Ona je vlk - 5. kapitola

21. srpna 2014 v 17:49 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

První, co Nicolas spatřil, když šel ruku v ruce se svou ženou, byl jeho syn stojící u samoobslužného stolu s alkoholem, jak se na něj kření a pozvedává sklenku s aperitivem.
"Ahoj, tati."
"Alexandře?" s nadzvednutým obočím pomalu došel až ke stolu s alkoholem. "Myslím, že ses vůbec nezměnil," kývne hlavou k alkoholu, "jak dlouho už jsi tady?"
"Taky tě rád vidím," odpoví mu na oplátku sarkastickým tónem. "Proč na mně tak oba dva civíte?" nakloní hlavu na stranu. "Přece jste mi poslali pozvánku na tvou výstavu. Vzpomínáte?" otočí se k matce a následně k otci, jako by snad čekal, že mu přikývnou. "Tak, či tak, přijel jsem se podívat i na Isabellu s Coleen."


Čeho se však dočkal, byl jen zmatený pohled jeho rodičů, kteří si vyměnili pohledy. "Od kdy ty se zajímáš o své sourozence? A o jaké pozvánce to vlastně mluvíš?" s neskrývaným překvapením k němu popošel otec. Chvíli se oba měřili pohledem. Alexander svého otce o dost převyšoval a také si to uvědomoval, ale k čemu mu teď bylo vhodná výška, když si z něj očividně jeho otec dělá legraci.
Přimhouřil oči a propálil ho pohledem. Všiml si toho cukajícího koutku a jiskření v očích jeho matky. Tohle by už dlouho nezvládli a tak jim to usnadnil.
"No jasně tati, dobrej pokus." Ušklíbl se a opět se otočil k samoobslužnému pultu. Tentokrát to chtělo něco tvrdšího. Whisky. Ta bude ideální.
Po chvíli však ucítil uznalé poklepání na ramenou, takže se zase otočil zpět.
"Jsem rád synu, že na tom ještě nejsi tak špatně," přikývl mu se skleničkou a oba dva se společně napili.
Jak večer utíkal a všichni se dobře bavili, hodiny pomalu, ale jistě utíkali. A když už byl tedy čas ulehnout do postele a spát dávno pryč, a pomalu začalo svítat, teprve tehdy se Nicolas, Sofie a Alexander dostatečně společensky unaveni, dostali do připravené limuzíny a odjeli zpátky do svého domova.

O.o.O.o.O

Když se Isabella ráno probudila ve své posteli, pamatovala si jenom matně útržky toho živého snu, který se ji v noci zdál. Samozřejmě, že to nemohla brát vážně, je to přece hloupost! S tímto pocitem podrážděně vstala a nakoukla ke své mladší sestře do pokoje, ale její malá sestra v něm už nebyla. Určitě už byla vzhůru, protože zaslechla cinkání příborů z kuchyně. Otočila se proto tedy na patě a vydala se do kuchyně. Jaké překvapení pro ni bylo, když spatřila celou rodinu společně snídat u stolu. Opřela se o rám dveří a chvíli je zpovzdálí pozorovala. Vidět rodiče s Coleen pohromadě u snídaně, se totiž moc často nestávalo, a proto si této chvilky náležitě užívala. Až do chvíle, kdy do ní někdo do zad dloubl velkým prstem. "Au!" vykřikla, čímž upoutala pozornost zbytku rodiny sedících u stolu, ale nedbala na to. Místo toho se otočila dychtivá vidět toho, kdo do ní strčil.

Nestačila se však divit a v první chvíli si myslela, že je to jen přelud. Ve tváři se jí zračil nechápavý výraz. Hlavou ji projela myšlenka na to, jestli ještě náhodou nespí, ale to dloubnutí bylo tak výmluvné a bolestivé, že musela být rozhodně vzhůru.
Propálila svého bratra zlověstným pohledem, načež si ho pořádně prohlédla. Černé havraní vlasy, stejně jako ona, měl rozházené do všech stran. Na něm to však aspoň vypadalo, jako by si ten složitý účel tvořil celé hodiny, ne jako by právě vstal.
"Co ty tady děláš?"
"Dobré ráno, sestřičko. Taky tě rád zase vidím," ušklíbl se na ni a vydal se k volné židli, na kterou se po chvíli usadil.
"Neodpověděl jsi mi na mou otázku, bratříčku." V jejím hlase bylo slyšet značné podráždění, přesto se však nutila do klidu.
I ona se posadila na poslední volnou židli a uvědomila si, jak je to dlouho, kdy tady naposledy všichni seděli spolu a snídali. Hodně dlouho. Postupně si prohlédla každého u stolu a pohledem skončila u Alexe. "Tak, jak ses měl a tak vůbec?" zeptala se, jako by jí to bylo úplně jedno. Přitom se natáhla pro jeden toust a hrnek s kávou, který ji zrovna nalila její matka.
Seděla a propalovala jej pohledem. Na mysl ji znovu přišlo, jestli vážně náhodou ještě nespí... Nicméně, po chvilce pozorování musela usoudit, že už vážně nespí. Jenom její bratr byl schopný za pár minut spořádat tři tousty a ještě se přitom křenit na celé kolo. Protočila oči v sloup. Nenažranče, pomyslela si a propálila ho pohledem. On na ni na oplátku vyplázl jazyk, přesně jakoby věděl, co si myslí.
Zachmuřila se a kousla do toustu...

"Is, co je to dneska s tebou?" zeptala se Sofie.
"Nic, mami. Jak jste se včera měli?" oplatila ji Isabell otázku otázkou, rozhodnutá, že už se k ničemu nebude vyjadřovat. Místo toho se znovu lehce zamračila na svého bratra a jako poslední možný bod záchrany před odpovědí, co jí to dnes přelétlo přes nos, se zakousla do svého toustu.
Poslouchala své rodiče, jak vyprávějí o výstavě fotek a sem tam, ve správných chvílích něco zamručela, nebo pokývala hlavou, ale jinak se k tomu nevyjadřovala… Bylo to tak nejlepší. Místo toho se po chvíli sama zahloubala do vlastních myšlenek a vzpomínek na včerejší noc.
Ne, to nemohlo být skutečné....

O.o.O.o.O

V první volné chvíli, když rodiče i s malou Coleen odjeli do města za nákupy a zábavou, se Isabella stáhla a vymluvila se na to, že svého milovaného bratra už tak dlouho neviděla, takže zůstane doma, aby si mohli společně popovídat. Přidala malý úsměv a nakonec jí to prošlo. Rodiče se nevyptávali. Nakonec, vypadali, jakoby jim to jen přišlo vhod.
Mohla zůstat společně s Alexem doma.
Jakmile odjeli, rázně svého bratra zatáhla za tričko do kuchyně, dohlédla na to, aby se posadil a začala ho podrobovat křížovému výslechu.
I přesto, že byla mladší. I přesto, že ještě nebyla ve smečce.
Byla silnější než on a on to dobře věděl. Stačilo se na ni jenom podívat. Na ty její velké, modré oči - ze kterých sršela moc - a muselo být všem jasné, že před ním sedí vůdčí osobnost. A tak ji nechal. Stejně už bylo načase, aby si promluvili. Věděl to. Měl si s ní promluvit už dávno. Už to nemůže odkládat.
"Kdy jsi mi to chtěl sakra říct, Alexi?!" vyjela na něj. Jen se na ni zmateně podíval. "Ne, Alexi, nedělej, že nevíš, o co se sakra jedná! Vlkodlaci? Vážně?!" dloubla do něj rozhořčeně prstem.
"Is, já, byl jsem na cestě... Nevěděl jsem, že už ses s nimi sešla."
"Alexi, proboha! Zdálo se mi o nich půl roku! Nechápala jsem co se to děje, ale ty jsi neměl ani minutu čas, abys mi to vysvětlil."
"Is, já..-"
"Ne!" vyjela po něm ještě dřív, než mohl cokoliv říct a rozhořčeně pokračovala: "půl roku jsi měl čas mi to všechno říct. Měl jsi na to tolik času, sakra!" rozhořčeně bouchla rukou do stolu. "Jak teď mám říct rodičům, že na tu vysokou nepůjdu? Oni chtějí, abych zůstala s nimi. Ve snech si semnou povídají a přemlouvají mně!"

"Is, všechno se dá vyřešit. Důvod, proč jsem ti to nemohl říct, byl ten, že jsem musel něco vyřešit."
"Co to zase meleš, Alexi?"
"Ne, Is, teď zase chvilku poslouchej ty mě. A teď vážně. Radši se na to posaď. Mě to to celkem zarazilo, když mi to sdělili."
Zajiskřilo ji v očích, ale udělala, co jí řekl. Vybídla jej pokývnutím hlavy. Nic dalšího dělat nemusela, protože její bratr ihned pokračoval.

"Is, my máme ještě jednoho sourozence."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama