Sni svůj sen - 2.kapitola

3. listopadu 2013 v 11:57 | Aynarra Tulrgar |  Sni svůj sen

S napětím sleduji, kdo bude stát a druhé straně, ale tahle možnost mě zprvu nenapadla, takže jsem to nečekal. Ze dveří na mě ospale zírá Mikova mladší sestra Anabelle. Prohlédnu si ji a už nemám ve tváři takové napětí jako ještě před malou chvilkou. Naopak, zblednu, protože si uvědomím, že je ještě moc brzy. Kouknu na hodinky jako by to bylo normální, stát u cizích dveří a zvonit už v 8 ráno, ale pak si uvědomím, že Mike už stejně musí být vzhůru. Vždycky si hrozně stěžuje, že ho Anabelle budí o víkendu brzo, aby jí pustil pohádky.
Uvolním se a usměju se na ni. I ona si mě prohlédne, ale úsměv mi neopětuje. Pohledem se zastaví na mém monoklu.

"Co tady chceš? A co se ti stalo?" vypískne. Ušklíbnu se na ni a skloním se, abych ji viděl dobře do očí a ona zase mně.
"Jdu za Mikem, potřebuju s ním mluvit," odmlčím se a pozoruju její reakce, ale když vidím, že se nemá k tomu, aby mě pustila, rychle dodám: "je to otázka života smrti." No dobře, možná není, ale je vidět, že na to Anabelle přistoupila. Ušklíbne se a už, už mě málem pustí, když v tom se zarazí a propálí mě pohledem.
"Ale ještě jsi mi neodpověděl na druhou otázku. Takže, co se ti stalo?" trucovitě si dá ruce v bok a stojí si za svým.
Postavím se, protočím oči v sloup a vzdychnu. "No, vlastně to byla nehoda. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Když jsem s tvým bratrem, Billym a ještě s pár klukama od nás ze školy hráli basket." Byla to otřepaná fráze, kterou jsem od té doby použil už tolikrát, kdykoliv se mě na to někdo zeptal, že bych se ani nedivil, kdyby mi to nevěřila. Znovu si mě změří pohledem a nakonec přikývne a ustoupí.


"Díky," hlesnu, rozcuchám jí její rovné, hnědé vlásky a vstoupím dovnitř. Anabelle za mnou zavře a já se vydám po schodech nahoru.
"Mike je u sebe v pokoji, ale nemá moc dobrou náladu," dohoní mě a šťouchne do mě prstíkem. Otočím se k ní a znovu jí rozcuchám její jemné vlásky. Zamračí se. "Stejně nechápu, jak ti někdo mohl udělat monokla při basketu," posměšně na mě vyplázne jazyk.
"Myslel jsem, že ti to Mike řekl," pokrčím rameny a dojdu až k jeho pokoji. Ještě než stisknu kliku, otočím se k ní a pošeptám jí: "poslouchej, je to opravdu důležité. Potřeboval bych s Mikem mluvit o samotě," při těchto slovech sáhnu do kapsy a vytáhnu z ní balíček žvýkaček. Anabelle pochopí a kývne na souhlas. Podám jí balíček žvýkaček a ona se rozejde k sobě do pokoje.
"Chytrá holka," poznamenám jen tak pro sebe, když se za mnou ozve hlasité odkašlání. Nečekal jsem to a lehce sebou trhnu. Když se otočím, zjistím, že ve dveřích stojí Mike a zády se opírá o dveře.
"Pokoušíš se uplatit mou mladší sestru?" ve tváři mu pohrává pobavení. Jedno obočí má nadzvednuté a měří si mě pohledem. "A nemáš čistý svědomí," s těmito slovy do mě šťouchne, uvolní dveře a pustí mě dál.
"A ty bys měl svou mladší sestru naučit slušnýmu chování," nedám se.
"Proč jsi přišel tak brzo? Děje se něco?" probodne mě pohledem. "Posaď se." Řekne jen tak mimochodem a ukáže rukou na židli. Mezitím zavře dveře. Dojdu k židli a posadím se. Mike si přisune druhou a sedne si hned naproti mně. Zkoumavým pohledem mě sjede od hlavy až k patě. Nechápu proč si mě dnes všichni tak prohlížejí. To nikdy neviděli monokl? V duchu se nad tím ušklíbnu a přejdu to…

"Tak to vybal. Co se stalo, že to nepočkalo až do odpoledne?" zeptá se zvědavě.
Sklouznu trochu víc ze židle a pohodlně se uvelebím. Podívám se mu do očí a pak mu začnu povídat o tom, co se mi zdálo a převyprávím celý sen.
Vyprávím mu o tom, jak procházím tmavou halou a po pár metrech narazím na světlo. Snažím se mu do detailu popsat tovární halu a stroj, který jsem v tom snu viděl. Nakonec se dostanu k zaprášenému oknu a chlápkovi, který byl na střeše budovy a taky k tomu stroji, ze kterého po mně někdo střílel…

"… a pak jsem se probudil… Bylo to tak opravdové," řeknu a odmlčím se. Sleduju Mikovu tvář. Během vyprávění se několikrát ušklíbl, ale nic neřekl. Nechal mě mluvit. Čekám, že k tomu bude mít nějaký komentář, ale on stále mlčí.
"Tak už něco řekni…" dorážím na něj, "nebo si myslíš, že jsem se zbláznil?" Chvíli čekám, nervózně poklepávám nohou, stále sleduju jeho tvář a pak, když konečně promluví, si uvědomím, že…
"Ne, Iaene, nezbláznil ses. Já to dnes ve snu viděl taky…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 18:54 | Reagovat

Oh...já nemám slov! Povídka je jak příběhově, tak emocionálně velice silná, máš skutečně talent. Kolik ti vůbec je let? Podle stylu psaní tipuji, že ti je něco kolem dvaceti, ale nevím. Zkrátka-smekám před tebou, jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama