Sni svůj sen - 3.kapitola

3. listopadu 2013 v 22:19 | Aynarra Tulrgar |  Sni svůj sen

Zblednu. "Cože?" hodím na něj nechápavý výraz, srdce mi buší o sto šest, ale s ním to ani nehne. Přehodí si nohu přes nohu a sleduje mě.
Zatímco se snažím rozdýchat Mikovu odpověď, vejde do pokoje jeho mladší sestra. S pobaveným pohledem si mě prohlíží, protože jsem se z nepochopitelných důvodů roztřásl po celém těle. Když ale usoudí, že na mě nenajde nic zvláštního kromě toho, že se celý třesu, jenom něco pošeptá Mikovi a rychle odběhne. Ani on už se netváří, kdo ví jak.
Vstanu a podívám se na Mika, který se však mému pohledu snaží vyhnout. Zamračím se a udělám k němu jeden krok. Třesavka mě pomalu opouští a cítím se zase trochu líp.
"Miku, co si myslíš, že to bylo?" nakrčím čelo a počkám, jestli se ke mně otočí. Když se dlouho nic neděje, a Mike se stále neotáčí, chytnu ho za rameno a škubnu s ním k sobě. "Au," vykřikne a tře si rameno "já nevím," dodá a rozejde se ke dveřím. Ty rychle zavře, dojde zpátky a opře se o zeď.



"Hele, ale stejně je to divný, že se nám zdál stejný sen, ne?"
"Tak neasi, kolika lidem se na celé zemi může zdát stejný sen ve stejnou dobu?"
"Neměli by jsme si o tom s někým promluvit, Iane?"
"Neblázni!" vyprsknu, ale pak si uvědomím své chování a dodám: "Promiň. Jsem z toho nesvůj. Tak, s kým by sis o tom chtěl promluvit?" vyzvu ho.
"Nó," ošije se na místě a zamračí se, "co třeba někdo z kamarádů nebo nějaká věštkyně?"
"Jsi blázen," utrousím potichu a dál přemýšlím nad tím, proč se to stalo.
"Jak chceš, Iane, ale s někým by jsme si o tom měli promluvit." Bouchne pěstí do stolu, až pár věcí nadskočí. Na to se otočím na patě a vydám se ke dveřím. "Iane? Kam jdeš?" zaslechnu ještě, ale neotáčím se. V duchu si pomyslím, že někam, kde by mi mohli pomoct, ale nahlas se o tom nezmíním. Zavřu za sebou potichu dveře, ale uvnitř soptím jako sopka, která má co nevidět vybouchnout. "Prej promluvit si s věštkyní," mumlám si pod vousy. "To je pěkně blbej nápad," pokračuju v monologu a pomalu scházím ze schodů. Mikovi rodiče ještě nejspíš spí, protože je v domě nezvykle ticho až na Anabelle, která stojí dole u schodů

"Iane?,"
"Co?"pospíším si ze schodů, dojdu až k ní a snažím se navodit neutrální hlas.
"Ty už odcházíš?"
Přikývnu. "Už musím jít. Rodiče mi psali, že se mám stavit v obchodě a koupit mlíko." vymýšlím si lži, protože se před Anabelle nechci zpovídat o tom, co se stalo nahoře u Mika v pokoji. Nic neříká, jenom se na mě šklebí a tak pokračuju: "Psala, že bude péct koláč a k tomu potřebuje mlíko. Víš, ona každou neděli peče..." a v tom se zarazím. Je neděle ráno, těžko budou otevřené obchody. Pokud to Anabelle postřehla, nedala to na sobě cokoliv znát a nechala mě, ať se ze své velké lži vyhrabu sám.
"Ehm, chci říct, že to docela spěchá. Dneska k nám má přijet návštěva," pokračuju a jsem rád, že jsem se nemusel před tím vyzouvat. Nahmatám kliku a otevřu dveře: "takže už musím," vykoktám ze sebe na konec a rozběhnu se k domu. Za sebou slyším Anabelle, jak na mě ještě něco křičí, ale vůbec jí nerozumím. Jenom prostě utíkám kam mě nohy nesou a batoh mě bouchá do zad při každém kroku. Hlavou mi probleskne myšlenka, že bych měl směřovat k obchodu, ale místo toho se rozběhnu k našemu domu. Když s uvědomím, že se mnou Mike chtěl taky něco prořešit. To se ale nejspíš už nedozvím…

***
Ležím na posteli a koukám do zdi. Nevnímám své okolí, jenom si v hlavě neustále přehrávám, co se mi to vlastně zdálo. Rád bych tomu přišel na kloub, ale vím, že to stejně nepůjde. Nevím čeho se chytit a tak vůbec, s Mikem jsem se pohádal, takže s ním nebude řeč. Stále civím do zdi a snažím si vzduchu probrat pro a proti svého snu. Pokaždé se ale dohrabu jen k jedné možné odpovědi - byl to jenom sen a nic víc.
Naštvaně i odfrknu a slezu postele. Nohy položím na zem, ale stále na ní sedím. Hrábnu do batohu a podám si blok, tužku a mp3 se sluchátky. Pustím si hudbu a začnu si na papír něco čmárat. Nejprve to nemá skoro žádný tvar, ale nemůžu se zbavit toho pocitu, který mě nutí kreslit dál. Když je hotovo, zjistím, že se vlastně dívám na stroj, který jsem dnes viděl ve svém snu. No dobře, možná že to není zas až tak skvělý nákres, ale nejsem žádný malíř.
Stroj je obdelníkovitého tvaru, ale rohy má zaoblené. Na levé straně je destička, taky obdeníkovitého tvaru. Ve snu byla kovová a studila. Uprostřed je výřez a na něm skleněná deska, která umožňuje nahlédnut do stroje. Pod deskou byly budíky s ručičkami jako v autě, ale nehýbaly se, jako když přidáte plyn. Tyhle ručičky stály na jednom místě. Všechny do jedné se zastavily u jednoho znaku, který si nemůžu vybavit. Nějaké klikyháky, asi to nebylo nic důležitého

Zrovna když chci pokračovat v nákresu, vejde do pokoje mamka s úsměvem na tváři. Když se však podívá na mě, úsměv ji přejde. Na sobě má modrý župan, který kdysi dostala od taťky k vánocům. Je teplý a měkký. Dřív, když jsem byl menší, jsem si často chodil za mamkou lehnout, protože se mi líbilo, jak byl župan měkoučký a hřál. Teď už to nedělám. "Co se děje, Iane?" vpíjí se do mě svýma modrýma očima, pod kterýma se jí tvoří kruhy pod očima. Mamka toho moc nenaspí, i když má celkem pohodovou práci.
Je překladatelka knih, ale po večerech tráví hodiny s knihami a spát chodí hrozně pozdě. Nikdy jsem nechápal, jak se může někdo dobrovolně okrádat o spánek a dobrovolně si ničit oči pod slabým světlem stolní lampy. Ale jak se zdá, mamce to nikdy nevadilo. Naštěstí jsem její "vášeň" ke knihám nikdy nezdědil a proto si můžu užívat spousty hodin spánku, i když, dnešní den je nejspíš výjimkou...

"Ale nic," zalžu a podívám se jí do očí. Nenápadně odhodím blok i s nákresem na postel a přikryju ho peřinou, protože nechci, aby ho mamka našla.
"Ale no tak, Iane, mně neoblafneš. Co se děje? Proč nejsi venku s kamarády, když je tam tak pěkně? Hm?" natočí hlavu na stranu a povytáhne jedno nažloutlé obočí. Mamka je totiž přírodní plavovláska, ale barví se na blond. No, spíš už to ani není blond než platinově bílá a jediné, co na ni nesedí, je její nažloutlé obočí.
"Ráno jsem se stavil za Mikem, ale neměl moc dobrou náladu, tak jsem šel radši zpátky domů. Odpoledne si možná vyrazím na kole s Billym, ale teď se mi nikam nechce," odmlčím se a přemýšlím, co bych ještě řek., ale když se mamka ani nehne, rychle dodám: "vlastně jsem chtěl dodělat ještě nějakou práci do školy, co má být do zítra hotová a nechci to dělat až večer." Přidám úsměv a čekám, co se bude dít. Sám se divím, že jsem zmínil právě školu - nejméně oblíbené místo, ale nic jiného mě tak rychle nenapadlo.

Mamka nic neříká. Jenom přikývne. Moc dobře ví, že nemám školu zrovna dvakrát v lásce, ale pokud ji tahle odpověď překvapila, nedala to na sobě znát. Normálně kdyby řekla něco jako: "O můj bože, Iane, jsi v pořádku? Nemáš teplotu? Nemám zavolat doktora?" Na to bych jen protočil oči v sloup a ona by došla až ke mně a začala by mě lechtat, protože to hrozně nesnáším a nakonec by jsme se spolu zasmáli, ale dneska nebude žádné lechtání ani smích. Vydá se ke dveřím a na prahu se zastaví a ještě jednou na mě pohlédne a s úsměvem dodá: "Na oběd budou lasagne," a odejde.
Přikývnu, vstanu z postele a zavřu za ní dveře, protože ona ani táta nikdy nezavírají dveře. Zajímalo by mě, jestli to dělají jenom mí rodiče, nebo jestli je to všeobecný fakt, který se děje ve všech rodinách pubertálně dospívajících jedinců. Načež se zase vrátím k posteli, vytáhnu z pod peřiny tužku a blok a strnu v pohybu, protože něco je špatně....
Můj plánek zmizel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:00 | Reagovat

Další napínavá kapitola. Vážně to začíná být zajímavé. Ráda bych ti i něco zkritizovala, ale ono nějak není co. Tato povídka je zkrátka dokonalá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama