Ona je vlk - 3. kapitola

7. května 2014 v 20:33 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk
Sofie s Nicolasem vešli do velké galerie. Před vstupem ukázali bodyguardům své pozvánky a ti jim otevřeli. Bylo to poměrně vtipné, když právě Nicolas byl ten, kvůli kterému se tak dělo, ale muži z ochranky byli nekompromisní. "Vidíš, drahá, říkal jsem ti, že to stihneme," naklonil se ke své manželce a šeptal jí do ucha. Sofie mu odpověděla lehkým kývnutím hlavy. Oba dva pokračovali napříč galerií. Nicolas, jako správný džentlmen nabídl své manžele rámě hned, jak vystoupili z auta.
Jakmile došli do první řady, posadili se na určená místa. Cestou potkali spoustu známých, které pozvali, ale také významné fotografy, se kterými je Nicolas v kontaktu.
Sofie si všimla, že zdi galerie jsou posety fotografiemi, na kterých jsou přehozené přehozy ve zlatavé barvě, aby ukryly jejich obsah ještě předtím, než bude mít její manžel proslov.. Musela se v duchu pochválit za to, jak krásně přehozy ladí s hnědou barvou zdí. Ještě chvíli se rozhlížela po velké síni a sledovala, jak přicházejí další a další hosté. Pohledem se nakonec zastavila u svého manžela, který nevydržel sedět na místě a bavil se s nějakým mužem. To pro něj bylo prostě typické.


Pečlivě si muže prohlédla.. Na první pohled byl o něco starší, než její manžel. Nebyl tlustý ani hubený, byl prostě tak akorát. Měl výrazné modré oči, na krátko ostříhané hnědé vlasy, které mu začaly lehce šedivět, tvář měl čistě oholenou a oblečený byl také slušně. Přesto se jí na tom muži něco nezdálo. Měla pocit, jako by ho už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout, kde. Přestala zkoumat jeho vzhled a místo toho se zaměřila na svého manžela. Sledovala jeho mimiky, úsměvy, jak mluvil nebo gestikuloval. Poznala by, kdyby bylo něco špatně. Nicolas se usmíval, takže se zdálo, že je všechno v naprostém pořádku. Nechoval se nijak zvlášť divně, naopak byl velice přirozený.

Najednou se ozval hlas moderátora, který měl uvést jejího manžela a předat mu slovo. Sofie sebou cukla, protože to nečekala. Ne teď. Chtěla vstát, přijít za manželem a nechat se představit. Chtěla vědět, kdo je ten tajemný muž, ale už bylo pozdě.
Nicolas se dobře bavil se svým starým známým. Do debaty s Alanem byl zabraný tak, že ani nepostřehl, že moderátor zavolal jeho jméno. Došlo mu to až o pár desítek vteřin později a to, když v místnosti nastalo hrobové ticho. Všechny oči, které byly v síni, upřeným pohledem propalovaly jen jednu jedinou osobu. Dobře to věděl. Doslova cítil ten nespočet očí na jeho postavě. Trapná chvíle ticha, pomyslel si a pohlédl na Alana omluvným, ale zároveň upřímně veselým pohledem. Něco ve smyslu: musím převzít slovo, ale pak se ještě uvidíme, a vydal se k mikrofonu.

Po cestě Nicolas pokynul hlavou několika známým a na tváři mu pohrával úsměv. Sofie seděla v přední řadě a sledovala manžela. Když prošel kolem ní, zářivě se na něho usmála, jako by chtěla vyslat malou podporu. On jí úsměv opětoval a přidal lehké pokynutí hlavou. Ještě pár kroků a držel v rukou mikrofon. "Děkuji," vděčně se podíval na moderátora, který trpělivě čekal a předal mu mikrofon.
Otočil se na lidi v sále a spustil: "Dobrý podvečer," odkašlal si, aby mohl pokračovat "děkuji vám, že jste dorazili v tak hojném počtu. Velice mne to těší." pro efekt udělal pauzu "Víte, vždycky když mám mluvit před mnoha lidmi, nikdy nevím, co mám říct." sálem se rozezněl lehký smích i sám Nicolas se usmál. "Bojím se, aby nebyl proslov příliš dlouhý, nebo naopak příliš krátký. Také se bojím, aby nebyl příliš nudný, tak to vezmu asi od začátku," položil mikrofon do stojanu a sepjal ruce.
"Velmi rád bych poděkoval své rodině, která mi umožnila odletět na Nový Zéland, rád bych poděkoval i svému realizačnímu týmu, který mi pomáhal s přípravami před odletem a umožnil mi tak další skvělé zkušenosti, nejen ve světě fotografie." upřímně se usmál. Snažil se zachovat veselou tvář. Urputně přemýšlel, co ještě by dodal, ale už ho nic nenapadalo. Lehce pokrčil rameny a pokračoval: "Nevím, co víc bych měl ještě říct, než vám všem tady v sále upřímně poděkovat za podporu, ochotu a přízeň. Děkuji, že jste, že jste si udělali čas a přišli jste. Přeji vám hezký večer a pěknou zábavu." když domluvil, síní se začal linout hlasitý potlesk. Nicolas se s úsměvem na tvářích uklonil, jako by právě předvedl nejlepší herecký výkon a odkráčel do přední řady za svou manželkou.

Ve skutečnosti to byl signál pro pořadatele, kteří pomocí automatických strojů a jednoho malého tlačítka, v rychlosti sesunuli zlatavé závěsy ze všech fotografií k zemi a že jich nebylo málo. Po všech stěnách, ale také i v prostoru sálu, kde nebyli lidé, vyseli Nicolasovi fotografie na tabulích s dvěma nohami. Na každé tabuli byly dvě fotografie z jedné strany a dvě fotografie z druhé strany. U každé byl i maličký štítek, který prozrazoval, kde byla fotka pořízena. Lidé se otáčeli do všech stran a neubránili se šepotu, ale když se vzpamatovali, rázem se sálem linul další potlesk.
Sofie přijala manželovo rámě, které ji nabízel "Byl jsi skvělý," zašeptala mu do ucha a letmo ho políbila na tvář.

O.o.O.o.O

Isabelle se s Coleen bavila asi ještě 3 hodiny. Do chvíle, než slunce zapadlo a Coleen vypadala unaveně. Děvčátko se opíralo o starší sestru, ospale zívalo a snažilo se mít oči otevřené dokořán.

"Coleen?" ozvala se po notně dlouhé chvíli starší dívka. Když sebou děvčátko cuklo a natočilo hlavu, dívka pokračovala: "víš, za pár dní skončí prázdniny." hledala ta správná slova "No a já, já po prázdninách odjedu." vzdychla si, ale bylo v tom něco víc. Byla v tom znát úleva, ale také hořkost. Nevěděla, jak to mladší sestře podat, tak řekla pravdu. Nechtěla jí ranit, ale lhát taky nechtěla. Na druhou stranu se už nemohla dočkat vysněné školy. Až odsud vypadne a doma se ukáže jednou za čas. Tak jak to dělal její bratr. Počítala s ním, ale on odjel. Bez menšího vysvětlení nebo rozloučení.
Děvčátko na ni upřelo vystrašený výraz. Z části byl však nechápavý a do očí se jí hrnuly slzičky. "Jak odjedeš?" nechápala malá zlatovláska. "Kam odjedeš? Ty mě tady necháš?" pokládala jednu otázku za druhou a ani ji nenechala, aby jí to vysvětlila. Postavila se a rozběhla se do svého pokoje. Doprovázelo ji lehké prásknutí dveří a pláč, který postupně tlumila, když si lehla do postele a schovala se pod peřinu. Hlavu zabořila do polštáře a tiše plakala.

Isabelle zakroužila hlavou po směru hodinových ručiček a cítila, jak ji pomalu a rytmicky pokřupává krční páteř. Prsty pravé ruky si tiskla na spánky. Oči měla zavřené. V ten okamžiku zaslechla někoho volat své jméno. Hlas byl mužský, hluboký a pronikavý. "Isabello, už brzy," opakoval hluboký, kovový hlas neustále dokola. "Už brzy, už brzy.."
Když otevřela oči, byla celá udýchaná. Zvedla se a rozhlédla se po místnosti.
Jenom se mi něco zdálo, pomyslela si a snažila se uklidnit. Je pravda, že si připadala, jako by pár hodin prospala… Pohlédla na hodiny, na kterých bylo 20:30. Zavrtěla hlavou. To není možné, co se děje? Coleen odešla ve 20:28, nejsem blázen.
Vrtalo jí to hlavou, ale vzpomínky se jí pomalu z hlavy vytrácely. Vzpomínky na sen stejně nikdy dlouho nevydrží. Zvedla se a rozešla se do dětského pokoje, aby Coleen všechno vysvětlila, jenže když otevřela dveře, dívenka již neplakala. Byla pod peřinou, proto Isabelle přišla až k její posteli. Odhrnula kousek peřiny a viděla, že děvčátko usnulo. Po tichu se otočila na patě a vyšla z pokoje.
Po cestě do obýváku už na nic nemyslela.

Byla jako by ji třikrát přejeli traktorem. Snažila si vzpomenout, co se stalo. Před očima viděla dívenku, jak brečí a utíká do pokoje a pak, tma. Z dumání ji vytrhl zvuk šustícího obalu od brambůrků, který se válel na zemi. Dívka ho, i zbytek smetí sebrala a odnesla do koše. Bylo na ni znát, že je unavená. Ještě aby ne, za poslední dva týdny se moc nevyspala. Byla nevrlá, skoro pořád podrážděná. Musela se přemáhat, aby se svou rodinou mluvila tak jako vždy. Unavená došla do svého pokoje, lehla si do postele a za pár minut usnula.

O.o.O.o.O

V pravém rohu síně, úplně u vchodu, stál mladík s černými, hustými, na krátko ostříhanými vlasy. V černém smokingu s motýlkem, černými společenskými kalhotami a černými boty. Všechno od začátku sledoval zpovzdálí. Nebyl to nezvaný host, naopak pozvánku obdržel, ale typoval si, že ho stejně nikdo nebude očekávat. A nejspíš se nepletl. Protože když se rozešel napříč k tomu, na jehož počest bylo tohle všechno připraveno, Nicolas si ho ani nevšiml. Byl totiž k němu otočený zády. Škoda, pomyslel si mladík a rozešel se k Sofii, která právě odběhla ke stolku pro aperitiv. Usmál se, udělal k ní ještě jeden krok a položil ji ruku na rameno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama