Ona je vlk - 4. kapitola

8. května 2014 v 16:20 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

Měsíc se vyhoupl na noční oblohu a ozařoval ulice malého městečka. Z nedalekého lesa se ozývalo houkání sovy a vzdálené vytí vlků. Obyvatelé městečka si na něj velmi rychle zvykli, a když začali vlci vít, věděli, že to znamená jenom jedno. Úplněk. Až do teď vlci žijící v chráněné rezervaci, vili pouze při úplňku. Nikdy tomu nebylo jinak. Místní se o ně nestarali a vlci zase o ně.
Lidé nenavštěvovali lesy, ve kterých žijí, ani se je nepokoušeli lovit a vlci nenavštěvovali malé městečko s jedním obchodem, střední školou a dalšími důležitými budovami a domy pro obyvatele. Dalo by se říct, jako by o sobě nevěděli a vzájemně se respektovali, ale přesto je dnešní noc naprosto jiná než ostatní
Les potemněl tíhou tmy a husté mlhy, která padala mezi hustě osázené stromy, a odněkud se vzdáleně ozývalo zurčení potůčku.
I tady se dalo najít místečko, mýtina, kde měsíc ozařoval plochu, v jehož prostředku se tyčil mohutný pařez, široký asi metr a půl. Na něm seděl velký a mohutný vlk. Šedivý s hnědými prorůstajícími chloupky u očí, které měl zavřené. Zakláněl hlavu a vil. Jeho tělo a všechny svaly v předních nohou byly napnuté. Starý vlk, vůdce smečky, svolával ostatní. Nastal čas.


***
"Isabello, je čas," ozývalo se v dívčině mysli stále dokola. Napůl spící, napůl bdíci, se dívka zběžně oblékla do hřejivého oblečení, nazula si tenisky a v tichosti opustila dům.
"Isabello, pojď k nám blíž, jen pojď, neboj se…" nabádal ji cizí hlas v její mysli. Když se ji podařilo projít branou rezervace, kterou někdo zřejmě zapomněl zavřít a dojít tak až na mýtinu, kterou jasně ozařuje měsíc, zastavila se na místě a chvíli se rozhlížela. Přímo před ní, stál velký pařez, na kterém seděl obrovský šedý vlk, jehož modré oči se vpíjely do těch jejich.
"Rád tě zase vidím," vysílal dívce myšlenky, "vím, že mně slyšíš, ale ne úplně vnímáš okolí. Teď mě dobře poslouchej," na chvíli se odmlčel sledujíc dívku, která pouze přikývla.
"Mé jméno je Toren a jsem vůdcem smečky Uk'sulů, do které zapadáš i ty. Nastal čas, aby si byla zařazena do smečky. Proto jsem tě sem dnes přivolal," odmlčel se a o něco povolil spojení mezi Isabellou. Zběžně se rozhlédl po svých druzích, sedících v půlkruhu kolem něj, kteří se v hojném počtu dostavili na mýtinu.
"Je těžké vysvětlit ti, proč právě ty, či proč se tak ještě stále děje, ale nemusíš se bát. Nejsi v tom sama. Tvůj bratr Alexander, patří do naší smečky již pár let a právě teď by měl být na cestě sem domů, aby ti všechno vysvětlil a poradil ti."
Velký šedý vlk seskočil z velkého pařezu, načež se ještě ve skoku proměnil v člověka. Staršího muže s tmavší pletí, jehož tvář pokrývaly vrásky a šedé strniště, jako by se tři dny neholil. Jeho tyrkysově modré oči se vpíjely do dívky, ke které se pomalu přiblížil. Když usoudil, že je dostatečně blízko, luskl prsty.
"Co se to…? To nebyl sen?" dívka si zmateně prohlížela staršího muže, když v tom ji došlo kde je. "Proč jsem v lese? Kdo jste?" zeptala se možná až moc odvážně.
O.o.O.o.O
Sofie sebou trhla, když na její rameno někdo položil obrovskou ruku, ale nenadskočila ani nevykřikla. Naštěstí v rukou nesvírala skleněnou misku s aperitivem, pro kterou si původně přišla. Bylo ji jasné, že to není Nicolas, ani nikdo koho by znala, protože nikdo jiný by se k ní zezadu nepřiblížil. Když však zaslechla: "Ahoj, mami," bez váhání se otočila ke svému synovi. "Alexandře, co tady děláš?" vydechla potěšeně a na tváři vykouzlila nehraný úsměv.

"No co by? Přišla mi pozvánka na tátovu výstavu, tak jsem přijel," uculil se, jako by nic.
"Vyrostl jsi."
"Nebo ty ses zmenšila."
"To od tebe nebylo hezké," pokárala jej, načež ho objala. "Chyběl jsi mi," zašeptala k němu tak, že to nemohl slyšet nikdo jiný. "Táta už tě viděl? A kdy jsi vůbec přijel?"
"Ale néé, sotva přijedu, už chci zase utéct, protože mi hrozí umačkání za živa." krátce se uchechtl. "Ne, tátu jsem minul. S někým se horlivě bavil a já ho nechtěl rušit, tak jsem šel hned za tebou. Přijel jsem před chvilkou." Což nebyla tak úplně pravda, protože v galerii i v městečku, byl dřív. Mnohem dřív….
"Dobře, dobře, tady máš. Napij se a já se podívám po otci. Zatím se tu třeba porozhlédni," věnuje jeden z mnoha úsměvů svému synovi a vydá se hledat manžela.
Nemusela hledat dlouho. Našla jej, jak se baví s mužem, kterého s ním viděla již před zahájením výstavy. U číšníka rozdávající aperitiv si vyptala dvě sklenice a rozešla se za Nicolasem.
"Ano, bylo tam opravdu skvěle, někdy bys měl jet se mnou. Agentura mi už zařizuje další "výlet", ale zatím ještě nevím, kam to bude. Tak co, pojedeš?" zeptal se Alana, možná až příliš nedočkavě. Muž se už chystal odpovědět, když v tom jim do řeči vstoupila Sofie:
"Drahý, sotva jsi se vrátil a už plánuješ další cestu za dobrodružstvím?" podala mu sklenku s aperitivem a chytla se za Nicolasem nabízenou rámy.
"Ach Sofie, dovol, abych ti představil mého dlouholetého kamaráda Alana Greena," pousmál se "Alane, to je má manželka, Sofie. Sofie, to je Alan."
"Ráda vás poznávám," s těmito slovy si onoho záhadného muže důkladněji prohlédla, avšak neprohlížela si ho příliš dlouho. "Potěšení je na mé straně, madam," potřásl s nabízenou rukou.
"Omluvil by jste nás na chviličku?" zeptala se Sofie zpříma, ale přidala úsměv. Ani nečekala na odpověď a pokračovala:
"Drahý, přijel někdo, koho bys asi nečekal a rád by se s tebou viděl," nemusela se moc namáhat. Nicolas nadskočil a v očích mu zablesklo.
"O, vážně?" se zvědavým pohledem se stočil zpátky k Alanovi. "Příteli, omluvil bys nás na chviličku, prý je tady někdo, kdo by mně chtěl vidět."
"Samozřejmě, pokud tě již nezastihnu dnes večer, dám ti vědět, jak jsem se rozhodl."
O.o.O.o.O
"Otázka je na snadě. Máš strach?" sešpulil rty do úzké čárky. "A nesnaž se prosím dělat, jako by se nic nestalo, napojil jsem se na tvou mysl a rozmlouval k tobě. Dobře vím, že si to pamatuješ. Všichni z našeho druhou mezi sebou dokáží komunikovat, aniž by byli při vědomí," dodal a vykouzlil na své tváři úsměv, který zvýraznil jeho bílé zuby, jenž ve světle měsíce doslova zářily.
"Ehm, dobře, tak tedy jinak. Vysvětlíte mi co se to děje? Proč vídám ve svých snech velké modré oči, předpokládám, že jsou vaše, a ehm, proč jsem vůbec tady?" v jejím hlase byl znát zmatek, mísící se s rozhořčenmí a znechucením celou situací. Přesto všechno se snažila zachovat klid.
"Dobře, pojď sem, posaď se na ten pařez vedle mně a já ti převyprávím příběh našeho kmene. Nemusíš mu věřit, ale až poprvé poznáš, co jsi zač, možná, že věřit začneš."
Isabelle se s opovrhujícím tónem ušklíbla: "Moc vtipné," dodala, ale ušla ještě pár kroků a posadila se vedle Torena na pařez, který se dal do vyprávění.
"Všechno to začalo již hrozně dávno. Tento druh přeměňování je starý, jako lidstvo samo tudíž nejsou dochovány žádné historické data, ale určitě jsi slyšela pojem lykantrop nebo lykantropie?" nadzvedl obočí v tiché otázce, ale když neodpověděla, pokračoval dál.
,,Vím, napadlo tě, že jsme vlkodlaci, krvelačné bestie, běsnící po krvi, a přeměňujeme se jen při úplňku, ale vše se má úplně jinak," na chvíli se odmlčel, jednak aby se nedechl a jednak aby mohla Isabelle vstřebat informace. "Dobře, takže, jak to shrnout abys neměla spoustu dotazů a neustále opakujících se otázek?" zamumlal spíše k sobě, než k dívce.
"Co třeba od začátku?" nadhodila a s ne příliš velkým odhodláním a hranou statečností, hleděla do obličejů smečce vlků, s převážně modrýma očima.
"Víš, to, že žiješ tady, není vůbec náhoda. Sledujeme tebe, tvého bratra i tvou mladší sestru od doby, co jste se narodili. Máte v sobě dlačí gen, který vám předala vaše matka. A ano, všechno začalo u vaší matky."
,,Ale prosím Vás, to, co tady povídáte, je úplný nesmysl, odbyla jej."
,,Vážně, tak mi vysvětli, proč tu sedí celý náš klan v dokonalém půlkruhu a sleduje tě. Kdybych chtěl, klidně bych mohl vydal rozkaz a jeden nebo dva, by sin a tobě hravě smlsli… Byla bys taková malá svačinka, předkrm před větším úlovkem…. Takže mě teď radši poslouchej. A poslouchej dobře, protože to nebudu opakovat," dodal a propálil j pohledem. Poté pokračoval:

,,V rodu tvé matky se před dlouhou dobou vyskytl tento gen. Od té doby, si ženy tento gen předávaly mezi sebou a párkrát se stalo, že se narodilo dítě právě s dlačím genem. Není to však již tak časté. A právě tento gen, který v sobě má i tvá matka, spustil tvůj otec. Jde o jakýsi spouštěč, určité seskupení nejrůznějších buněk a hodně v tom hraje i genetika. Dost pochybuji o tom, že by snad tvá matka věděla, že v sobě nosí jakýsi virus, který předala svým dětem."
"Počkat, počkat, jak moc bylo pravděpodobné, že se narodíme s touhle vadou?"
"Upřímně? Asi tak 1:1 000 000 a ne, musím tě opravit, není to nemoc. Je to dar, ale dál. Tento gen se u tebe spustí za pár dní, nemýlím-li se, za pár dní ti bude 20. A právě v tento den by se u tebe měli spustit první příznaky."
"Cože? Počkat, počkat, jaké příznaky? O čem to tu sakra celou dobu melete?"

"Říkal jsem ti, že mi nemusíš věřit, ale je mou povinností tě s tímto faktem seznámit, ale vidím, že je toho na tebe moc. Nemusíš se bát. Tvůj bratr, je již na cestě a všechno ti vysvětlí. To je pro dnešek všechno. Můžeš jít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama