměny týká, prý to není žádná sranda a celkem dost to bolí. Sám nevím. Já už se jako vlkodlak narodil. Nikdo se mě neptal, zda chci vlkodlakem být, nebo ne. Smrtelníci to ale mají o hodně těžší a někteří proměnu nemusí přežít. Lidé se slabším srdcem by to neměli ani podstupovat. I když je nemocnice tady na opravdu vysoké úrovni, nedoporučuje se to.

Všechno probíhalo dobře až do doby, než si otec našel novou ženu. Krásnou, sličnou a bohatou Otsandu. A to je přesně to, co on potřeboval- peníze. Už měl moc a peníze by mu pomohly dostát většího postavení. Macecha si myslela něco podobného. Když má peníze, má šanci ulovit i Alfu. A světe div se, ono to vyšlo! Vážně, vážně bych jim fandil. Foukal do vuvuzely, rozhazoval malé barevné papírky ve tvaru koleček a hlasitě je povzbuzoval, ať jdou do toho. Jenže, bylo mi 5 let. Tak úplně jsem ještě nechápal co se děje a jediné co jsem věděl, bylo, že něco není úplně v pohodě.

Vždy, když jsem se podíval na matku, věděl jsem, že se něco stalo. Byla smutná a skoro pořád ubrečená. Viděl jsem, že se k nám už otec nemá tolik, co před tím. Dokonce se i odstěhoval k maceše. Do opravdu velkého a opravdu hodně, hodně, honosného sídla, kde bydlela. Byl jsem tam asi tak dvakrát v životě a řekl bych, že tam mají tak 4 nebo 5 koupelen, 6 pokojů a dvě kuchyně. O obývacích pokojích, pracovnách a knihovnách ani nemluvím…

S mojí biologickou matkou se rozvedl, jak nejrychleji to jen šlo, aby se pak mohl znovu oženit. S určitou autoritou a vysokým postavením, neměli na úřadu žádné námitky. Navíc si myslím, že tam hráli velkou roli i peníze. Její peníze.

S Otsandou. S macechou. S novou, ne úplně přátelskou maminkou (nikdy jsem ji doopravdy 'mami' neřekl. To ona po mně vždy chtěla, aby ji říkal 'maminko'. Úplně ji slyším a ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. "Ale no tak, Macone, zlatíčko, říkej mi mami. Jsem tvoje druhá maminka. Bude to snadné, uvidíš." Jenže nebylo.) jsem získal i novou, nevlastní sestru. Acaila jí říkali. Byla malá, celkem hezká. Měla dlouhé, hnědé kaštanové vlasy a oči stejné barvy. O rok mladší. No prostě nádhera. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet, nebo dělat obojí za raz. Pořád někde běhala nebo se smála. Věčně jsem ji měl v patách, když se k nám otec stavil na návštěvu- do toho malého bytu, kde s námi bydlel i on. Bydleli jsme všichni spolu v malém bytě v tiché ulici. Měli jsme horní byt s výhledem na část města a jednu skoro celou prosklenou stěnu, do které vždy hrozně pálilo slunce a já se tam jako malý skoro pořád vyvaloval na zemi a nahříval se. Miloval jsem to.

Marcus k nám chodil většinou, když jsem měl svátek a narozeniny, nebo když měla narozeniny moje matka. Čím jsem byl ale starší, tím víc své návštěvy omezoval, až je v mých nějakých 15 letech omezil úplně. Alimenty na mě ale platil pořád a posílal i nějaké peníze navíc, protože věděl, že to Ellena neutáhne.

Do práce chodila brzy ráno a vracela se pozdě večer. Nikdy mi neřekla, co dělá, ale nosila domů peníze, tak jsem předpokládal, že to je v pohodě. Když už jsem byl starší, bylo mi lehce naznačeno, že bych měl přispívat na domácnost a tak jsem přispíval. Marcus se přestal zajímat, stejně tak i Otsanda a Acaila. Díky bohu, říkal jsem si a jen jsem se modlil, aby i příští měsíc poslal alimenty a my měli z čeho žít. Po jeho odchodu to byla celkem bída. Ve srovnání s tím, jak si žil on, určitě, ale mě to nevadilo. Vadilo mi spíš to, že on si válí šunky v obrovském paláci a myslí si, jaký není king, zatímco jeho syn a bývalá manželka žijí, mírně řečeno od výplaty k výplatě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama