Ona je vlk - 1. kapitola

6. května 2014 v 19:36 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

Isabella seděla sama v kuchyni za stolem a místností se linula vůně čerstvě upražené kávy, která se linula z velkého červeného hrnku, po její pravici. V ruce držela knihu, do které byla zabraná a okolí vnímala jen tak, tak. Slyšela, hlas své matky a bylo evidentní, že s někým telefonuje.
"Ano, přijeďte prosím na Road Street, jak nejrychleji to bude možné." Věděla, že je její matka nervózní, ale kdyby vstala a došla za ní, bylo by to ještě horší. Proto dál seděla u stolu, očima hltala řádky a v pravidelných intervalech obracela stránky. Do zad jí hřálo teplé slunce, které se ostře prorývalo skrz lehce zatažené žaluzie. Černé havraní vlasy ji nezbedně padaly do očí a na slunci se odstín černé změnil na fialovomodrou tam, kde měla pramínky modrého melíru.

"Nicolasi!," její matka zvýšila tón svého hlasu a pokračovala "limuzína tady bude co nevidět. Pospěš si." Dávala si pozor, aby nezněla nervózně, ale při každém zahajovacím večírku byla vždy lehce nervózní.
"Is, tak mi jedeme," zavolala na svou dceru Sofie Hall z obývacího pokoje. Žena ve věku asi 45 let, ve skutečně dobré kondici, takže člověk, který by Sofii viděl poprvé, ji stejně neřekl víc než 30 let. Na první pohled byla svůdná. Delší hnědé vlasy, vyčesané do vrchu, hnědé oči, smetanové společenské šaty a neustálý optimismus dělaly ze Sofie výjimečnou ženu a skvělou matku.


Bleskově odložila tlustou knihu v kožené vazbě na stůl, zavřela oči a vzdychla si. Rychle však nasadila úsměv na tvář a s hranou radostí matce odpověděla: "Jasně, užijte si to," odmlčela se, aby si dodala trochu veselé nálady. "O Coleen se postarám. Přísahám. Nedělejte si starosti a hlavně si to pořádně užijte," zavolala na matku a přidala úsměv. Kdy už tohle skončí? Opakovala si neustále v duchu.
"Díky drahoušku." chodbou se linuly hlasité kroky dvou osob. Isabella dobře věděla, že odchod jim bude trvat ještě pár minut, protože otec určitě u sebe nemá telefon ani klíče. A nepletla se. Vzápětí se ozval hluboký mužský hlas: "Nevíte, kde mám telefon a klíče?" ozvalo se náhle ze vstupní haly tak jako pokaždé, když Nicolas někam odcházel. Slyšela jen matčino povzdechnutí a automaticky odpověděla: "Nechal sis je na stole v obýváku i s telefonem," protočila oči vzhůru a tiše odpočítávala minuty do odchodu rodičů. Za pár vteřin slyšela jen otcovu tišší odpověď: "No jasně, díky Is," a také kroky, které naznačovaly, že se vrací do obýváku.

"No tak, Nicku, pospěš si! Nemůžeme si dovolit přijít pozdě!" popoháněla svého manžela Sofie, která netrpělivě čekala a jen tiše doufala, že nepřijedou jako poslední. To by byla tragédie!
"Už jdu, drahá," volal na ni vesele Nicolas, i když do smíchu mu nebylo. Nesnášel večírky a jiné akce. Nejraději by ve společnosti svých fotoaparátů trávil celé hodiny, dny, ba i dokonce týdny, ale nyní neměl na výběr. Musel to podstoupit. Tento večírek byl určený pro něj a pro jeho novou vernisáž fotografií, které nafotil na Novém Zélandu. Tiše si povzdychl, seběhl schody a nabídl rámě své manželce. Společně vyšli před dům, nasedli do připravené limuzíny a odjeli.

O.o.O.o.O.

Isabella zavřela své modré oči a smočila plné rty v hrnku s černou kávou. Lehce se napila a oči zase otevřela. Slyšela, že oba dva již odešli. Slyšela dveře, které prozradili jejich odchod hlasitým prásknutím. Zvedla se ze židle, přistoupila k oknu a tak jako vždy, když rodiče někam odjížděli, vytáhla žaluzie a nahodila úsměv. Čekala, až oba dva vyjdou před dům. Levou ruku si dala před oči, protože sluneční paprsky byly nekompromisní a jakmile oba spatřila, zvedla pravačku, aby jim zamávala. Tak jako vždy, už 20 let.

Matka i otec ji zamávání opětovali a nasedli do auta. Jakmile auto zmizelo z dosahu, odstoupila od okna, stáhla žaluzie a vzdychla. Otočila se ke stolu, za kterým ještě před chvílí seděla, pohlédla na knihu, pak na kávu a nakonec znovu na knihu. Uchopila ji do levé ruky, hrnek se studenou kávou do pravé a vydala se dlouhou chodbou do obývacího pokoje. Cestou nakoukla do pokoje své mladší sestry. Stále usměvavá Coleen, holčička s blonďatými vlásky jako princezna, byla tichá a povětšinu času žila ve svém malém světě panenek. Když Isabell otevřela dveře, Coleen se otočila za zvukem dveří a usmála se na starší sestru. Ona jí úsměv opětovala. Nebylo třeba slov. Když viděla, že si hraje, zase tiše zavřela a vydala se do obýváku. Ach, Coleen, kdyby si jen věděla…
Vešla do prostorné místnosti, kterou zalilo odpolední slunce. Všechno bylo tak jako vždy. Konferenční stolek s pohovkou a dvěma křesly vlevo od dveří, knihovna na protější zdi přeplněná k prasknutí, otcův pracovní stůl pečlivě uklizený a nakonec, klavír. Její černý Petrof, na který hraje bezmála už 15 let. Jen při pohledu na něj se její špatná nálada o stupeň vylepšila a na tváři se jí rozjasnil pravý, nefalšovaný úsměv.

Knihu odložila na konferenční stolek a z kávy si po cestě ke klavíru trochu upila. Neubránila se ušklíbnutí. Položila poloprázdný hrnek s hnědou tekutinou na otcův pracovní stůl a zasedla na lavici ke klavíru. Otevřela víko, položila prsty na klaviaturu, zavřela oči a najednou se místností linula nefalšovaná klavírní hudba. Ponořila se hudby a nepřestávala hrát.

Její snažení však přerušil hlasitý výkřik mladší sestry.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vulgus vulgus | Web | 28. září 2016 v 8:24 | Reagovat

promlčecí lhůty u půjček 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama