Květen 2014

Pomalý rozjezd a návrat k psaní

18. května 2014 v 11:18 | Aynarra Tulrgar |  Deníčkové zápisy rádoby spisovatelky

Ahoj, po dlouhé době!

Možná jste už někteří zaregistrovali, že jsem se sem vrátila a nahodila lehce přepsanou povídku, která tady až do teď chyběla. Zase jsem dostala chuť psát, což je dobře, když už nic jiného. Tím nic, myslím svůj mrtvý knižní blog, ke kterému se ne a ne dostat. Ale třeba se mi to zase jednou povede. Chtěla bych to tady zase trochu rozjet. Vím, že to bude chtít hodně práce a taky vím, že se mi to nemusí podařit. Zatím mě ale pohání fakt, že když budu mít aspoň nějaké čtenáře, třeba mě bude bavit pro ně psát další a další kapitoly.

Ona je vlk - 4. kapitola

8. května 2014 v 16:20 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

Měsíc se vyhoupl na noční oblohu a ozařoval ulice malého městečka. Z nedalekého lesa se ozývalo houkání sovy a vzdálené vytí vlků. Obyvatelé městečka si na něj velmi rychle zvykli, a když začali vlci vít, věděli, že to znamená jenom jedno. Úplněk. Až do teď vlci žijící v chráněné rezervaci, vili pouze při úplňku. Nikdy tomu nebylo jinak. Místní se o ně nestarali a vlci zase o ně.
Lidé nenavštěvovali lesy, ve kterých žijí, ani se je nepokoušeli lovit a vlci nenavštěvovali malé městečko s jedním obchodem, střední školou a dalšími důležitými budovami a domy pro obyvatele. Dalo by se říct, jako by o sobě nevěděli a vzájemně se respektovali, ale přesto je dnešní noc naprosto jiná než ostatní
Les potemněl tíhou tmy a husté mlhy, která padala mezi hustě osázené stromy, a odněkud se vzdáleně ozývalo zurčení potůčku.
I tady se dalo najít místečko, mýtina, kde měsíc ozařoval plochu, v jehož prostředku se tyčil mohutný pařez, široký asi metr a půl. Na něm seděl velký a mohutný vlk. Šedivý s hnědými prorůstajícími chloupky u očí, které měl zavřené. Zakláněl hlavu a vil. Jeho tělo a všechny svaly v předních nohou byly napnuté. Starý vlk, vůdce smečky, svolával ostatní. Nastal čas.

Ona je vlk - 3. kapitola

7. května 2014 v 20:33 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk
Sofie s Nicolasem vešli do velké galerie. Před vstupem ukázali bodyguardům své pozvánky a ti jim otevřeli. Bylo to poměrně vtipné, když právě Nicolas byl ten, kvůli kterému se tak dělo, ale muži z ochranky byli nekompromisní. "Vidíš, drahá, říkal jsem ti, že to stihneme," naklonil se ke své manželce a šeptal jí do ucha. Sofie mu odpověděla lehkým kývnutím hlavy. Oba dva pokračovali napříč galerií. Nicolas, jako správný džentlmen nabídl své manžele rámě hned, jak vystoupili z auta.
Jakmile došli do první řady, posadili se na určená místa. Cestou potkali spoustu známých, které pozvali, ale také významné fotografy, se kterými je Nicolas v kontaktu.
Sofie si všimla, že zdi galerie jsou posety fotografiemi, na kterých jsou přehozené přehozy ve zlatavé barvě, aby ukryly jejich obsah ještě předtím, než bude mít její manžel proslov.. Musela se v duchu pochválit za to, jak krásně přehozy ladí s hnědou barvou zdí. Ještě chvíli se rozhlížela po velké síni a sledovala, jak přicházejí další a další hosté. Pohledem se nakonec zastavila u svého manžela, který nevydržel sedět na místě a bavil se s nějakým mužem. To pro něj bylo prostě typické.

Ona je vlk - 2. kapitola

7. května 2014 v 12:33 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

Sofie popoháněla svého manžela až do doby, než si nasedl a zabouchl za sebou dveře limuzíny. Seděli vedle sebe. Nicolas se od začátku cesty díval ven z okýnka na měnící se krajinu, ale na Sofii se nepodíval. Byla na ni znát nervozita. Poklepávala si prsty o kolena, dívala se ven z okna a zbystřila vždy, když se v rádiu ozvalo, kolik je hodin. Nicolas vyhledal její ruku a propletl ji s její. Sofie cukla. Nečekala to. Pohlédla na svého manžela, letmo se usmála a i ona propletla svou ruku s jeho.
"Neboj se," povzbudivě jí pohlédl do tváře "stihneme to, miláčku."
"Já vím," odpověděla klidnějším hlasem.

Ona je vlk - 1. kapitola

6. května 2014 v 19:36 | Aynarra Tulrgar |  Ona je vlk

Isabella seděla sama v kuchyni za stolem a místností se linula vůně čerstvě upražené kávy, která se linula z velkého červeného hrnku, po její pravici. V ruce držela knihu, do které byla zabraná a okolí vnímala jen tak, tak. Slyšela, hlas své matky a bylo evidentní, že s někým telefonuje.
"Ano, přijeďte prosím na Road Street, jak nejrychleji to bude možné." Věděla, že je její matka nervózní, ale kdyby vstala a došla za ní, bylo by to ještě horší. Proto dál seděla u stolu, očima hltala řádky a v pravidelných intervalech obracela stránky. Do zad jí hřálo teplé slunce, které se ostře prorývalo skrz lehce zatažené žaluzie. Černé havraní vlasy ji nezbedně padaly do očí a na slunci se odstín černé změnil na fialovomodrou tam, kde měla pramínky modrého melíru.

"Nicolasi!," její matka zvýšila tón svého hlasu a pokračovala "limuzína tady bude co nevidět. Pospěš si." Dávala si pozor, aby nezněla nervózně, ale při každém zahajovacím večírku byla vždy lehce nervózní.
"Is, tak mi jedeme," zavolala na svou dceru Sofie Hall z obývacího pokoje. Žena ve věku asi 45 let, ve skutečně dobré kondici, takže člověk, který by Sofii viděl poprvé, ji stejně neřekl víc než 30 let. Na první pohled byla svůdná. Delší hnědé vlasy, vyčesané do vrchu, hnědé oči, smetanové společenské šaty a neustálý optimismus dělaly ze Sofie výjimečnou ženu a skvělou matku.