Cesta do Iraelmu - 1. kapitola

6. září 2014 v 20:55 | Aynarra Tulrgar |  Cesta do Iraelmu


Podzimní slunce svítilo a zdůrazňovalo tak obarvené stromy. Mlhový opar, který se vytvořil nad krajinou před malou chvílí, se již pomalu vytrácel. Prostě se vypařil. Ale ne všechen a taky ne všude.

Když se dnes ráno Naky probudila v provizorním přístřešku, při pohledu na oblohu si uvědomila, že je už dost pozdě. Slunce bylo vysoko. Rychle sbalila všechno potřebné a vydala se na další cestu.

Asi po hodině chůze, se dostala do krajiny, jakou předtím ještě nikdy neviděla. Byla něčím zvláštní. Je jako z pohádky, napadlo dívku, jakmile ji spatřila. Kdyby tam nestála a nedýchala ten čerstvý vzduch, řekla by, že se dívá na obraz od výborného malíře. Ještě chvíli se dívala na krásnou, podzimem zbarvenou krajinu, ale nakonec se přece jen musela vydat na další dlouhou cestu. Šla přes louku po nažloutlé trávě. Když v tu, si po chvíli všimla, že tráva se změnila v jakousi vyšlapanou cestičku. Šla stále dál a dál, po cestičce, která ji dovedla až k menšímu kopci. Stála tam stará, dřevěná cedule zcela pokryta zeleným mechem. Pomalu chátrala, jak tam stála venku v zimě, v dešti a jen Bůh ví jak dlouho. Dívka strhla kus zeleného mechu, z pod kterého vyběhlo pár broučků a objevila tak pod ním něco vyrytého. Rukou přejela po rytině a nakonec ztrhala i ten zbytek mechu, který ještě zbýval. S očekáváním o krok odstoupila.

Nápis na ceduli udával nápis Au-tore. Zvláštní, pomyslela si. Nevěděla, co na ceduli najde, ale trochu doufala, že na ni bude údaj o nejbližší vesnici. Netušila ani, co vlastně Au-tore znamená a tak si tedy sedla do trávy, kousek od cedule, a chvíli na ní spočinula. Rozhlížela se po okolí a pravou rukou si clonila oči před sluncem, které ji tak urputně svítilo do očí. Z tašky vytáhla mističku s lesním ovocem, které nasbírala v lese předešlého dne a nabrala si do hrsti. Když pojedla, znovu mističku zabezpečila látkou, převázala provázkem a vložila ji do tašky. Hlavou ji projelo ukrutné varování o tom, že pokud co nejdříve nenajde nějakou vesnici, bude zle. Lesní plody a ani jiné ovoce tady nebudou věčně.

Zvedla se ze země, tašku si přehodila přes rameno a vydala se na další cestu. Plna energie, vyběhla Naky kopec, pod kterým před chvílí seděla. Nevěděla, co na něm najde, trochu doufala, že snad zahlédne nějaké známky života, ale jakmile ho vyšla, zadržela dech. Naskytl se jí ještě krásnější pohled, než předtím. Pokud tvrdila, že viděla namalovaný obraz, teď neměla slov. Zaujal ji obzvlášť zajímavý mrak. On to ani tak dočista nebyl mrak, nýbrž stopa té husté bílé mlhy, která se už stihla pomalu vypařit. Na mlhu i mrak měl ale zajímavý tvar. Vypadal jako most, most do neznáma i přesto, že na druhé straně viděla další kopečky a kopce, poseté stromy. Když se vzpamatovala, rozhodla se, že musí jít dál. Po tom všem co se stalo, už neměla kam jít. Musela si najít přístřešek na dnešní noc, najít nějaké jídlo a stmívat se začalo tak brzy! Pokud si nepospíší, bude spát na vlhké zemi.

Slunce na obloze ohlašovalo ještě pár hodin světla, takže pokud si pospíší, stihne si udělat přístřešek i najít něco k snědku. Rozhodla se tedy, že půjde přímo za nosem. I když před sebou měla spoustu krásné krajiny, zvolila si cestu lesem. Tam by totiž mohla najít to, co teď nejvíc potřebuje. Jídlo. Sotva se ponořila do listnatého lesa a ušla pár kroků, kousek dál, na malé mýtince, se tyčila malá jablečná alej. Tedy, pokud se tomu alej dala říkat. Pár mladých jablečných stromků v řadě, ale i tak tomu nemohla uvěřit. Hned si jedno jablko utrhla. Jablka byla zralá a velmi chutná a tak sladká! Takové v jejich vesnici nikdy nejedla. Utrhla si dalších pár jablek na cestu a dala si je do kožené brašny. Nezbylo ji v ní nic jiného, než malý kožený pytlík, ve kterém měla pár peněz, zbytek ovoce a medailonek od maminky.

Chtěla pokračovat v cestě. Pár metrů za alejí, na ni čekal už opravdový les. Byl krásný. Podzim se na něm podepsal a hýřil všemi barvami. Od žluté, po oranžovou až rudě červenou. A kolik listí bylo na zemi! Hotové zlatavé moře. Aby se ale do lesa dostala, musela sejít strmý kopeček pod velkým úhlem. Rozhodla se, že nejprve spustí dolů tašku a ona se dolů nějak dostane. Chytala se okolních stromů, aby dolů nespadla po hlavě a po chvilce se jí to přeci jen povedlo. Když se dostala konečně dolů, tašku již neviděla. Zamumlala si něco pro sebe a snažila se ji najít ve vlhkém barevném listí, ale marně. Popošla tedy o pár metrů a hledala tam, ale zase nic. Když se otočila a udělala krok zpátky k místu, kde by mohla být taška, uslyšela dusot koňských kopyt a rychle se otočila. V tu chvíli uviděla bílé zářivé světlo a co se dělo pak, si už nepamatuje.

*****

Probudila se na posteli. Zmateně se rozhlížela. Nemohla pochopit, co se to stalo a když se snažila posadit, tak to nešlo. Dívala se tedy na místnost vleže. Cítila, jak ji něco ze spodu zahřívá. Lehce odhrnula přikrývku a podívala se, na čem leží. Už po hmatu poznala, že je to ovčí kůže. Porozhlédla se po místnosti a viděla, že celá místnost byla poseta nejrůznějšími kůžemi. Nikde však nebyla okna. Jenom jedno maličké, které lehce osvětlovalo místnost. Nějak ji stále nedocházelo, co se to stalo a kde vlastně je. Na nic kromě jablek z aleje se nepamatovala.

Z ničeho nic se otevřely velké tmavé dveře, kterými do místnosti začalo proudit prudké světlo. Dívka vzápětí zavřela oči, neboť ji přechod z pobytu v temnotě do světla oslepil. Slyšela kroky. Když se jí konečně podařilo navyknout oči na tu dávku světla, spatřila, že ve dveřích někdo stojí. Viděla jen siluetu, protože slunce svítilo opravdu ostře, ale rozeznala, že by to mohl být muž. Ještě než stihla cokoliv říct nebo udělat, postava vkročila do místnosti a promluvila: "No vida, tak už ses probrala. " Přátelsky se na ni usmál a čekal, jestli ze sebe vydá aspoň hlásku. Dívka na něj však pouze stočila pohled a lehce zamrkala.

"Co se stalo?" zeptala se po chvilce naprostého ticha.
"Na nic se nepamatuju," prohrábla si rukou vlasy a vytřeštila na muže oči. "Pamatuju si, že jsem sbírala jablka. Potom jsem upustila tašku a pak se ji snažila najít, jenže ona zmizela," zamračila se. Nakonec se ještě jednou zeptala: "Kde to jsem a kdo jste?"

Sledoval ji svýma modrýma očima a snažil se ji uklidnit pohledem. Vnímal každé její slovo a lehce se přitom usmíval. Když se však zeptala na tři otázky najednou, musel si povzdechnout. Tak netrpělivá.... Odkašlal si, ale neodpověděl jí hned.

"Myslím to vážně," vystrčila bojovně bradu a i když byla zesláblá, sundala ze sebe pokrývku, kterou byla přikrytá a snažila se na posteli aspoň posadit. "Kde mám svou tašku, kde to jsem a co jste zač?" opakovala znovu již o něco netrpělivějším tónem. "Samozřejmě děkuji za záchranu a tak, ale-"

"Páni, na to že ses probudila po třech dnech, máš až moc otázek. Nezdá se ti?"

"Tři dny? Ne, to není možné," propálila ho pohledem. "Co se tady děje? Ničemu nerozumím," povzdechla si.

"Unesli jsme tě a teď za tebe budeme požadovat výkupné," nadhodil s cukajícími koutky. Ještě než však stihla cokoliv říci, pokračoval: "Ne, dělám si legraci. Nebuď tak upjatá. Nic se neděje a všechno je v pořádku. Vážně. A teď," vytáhl ze své kožené vesty malý váček na vodu a podal ho dívce. "Tohle prosím vypij. Je to důležité."

"Chcete mě otrávit?"

"Ne, ale pomůže ti to zregenerovat tvé unavené tělo a spatřit více než předtím."

"Nechápu. Takže co uvidím, když to vypiju?"

"Podívej se na to takhle. Když jsi k nám přišla, hledalas tašku a pak, pak jsi upadla do jakéhosi spánku, řekněme. To proto, že jsi vstoupila do jiného světa. Jeho hranice, mezi světem tvým a tím našim, je hrozně tenká a občas se stane, že k nám někdo zabloudí stejně jako ty. To, co je v tom váčku, je lektvar, který ti pomůže. Pokud bys ho nevypila, ležela bys tady ještě déle, než by tvé tělo úplně přivyklo na změnu tohoto světa. Je to moc složité. Prostě to vypij. Udělá se ti lépe a na otázky bude spoustu času i potom." I když věděl, že nebude lehké, dívce všechno vysvětlit, nemyslel i, že to bude až tak těžké… Pořád se na něco ptá. Je tak nedočkavá.

Naky poslouchala jeho vyprávění. Nevěřila úplně všemu, co jí tady povídal, ale jestli jí to opravdu uleví, tak proč to nezkusit. S námahou se vyzdvihla a opřela se o zeď. Vzala si od něj váček, otevřela ho a vypila jeho obsah. Lektvar nechutnal hořce, jak původně předpokládala. Neměl žádnou chuť stejně jako voda.

"Takže, pokud teď zemřu, vím, že to bylo tím lektvarem."

"Ne, to se opravdu nestane," usmál se a vzal si zpátky svůj váček.

"Víš co, šli jsme na to asi špatně. Měl jsem se ti nejprve představit. Mé jméno je Andrew," luskl prsty a u dveří se zjevil velký šedý vlk, který v ústech nesl dívčinu tašku "A tohle," kývl hlavou na velkého vlka, "je Naria. Můj vlk."

"Ehm," odkašlala si. "jsem Naky." Představila se a podezíravě se dívala z chlapce na vlka. Zvedla jedno obočí a podívala se vlkovy do velkých, hnědých očí.

Andrew gestem ruky vlčici naznačil, že tašku může pustit a následně své ruce propletl do sebe.

"Moje taška!" vyhrkla netrpělivě.

"Takže, už mi věříš, že ten lektvar funguje?"

Dívka lehce přikývla "Ale, ale vždyť jsem ještě před třemi dny, jak říkáš, byla v normálním světě a viděla jsem všechno normálně."

"Ano, ale jen do té doby, než jsi sklouzla dolů z toho malého svahu. Kdybys neupustila tu tašku dolů a měla ji pořád na sobě, nemusela jsi ji potom hledat. V našem světě uvidíš jen lidi, normální zvířata a stromy. Ty jsi viděla pořád stejně, ale pokud se nenapiješ lektvaru, neuvidíš skřítky, elfy, víly nebo draky."
Vykulila na něj oči a vzápětí zavrtěla hlavou. Ne, ne, to není možné. Určitě se ji to zdá. Určitě se hodně bouchla do hlavy a ještě se neprobudila.

"Hele, vím, že si říkáš, že to asi není možné, ale věř mi."

"Takže teď uvidím všechno tak, jak to tady je? "
Přikývl a usmál se na svou vlčici. Ona mu úsměv opětovala a přišla k němu blíž. Dloubla ho čumákem do lýtka, aby si získala jeho pozornost a chlapec k ní natáhl ruku a pohladil ji po hlavě. Naria pozorovala dění a podle jejího výrazu to vypadalo, že je všechno v pořádku.

"Ale dost o nás. Řekni mi něco o sobě."

Naky se napřímila v zádech a opřela se o zeď. Nedůvěřivým pohledem těkala z chlapce na vlka a z vlka na svou tašku. Na malou chvilku ji napadlo, jestli se v ní někdo nepřehraboval, nebo jestli ji z ní někdo něco neukradl. Nakonec tyto temné myšlenky zapudila. Vzdychla si a pohledem vyhledala jeho oči. Nevěděla kde má začít, protože se toho stalo tolik, ale nakonec spustila:
"V mé zemi se před pár týdny strhla válka," ušklíbla se a zavřela přitom oči. Ještě teď to vidí, jako by to bylo včera. "Už delší dobu se vědělo o tom, že králův bratr Lorl, usiluje o království a jeho trůn. Proto ze svého malého, tmavého, království na severu poslal vojsko. Vojáci přijeli a pobili, co mohli," dívka se odmlčela a snažila si vzpomenout na místo, které znala od mala. Sklopila oči a pokračovala. "Odvezli si ženy a děti a krále Morna zabili, " potlačila slzy. "Nezbylo mi absolutně nic. V té době, jsem byla v horách. Když jsem se vrátila a zjistila, co všechno se stalo, proklínala jsem se, že jsem odešla. Otec zemřel ve válce, 10 lety, kterou vedli královští bratři proti sobě. O matce nic nevím, ale předpokládám, že si ji odvezly společně se zbytkem žen." Zbyl mi po ní jen medailonek, pomyslela si a pohled znovu stočila k tašce.

"Takže, pokud jsem to správně pochopil, teď se touláš a nemáš kde bydlet?" Dívka přikývla.

"Přesně jak říkáš. Nemám nic. Ale měla bych už jít. Strávila jsem tady víc času, než jsem zamýšlela. Podáš mi prosím mou tašku? Musím už jít…"

"Kam ten spěch? Myslím, že bys tady klidně mohla zůstat. Neměl by to být problém," ani ji nenechal říct, co si o tom všem myslí a pokračoval dál: "Vlastně, on to problém nebude. Právě se uvolnil jeden domek a taky k nám přišel vlk. Takže, jestli tady chceš zůstat?" usmál se na ni.

"Zadrž, zadrž," zastavila ho. "Říkal jsi vlk?"

"Ano, ti k nám chodí vždy, když je ta pravá příležitost vybrat dalšího no jak to říct "člena smečky". Vždy se uprostřed naší vesnice sejdou ti, co ještě nemají žádného vlka a vlk si potom sám vybere. Společně potom žijí ve svém obydlí a vlk učí svého svěřence všemožně poznávat náš kraj. Oba dva se učí vzájemnému soužití a připravují se na boj. Na oplátku může člověk jezdit na vlkovi. Unese ho." Vysvětlil jí to, jako by to byla naprosto běžná věc.

"A k čemu je to všechno vlastně dobré? Vždyť to nemá logiku."

"Vážně? " nadzvedl obočí. "Zkus se nad tím zamyslet. " Obdařila ho zakroucením hlavy. On zase na oplátku nadzvedlo jedno obočí ve vyzývavém gestu. "Dobře, dobře, nemusíš si namáhat svou drahocennou hlavinku. Asi ses do ní moc uhodila, ale neboj, všechno se dozvíš v čas a teď pojď, ležíš tady už dost dlouho. Potřebuješ na vzduch. " Dřív než stihla dívka jakkoliv zareagovat, chytil ji a rychle si ji přehodil přes rameno, jako by byla pytel brambor. Vlčici gestem naznačil, aby opět vzala tašku a vyrazil ven z domku. Než se stihla vzpamatovat z toho šoku, už čelila dennímu světlu, které ji pronikavě svítilo do očí. Musela je rychle zavřít a proto ani nestihla protestovat. Jakmile si vak přivykla, Andrew ji ještě stále držel. Ušklíbla se, ale snažila se zachovat chladnou hlavu.
"Mohl bys mě prosím pustit? " zkusila to hezky. Andrew se ušklíbl, ale nakonec ji přece jen položil na zem. "Co to bylo? " zeptala se dotčeně a propalovala jej pohledem.
"Jsi úplně bledá, potřebuješ čerstvý vzduch. "
"Já jsem bledá pořád, " neubránila se úšklebku. "Mohl by mi tvůj mazlíček vrátit tašku? " stočila pohled k vlčici, která nevypadala zrovna dvakrát přátelsky. Aspoň Naky tak připadala. Když ji vlčice pustila a dívka si tašku rychle vzala, Andrew to už nevydržel a chytil ji za loket.

"Tak pojď, ukážu ti, kde budeš bydlet."

"Počkej přece, ještě jsem ti ani neřekla, jestli tady zůstanu a ty už mi ukazuješ dům k bydlení."

"Tak tedy, chceš tady bydlet?" podezřele se na ni podíval.

"Pokud to nebude nikomu vadit, tak proč ne," opáčila s úsměvem a pohlédla mu do modrých očí. On udělal to samé a viděl v nich nadšení, mísící se s jiskřičkami.
"Nevím ale, jak dlouho tady mohu zůstat."

"Jak dlouho jen chceš, to není problém. Všechno zařídím a teď už pojď," usmál se, chytil dívku za ruku a pomalu ji prováděl jeho vesnicí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sevcel sevcel | E-mail | 17. prosince 2014 v 21:30 | Reagovat

Dobrý začátek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama