Sni svůj sen - 5.kapitola

4. listopadu 2013 v 19:39 | Aynarra Tulrgar |  Sni svůj sen

Potuluju se za tmy po nějaké továrně, mám takové zlé tušení, že je to jedna ta samá. Pořádně nevidím na krok, nemám u sebe tašku s věcmi a ani baterku, takže mám jen malou šanci, že se tady neztratím a nezpanikařím. Malá šance na přežití, probleskne mi hlavou avšak, pokračuju dál v cestě. Nelíbí se mi to a každý maličký krok, každé opatrné došlápnutí mě stahuje do temnoty, které je tady všude kolem spousta. Cítím brnění v břiše a ne, vůbec to není příjemné. Jak tak procházím místnostmi, ruce natažené před sebe, po krátké chvilce se mi pod ruky dostane železná tyč. Začnu ji ochmatávat, zkoumat, jak jen to po tmě dokážu. Natahuju se dál a cítím, že tyč klesá. Chystám se udělat další krok, když v tom mi noha zůstane viset ve vzduchu, byť nespadnu. Rychle se chytnu té kovové tyče. Není to kdo ví co a ani pořádně nevím, jestli mě to udrží, ale napadlo mě, že by to mohlo být… nohou zkoumám podlahu. Hezky podrážkou a pomaličku, až se dostanu k bodu, kde nic není.
Sesunu nohu o kousek níž, rukama se stále držím kovové tyče, když v tom se dotknu něčeho plochého, jenom o kousek níž, než je podlaha. Zkusím další pokus s další nohou a bingo! Nejspíš jsem našel schody. Nevím kam vedou, ale je to jedno, když stejně nevím, kde to jsem. Opatrně se po nich vydám dolů, zvažuju každý krok a když se dostanu na konec, šlápnu do prázdna a sesunu se na zem.


To se samozřejmě neobejde bez trochy hluku. Syknu, protože to v plánu nebylo, ale aspoň jsem celý a žiju. Pokračuju dál v cestě. Ruce natažené před sebou, připadám si jako zombie. Opět nasadím to slimáčí tempo a vydám se dál, nespíš chodbou. Po chvíli mě napadne, že jsem zase dostal do prosklené chodby, ale jistý si tím nejsem. Navíc, není tady světlo jako tehdy a já u sebe taky žádné nemám.
Zaslechnu něčí hlas. Zní z dálky a pořádně mu nerozumím, ale jdu za hlasem.
Jak se přibližuju, začínám vidět maličké záblesky světla, které vychází z nějaké místnosti, po levé straně. Jdu dál a dál, vidím si už na špičky bot, ale snažím se být jako myš. Rozhlížím se kolem, ale nevidím, že by zdi byly skleněné. Ušklíbnu se. Těm hlasům, které vycházejí z místnosti však nerozumím, ale toužím se podívat, o co se jedná. Je to nějaký cizí jazyk. Zní hrozně bublavě a fakt nevím, co si o tom všem mám myslet. Zvědavost mi nakonec nedá a já opatrně nakouknu do dveří.

V místnosti jsou dva muži. Jsou ke mně otočeni zády, což je asi jediné štěstí, ale i tak mě to překvapí. Rychle se zase schovám, ale hlasy utichnou. Nevím, jestli jsem se neprozradil a tak hodím zpátečku. Opět jdu co nejtišeji a dokud vidím na cestu, snažím se jít rychle, ale zaslechnu zvuk. Jde to z té místnosti, jako by někdo šoupal dřevěnou židlí o zem a tak ještě trošku přidám do kroku. Už nevidím na cestu, ruce mám před sebou, když něco srazím. Je to nějaká tyčka, podle zvuku dřevěná. Tiše zakleju. Ten zvuk se ozývá celou chodbou a já vím, že semnou bude ámen. Z místnosti se znovu ozvou zvuky, tentokrát jsou to hlasy. Trochu hlasitější, než před tím a taky zvuk skřípající židle o zem.
Sakra!
Po hmatu se dotknu zdi a snažím se najít dveře. Stačil by mi náznak, aspoň rám dveří a doufat, že budou otevřené, ale nic se neděje. Jdu rychle, neotáčím se; nemá to cenu, když je všude tma. Hlasy před chvilkou utichly, ale mám podezření, že už vyšli na chodbu. Stále hledám dveře, hmatám po zdi a když už se mi jedny podaří najít a sahám po klice, zaslechnu silný mužský hlas a strnu.

"Jsem člověk, kterému můžeš stoprocentně věřit," zaslechnu něčí hlas a rychle se otočím. Slyším, jak se ke mně někdo přibližuje. Slyším kroky a svůj dech, který se zrychluje. Panuje tu napjetí a mě je jasné, že tomu člověku nemůžu věřit, ať si říká, kdo chce, co chce.
Začnu zase pomalu couvat, protože nechci, aby mě ten člověk dostal. Nevidím sice na krok, ale pořád je to lepší než jenom stát a čekat, co se bude dít. Postupuju pomalu dál, snažím se přitom dělat co nejmenší hluk a taky se snažím ovládnout svůj zrychlený dech. Daří se mi to jenom trochu. Ten chlápek už znovu nepromluví a já couvám pomalu dál.

Když v tom do něčeho narazím zády. Heknu, jak mě to překvapí a vzápětí zaslechnu silný mužský hlas.
"Myslel sis, že mi utečeš?"
Rukou se snažím zjistit, do čeho jsem narazil. Je to studené a vlhké, klidně by to mohlo být něco, co se dá obejít, proto se natahuju dál a dál, ale začíná mi docházet, že se to nejspíš neobejdu. Je to totiž stěna, klidně by to mohla být i kamenná zeď.

Nic neříkám a snažím se uklidnit. Slyším kroky a další se k němu přidají.
"Tak co je? Myslel sis, že o tobě nevíme?" zkusí to znovu, ale já pořád mlčím.
"To je on?" ozve se další hlas. To bude nejspíš ten druhý chlápek, napadne mě a stále mlčím. Slyším, jak jeden nebo druhý zvadá něco ze země. Zavřu oči a snažím se přesvědčit sám sebe, že je to jen sen.
"A co když ti řeknu, že nás na tebe upozornil tvůj kámoš Mike?" V ten okamžik ztuhnu a vytřeštím oči.

S křikem se probudím, kopu a cukám sebou tak, až spadnu z postele. Až to mě doopravdy probere. Kouknu na hodinky a ušklíbnu se. Je 5 ráno, ale je víkend. Jenže rozhodně nemám sílu jít ještě spát, i když bych strašně moc chtěl. Slunce ještě nevyšlo a tak si rozsvítím lampičku. Přemýšlím o tom, co se mi to zdálo za hrůzu. Trochu se třesu a tak na sebe hodím oblečení a teplou mikinu. Posadím se ke stolu, vezmu papír, tužku a začnu si to v rychlosti zapisovat, než se mi to vykouří z hlavy. Bylo to tak opravdové.

Hledám spojitosti s tím, co se mi zdálo jako poslední. Byl jsem zase v továrně, asi. Zase tam byly schody, ale tentokrát jsem u sebe neměl svou tašku ani baterku. Když jsem ty schody sešel, ocitl jsem se v chodbě, ale nebyla t ta samá. Tohle byla normální zeď, kdežto ta minulá, byla skleněná. Odfrknu si. Bože, tohle je na hlavu!
Odložím pero a kouknu na papír. Vzpomínám, co se mi zdálo minule. Minule jsem taky slyšel hlasy. Asi dva a potom se tam objevil někdo, kdo střílel. Zamračím se, dal bych všechno za to, že vím, kdo to byl. Ten hlas a ten obličej. Ušklíbnu se. A teď? Proč ti dva mluvili o Mikovi? Mikovi!

Zhrozím se. Spadnu ze židle a zase se rychle posadím. Ten, koho jsem viděl minule ve snu, byl určitě Mike! Jenže, střílel po mně a co ti dva chlápci? "Sakra!," ucedím nadávku.Nevím, jestli začínám bláznit a potom všem, co se mi už stihlo zdát a o čem jsem mluvil s Mikem, mi to připadá, jako by se to stalo už před strašně dlouhou dobou. Jenže, já vlastně ani pořádně nevím, co si o tom mám myslet.
Potřebuju mluvit s Mikem, ale on už se týden neukázal ve škole. Nezvedá mi telefony a když potkám jeho malou sestru venku, nemluví semnou. Vážně nevím, proč se začali chovat ti dva tak divně.

<<< předchozí kapitola || další kapitola >>>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:13 | Reagovat

"vyset"- to je častá chyba, ale "viset" ve vyjmenovaných slovech není, takže se tam píše "i"...
Obdivuji hlavního hrdinu, já bych ve tmě narážela do těch zdí už jen tak z principu :-D
Také tě obdivuji, že jako jedna z mála píšeš v přítomném čase, líbí se mi to...
"Spadnu ze židle a zase se rychle posadí." Nemělo být na konci "posadím"?
Příběh mě hrozně moc baví, postavy jsou zajímavé, nemá to chybu. Pokračuj dál a moc se těším na další díl!

2 Aynarra Aynarra | 6. listopadu 2013 v 20:09 | Reagovat

[1]: omlovam se za chyby. Nemám betu a i když to po sobě ctu, občas něco prehlednu..

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 20:57 | Reagovat

[2]: V pořádku, kdybys viděla mé připitomělé pravopisné chyby...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama