Září 2014

Orel bělohlavý (lehce za hranicí reality)

19. září 2014 v 19:12 | Aynarra Tulrgar |  Něco kresleného
A tak jsem si dneska opět kreslila, čmárala, sketchovala… to je fuk… Uzmula jsem své drahé sestře novou pentelku, kterou si včera koupila, a dala jsem se do kreslení. Nejdříve jsem nevěděla, co bude mou dnešní objetí, ale nakonec to byl zase orel. Tentokrát však bělohlavý.

Není to nic světoborného. Pár tahů pentelkou, ale zase jsem zkusila něco jiného. Pentelka tomu dala jiný rozměr a tak…

A tak jsem za zvuků coveru Into the West od Petera Hollense, dala do kreslení (bože, jo, poslouchám to stále dokola. I love it.) Šlo to tak nějak samo. Na to, že jsem nevěděla, jak si počnu s peřím, jsem to potom nějak vykoumala… Zase jenom tahy doleva a doprava a co z toho může vzniknout. Vážně, ale vážně se mám ještě co učit… Času dost.

No a možná se ptáte nebo si klepe na čelo, proč je to v tématu týdne Za hranicí reality. To proto, že pan Bělohlavý orel je tak trochu víc za hranicí reality. Ve srovnání s fotkou určitě. Chvilku jsem i přemýšlela, že bych se tvářila, že je to havran, ale ti zase mají jiný zobák a tak vůbec… Takže prstě orel. Jenom ne tak úplně.

Celé tohle "něco" trvalo asi hodinku. Potřebovala jsem se něčím zabavit, než se mi nainstaluje LOL a taky vypnout a nepřemýšlet. Což se povedlo...

Za kvalitu té fotky se vážně omlouvám. Nemohla jsem se domluvit s Karlem (foťák)



Jak vypadá originál/fotka, se můžete podívat tady.

Orel skalní

18. září 2014 v 21:55 | Aynarra Tulrgar |  Něco kresleného
- Peter Holens - Into the West -


Okay, tak jsem si zase kreslila a zase z toho něco vylezlo. Kreslila jsem dnes to konkrétně Orla sklaního. Protože jsem měla volno a neměla jsem do čeho píchnout. Dlouho jsem hledala, co bych nakreslila, až mi do rány přišel tady pan Orel... Dal mi pěkně zabrat. Hlavně začátek. Ke konci se mi už nedařilo dosáhnout toho, čeho jsem chtěla a tak už jsem s jela to svoje....

Trvalo to +- 4 hodiny (aspoň podle playlistu, který jsem si dávala z youtube). No a to spodní "peří" je tam už jenom proto abych to nějak zakončila. Křídlo budu možná ještě dodělávat.
Celé je to takové divné a pohnuté. Žel, vidím to až teď, když už nekreslím... Oči jinak, zobák jinak, peří jinak... Všechno špatně -_- Nicméně, účel to splnilo. Na chvilku jsem vypnula a přesunula se z reality do prázdna. Žádné myšlenky, nic... Jenom tužka a papír



Labrador's eye study

15. září 2014 v 15:17 | Aynarra Tulrgar |  Něco kresleného
Troufám si tvrdit, že léto bylo plodné (aspoň) vůči mé kreativní dušičce, když už ne té literární. Kreslila jsem víc než kdy jindy a občas z toho taky něco kloudného vylezlo. Zkoušela jsem různé techniky. Tužka, pastelky, tuš, sestřin starý tablet na kreslení v pc... A je mi jasné, že kreslení se jen tak nevzdám. Zase jsem se naučila něco nového. Zase jsem trochu pokročila, byť ne o tolik moc... Pořád je se co učit. A jako samouk mám před sebou ještě dlouhou cestu...
Nekreslím dokonale a skvěle. Nestuduji ani uměleckou školu, jenom mě to prostě baví (:

Na fotce níž, je "studie" oka labradorského retrívra. Původně jsem chtěla kreslit celého a tužkou, ale pak jsem přesedlala na pastelky, se kterými nekreslím zase tak často a vyhrála jsem si jen s okem. Barvu těch chlupů asi moc neřešte. Neměla jsem potřebné odstíny hnědé a tak jsem improvizovala s tím, co jsem měla po ruce. Nešlo to moc dobře a proto to taky vypadá tak, jak to vypadá 3:)

o nic, tak třeba příště to bude lepší (:


- po kliknutí na obrázek, se vám rozbalí větší verze v novém okně-

Jeden prsten vládne všem...

13. září 2014 v 21:01 | Aynarra Tulrgar |  Deníčkové zápisy rádoby spisovatelky

K tomu nadpisu... jo hrabe mi už tak moc, že když jsme měli v pracovním listu (opakování ze 2. ročníku z občanky) otázku: co je to diktatura?, tak prostě odpověď byla: jeden prsten vládne všem! :D

Ok, fajn, mám za sebou týden praxe a týden školy. Je to peklo. Ne, dobře. Peklo jsem já, ale škola je v mém těsném závěsu. Na blog nebudu mít tolik času, kolik jsem mu chtěla věnovat, tudíž zde bude asi tak podobné mrtvo jako přes prázdniny. Protože když přijdu ze školy domů, tak už se mi nechce přemýšlet nad tím, co napíšu. Nebo jestli vůbec začnu psát… a hlavně, co psát…. Prostě, je to složitější než jsem si myslela. Jsem unavená a mám toho spoustu do školy. A když nemám, tak se radši natáhnu po knize, nebo si kreslím, než abych přemýšlela co napsat do kapitoly (jedno čeho…). Potřebuju vypnout. Ano, přemýšlení v ten moment tak strašně bolí, že se opravdu radši restartuju do nějakého primitivního stádia myšlení a už na nic nemyslím.
Nejlíp je mi, když můžu vypadnout z domu do přírody.

Cesta do Iraelmu - 1. kapitola

6. září 2014 v 20:55 | Aynarra Tulrgar |  Cesta do Iraelmu


Podzimní slunce svítilo a zdůrazňovalo tak obarvené stromy. Mlhový opar, který se vytvořil nad krajinou před malou chvílí, se již pomalu vytrácel. Prostě se vypařil. Ale ne všechen a taky ne všude.

Když se dnes ráno Naky probudila v provizorním přístřešku, při pohledu na oblohu si uvědomila, že je už dost pozdě. Slunce bylo vysoko. Rychle sbalila všechno potřebné a vydala se na další cestu.

Asi po hodině chůze, se dostala do krajiny, jakou předtím ještě nikdy neviděla. Byla něčím zvláštní. Je jako z pohádky, napadlo dívku, jakmile ji spatřila. Kdyby tam nestála a nedýchala ten čerstvý vzduch, řekla by, že se dívá na obraz od výborného malíře. Ještě chvíli se dívala na krásnou, podzimem zbarvenou krajinu, ale nakonec se přece jen musela vydat na další dlouhou cestu. Šla přes louku po nažloutlé trávě. Když v tu, si po chvíli všimla, že tráva se změnila v jakousi vyšlapanou cestičku. Šla stále dál a dál, po cestičce, která ji dovedla až k menšímu kopci. Stála tam stará, dřevěná cedule zcela pokryta zeleným mechem. Pomalu chátrala, jak tam stála venku v zimě, v dešti a jen Bůh ví jak dlouho. Dívka strhla kus zeleného mechu, z pod kterého vyběhlo pár broučků a objevila tak pod ním něco vyrytého. Rukou přejela po rytině a nakonec ztrhala i ten zbytek mechu, který ještě zbýval. S očekáváním o krok odstoupila.

Nápis na ceduli udával nápis Au-tore. Zvláštní, pomyslela si. Nevěděla, co na ceduli najde, ale trochu doufala, že na ni bude údaj o nejbližší vesnici. Netušila ani, co vlastně Au-tore znamená a tak si tedy sedla do trávy, kousek od cedule, a chvíli na ní spočinula. Rozhlížela se po okolí a pravou rukou si clonila oči před sluncem, které ji tak urputně svítilo do očí. Z tašky vytáhla mističku s lesním ovocem, které nasbírala v lese předešlého dne a nabrala si do hrsti. Když pojedla, znovu mističku zabezpečila látkou, převázala provázkem a vložila ji do tašky. Hlavou ji projelo ukrutné varování o tom, že pokud co nejdříve nenajde nějakou vesnici, bude zle. Lesní plody a ani jiné ovoce tady nebudou věčně.