Sni svůj sen - 4.kapitola

4. listopadu 2013 v 19:34 | Aynarra Tulrgar |  Sni svůj sen

Do slova a do písmene. Nevím, co se stalo nebo nestalo, ale ještě před příchodem mamky, pokud si dobře vzpomínám, jsem si kreslil. Neurčitě jsem si čmáral a z čmárání se vyklubal ten stroj, který však na papíře už není. Prohrabal jsem postel skrz na skrz. Odhodil jsem peřinu i polštář na zem, vyhodil matraci a na zemi znovu všechno pořádně prohrabal, ale nikde nic.
Začínám si říkat, jestli to není třeba taky sen. Zkouším se štípnout. Jednou, dvakrát, ale neděje se nic, kromě toho, že mám poštípanou levou ruku.
Vzdávám to.
Vracím věci na místo, sedám na postel a natahuju se po bloku a tužce. Druhý šok přichází v momentě, kdy se na papíře zobrazí nějaké nic neříkající klikyháky. Chvilku si papír prohlížím a ve tváři se mi zračí nechápavý výraz. Jak se tam sakra dostaly? A zůstanou tam, když blok hodím do batohu a poběžím za Mikem? Zavrtím hlavou. Ne, za Mikem rozhodně nepůjdu. Lehnu si na postel a zírám na to písmo. Hlavou se mi honí milion dva otázek a na žádnou z nich neznám odpověď.
Po nějaké době mě mamka zavolá na oběd, takže musím blok odložit.

***
Je už večer a ležím v posteli. Opět koukám ne ten kus papíru. Pro jistotu jsem ho vytrhl z bloku hned po tom, co jsem se vrátil z obědu. Naneštěstí se mě rodiče snažili vyptávat, co se stalo, jestli nechci jít ven, nebo jestli mám už věci do školy. Prostě takové ty řeči, které se zrovna v tuto chvíli nejmíň hodí. Odpovídal jsem dost neurčitě, některým otázkám jsem se vyhnul pokrčením ramen, nebo jsem odpovídal ano - ne, jen aby to bylo co nejdřív.
Složil jsem ho a vložil do kapsy. Odpoledne probíhalo v podobném duchu, jako po nálezu; ležel jsem v posteli a zíral na znaky. Jedno je ale jasné, ty znaky jsem už viděl. A mám takový divný pocit, že už i vím, kde to bylo.

Odpoledne mi pětkrát volal Mike. Nebo spíš, snažil se dovolat. Dvakrát jsem mu to bez milosti típnul, ani jsem to nezvedl a pak jsem si mobil úplně vypnul. Nejsem na něho zvědavý. Jestli se mi chce omluvit, ať mi to řekne do očí, nebo se semnou vůbec nebaví.
Koukám na hodinky: 21:39. Zítra mám školu a hned první dvě hodiny mám tělocvik. Tiše zaúpím, když si uvědomím tento hrozný fakt a zahrabu se pod peřinu. Pan Davis nám dá zase do těla. To je více než jasné a pokud mám být aspoň trochu při smyslech, musím jít spát. Zhasnu lampičku, strčím sluchátka s hudbou do uší a pokusím se usnout.

***

V ruce držím nějaký plánek. Podle zažloutlého papíru soudím, že to bude hodně starý plánek. Když se podívám pozorněji, zjišťuji, že se na plánku zobrazuje nákres. Můj nákres z dnešního dopoledne! A hýbe se! Kolečka se pohybují, stroj se lehce třese, místy z něj vyjde i kouř, možná pára a ručičky se pohybují od nuly po nejvyšší možnou velikost. Nevím, co to znamená. Vlastně ani nevím, jestli je to nula.

Podívám se, kde se to nacházím. Stojím v nějaké chodbě. Porozhlédnu se do všech stran. Po mé levici je více světla a po pravici více tma. Rozhodnu se jít za světlem, ale když uslyším nějaké hlasy, strnu a rychle se sunu do tmavého koutu. Naslouchám těm hlasům. Jsou dva, možná tři. Jsou to muži, ale nerozumím jim ani slovo. Znovu se podívám do tmy, a když zaslechnu hlasy mnohem blíž, lehce zpanikařím. Začnu se plížit kolem zdi. Jednou rukou se přidržuji stěny, ale jinak nejsem nijak blízko - to kdyby náhodou u zdi něco bylo a já do toho kopl. Takhle se prozradit opravdu nechci.
Dál pokračuji, když v tom se má ruka nemá čeho dotknout. Zašmátrám na prázdno a zastavím. Z tašky po hmatu vytáhnu maličkou baterku. Vím, že hodně riskuju. Pokud rozsvítím a někdo mně uvidí, asi to nebude nejlepší, ale nemám na vybranou. Rychle rozsvítím malý proužek světla a snažím se rychle zorientovat. Naštěstí si celkem brzo všimnu zábradlí, takže zase zhasnu. Levou rukou se přichytnu kovové konstrukce a pomalu, krůček po krůčku, začnu scházet schody.

Snažím se nemyslet na to, že můžou být staré, zrezivělé nebo že dokonce můžou někde chybět. Zatím stále jdu. Ani nepřemýšlím nad tím, co mě potká dole a jestli bych si neměl pospíšit. No dobře, možná že o tom trošku přemýšlím. Zastavím se, rozhlédnu se i přes velkou tmu a pokračuju v cestě. Hlasy utichly, a já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Mnohem radši bych byl, kdybych slyšel aspoň něco. Nepřipadal bych si tak hlučný.

Nakonec přece jen ty schody sejdu. Cestou jsem nic neshodil, nikoho jsem nepotkal - to bych už poznal a ani jsem se nepropadl nikam do neznáma. Stojím nohama pevně na zemi, v chodbě, která je skoro celá prosklená. Svítí tady světlo, ale nikdo tady není….

"Ahoj, Iane".

Až na někoho, koho znám. Zamává mi, usměje se takovým tím zlomyslným úšklebkem a vystřelí přímo proti mně.

***

Zděšeně si sedám na postel. Jsem zadýchaný a držím se na hrudi. Koukám na hodiny 5:05. Rozhlížím se po pokoji a na spaní už nemám ani pomyšlení. Mohl bych ještě tak hodinu spát, ale raději vstanu a jdu do koupelny.

Provádím své denní rutiny, a když už jsem i po jídle a mám nachystané věci, sedám ke stolu a prohlížím si papír s textem. Nic se nezměnilo. Jenom papír je více zmuchlaný, jak jsem ho pořád rozevíral a zase zavíral, ale ještě pořád není v hrozném stavu.
Strávím nad tím docela dost času a tak, tak si vzpomenu, že musím do školy. Ve spěchu si na sebe hodím mikinu, obuju boty, přehodím batoh a vyrážím do školy…

Celý týden se neděje nic zvláštního a ani doma. Po snech, jako by se slehla zem. Ve škole je docela nuda, ale něco je stejně divné. Chybí Mike Green. Už od pondělí…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marzia Marzia | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 17:52 | Reagovat

Ahoj. Ráda bych tě pozvala do mého nového KNIŽNÍHO KLUBU. Prosím, mrkni se :-)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:06 | Reagovat

"Provádím své denní rutiny, a když už jsem i po jídlo"- nemělo tam být "po jídle"?
Povídka se mi vážně hodně líbí,nepřemýšlela jsi někdy nad vydáním? Rozhodně máš na víc, než obyčejný blog. Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama