Sni svůj sen - 1.kapitola

3. listopadu 2013 v 6:10 | Aynarra Tulrgar |  Sni svůj sen
Taky trošku starší povídka. Tak dva roky, ale teď jsem se k ní zase vrátila. Její psaní je nárazové. Musím mít náladu a hlavně nápady, protože děj nemám promyšlený. Jenom teošku. Zbytek se odvíjí od mé fantasie a taky, jak název napovídá, je to o tom, co se komu co zdá. V tomto případě je to inspirováno mým snem, který je tak nějak rozkouskovaný. Z části můj sen z části á fantasie, ale za tu dobu se mi zdálo takových šíleností, že opravdu nemám nouzy o další šílenosti. Už jenom mít čas a sepsat to.


Procházím se tmavou budovou. Vidím jen pár kroků před sebe. Viditelnost je tu hodně špatná, ale každičkým krokem se přibližuju ke zdroji světla. Skoro ho cítím. Našlapuju tiše a snažím se nedýchat moc hlasitě. Vnímám každičký zvuk. Zaskřípání rozvrzané podlahy, pisklavé hlásky krys, které se mi sem tam proženou pod nohama, ale i zvuk padajícího tělesa, nejspíše železného, do kterého jsem omylem kopl. Postupuju dál. Už se mi podařilo projít dvě obrovské místnosti a světlo je už skoro na dohled. Zastavím se na prahu, abych nechal oči přivyknout enormní dávce světla.
Vidím osvětlenou místnost. Velkou jako tovární hala. Udělám krok a za sebou nechávám tmavou, starou a zaprášenou místnost. Světlo se rozlilo po celé místnosti, ale oči si ne a ne si přivyknout. Zamrkám a znovu se rozhlédnu. Doleva, doprava. Otočím se kolem dokola. Všude kolem mě jsou stroje, které jsem ještě nikdy neviděl. Jsou staré a zchátralé. Součástky mají zrezivělé. Přikročím blíž a nahnu se nad jeden stroj. Sfouknu silnou vrstvu prachu, ale protože nános je opravdu silný, pomůžu mu ještě rukávem. Začtu se do textu, ale nerozumím mu. Jako by to byl hodně dlouhou dobu nepoužívaný jazyk. Jakoby to tady chátralo přesně tak dlouho dobu jako zanikl tento jazyk, pomyslím si.

Rozejdu se k oknu. Je velké. Tak typické pro dnešní továrny, ale bez možnosti ventilace. Okna jsou zaprášená jako snad všechno kolem. Nedá mi to. Rukávem setřu trochu prachu, abych se mohl podívat. Kolečko - ani velké ani na malé. Tak akorát abych zjistil, kde to jsem a nepřitáhl pozornost. Vykouknu z okna. Všude kolem jsou velké budovy (asi jako ta, ve které jsem teď) z červených cihel. Mají dvě až tři patra, požární schodiště a ploché střechy, jako by na nich každý den přistávalo tucet vrtulníků.
Všechno zkontroluju ještě jednou a mou pozornost upoutá muž, lezoucí po jednom z požárních žebříků. Nevidím mu do tváře, proto se shýbám pro svou tašku - kterou mám hozenou přes sebe, se spoustou užitečných věcí - a začnu hledat dalekohled. Nemusím hledat dlouho, všechno má u mě své místo. Držím dalekohled v ruce, teď už jen zaostřit. Zřetelně vidím chlápka se zavalitější postavou, pleškou na hlavě a černými brýlemi na očích. Černou, koženou bundu, tmavé kalhoty a boty s tlustou podrážkou. Ucuknu. Výhled mi zamezí nějaká věc. Přeostřím. Rozpoznávám šroub. Mohl by to být lodní šroub, ale...
Sundávám dalekohled z očí a nestačím zírat.

Přede mnou se zvenčí vznáší velký stroj. Má oválný tvar, vypadá jako vzducholoď, ale pohání ho vrtule, které jsou přesně jako u vrtulníku - nahoře. Stroj je velký, ale tichý. Nevydává žádné zvuky, proto jsem ho nejprve nepostřehl, až když mi zřejmě úmyslně, vzlétl do záběru. Pokračuju s prohlídkou. Vznášedlo nemá žádná okna - nebo má, ale nejsou vidět. Něco jako, když máte na autě začerněná skla, nejste vidět. Nevidím ani, kdo stroj ovládá, ať se dívám z leva doprava, nikde žádná známka po lidech. Vzpomenu si na toho muže, který lezl po žebříku, ale přes vznášedlo, které sem před chvilkou přilétlo, nemám šanci ho spatřit. Udělám krok dozadu.
A bum!
Vznášedlo vystřelí. Jednou! Dvakrát! Třikrát! Přímo proti mně. Instinktivně padám na zem už při prvním výstřelu. Plazím se zpátky ke stroji s písmem, které jsem nedokázal rozluštit. Opírám se zády o jeho stěnu a hlasitě dýchám. Palba přestala. Připadá mi to všechno jako strašně praštěný sen. Nemám čas nad tím přemýšlet. Mou pozornost zaujmou tři další vznášedla, přímo proti mně. Sledují každičký můj pohyb. Míří na mě. Pohnu se a...

Trhnu sebou a celý zpocený a zadýchaný si sedám na postel. "Byl to jenom sen. Jen jeden z mála pitomých snů," zavrčím a najdu svůj mobil. Displej mi ukazuje, že je 6:59 a mám jednu zprávu. Podívám se, kdo píše.
Mike, chce se odpoledne sejít a je to prý hodně důležité. Jo jasně, to je celý Mike. Velké řeči a pak nic. Pokrčím rameny a vstanu. Je sice víkend, ale spát dál už nebudu. Ze země si beru tričko, které jsem tam odhodil během týdne - na pořádek moc nedbám, nejsem holka - a mizím do koupelny. Vyčistím si zuby, opláchnu zpocenou tvář, přehodím tričko a podívám se na sebe do zrcadla. Strnu.
"Nepoznávám tě," zabrblám sám na sebe a dál se prohlížím. "Hotová mrtvola." A nebyl jsem daleko od pravdy. Bledá pleť, černé kruhy pod očima, popraskané krvavé žilky v očích, jen ten monokl na levém oku mě navrací zpátky do reality. Tiše si ho mnu. Už bledne. Není tak fialový jako včera. Když se podívám líp, vidím, že na okrajích začíná žloutnout. Stejně to nenechám jen tak. Billy je sice můj kamarád, ale někdy se chová dost praštěně. Vím, že to v podstatě nebyla jeho chyba. Stál jsem ve špatný okamžik na špatném místě.

Vrátím se zpátky do pokoje, natáhnu na sebe tmavé kapsáče a staré, sešlapané kecky. Máma s tátou ještě spí, takže budu snídat sám. Tiše seběhnu z patra do přízemí, podrbu psa, který leží ve svém pelechu u kuchyně, a jdu k lednici. Otevřu ji a vytáhnu z ní mléko. Ve špajzu najdu cornflakesy a nasypu si trochu do misky. Zaliju je mlékem a z šuplíku si vezmu lžičku. Je to denní rutina, kterou praktikuju už pěkných pár let.
Po snídani zase vyběhnu po schodech na horu a zamířím si to do pokoje. Než ale stihnu vejít a zavřít dveře, z protějších dveří vyjde táta. Otočím se, abych se s ním pozdravil a pak zapadnu do svého pokoje. Najdu svůj školní batoh pod hromadou oblečení, vyndám z něj učebnice a sešity a vložím do něj foťák, mp3, papírový blok na poznámky a tužky.Nikdy totiž nevím, kdy se to může hodit. Podívám se z okna: venku svítí slunce a pohrává si s listy, které se zbarvují do červena, žluta nebo oranžova. Usoudím, že mikina bude stačit a vyběhnu ven z pokoje.
Počítám s tím, že mě nejspíš jeden z rodičů odchytne a zeptá se, kam jdu, ale mám štěstí. Táta je ještě nejspíš v koupelně a máma ještě spí. Rychle vyběhnu z domu a rozběhnu se k Mikovi.

Mike naštěstí nebydlí daleko. Jenom dva bloky od našeho domu, tudíž jsem u něj za 5 minut. Kdybych neběžel, trvalo by to 10 minut - to už jsem několikrát měřil. Zazvoním a doufám, že mi otevře Mike a ne jeho máma. Chvilku čekám, ale nakonec slyším, jak někdo běží ze schodů a vzápětí se otevřou dveře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 18:50 | Reagovat

Nádhera. Tato povídka se ti vážně povedla. Nemám ti vlastně co vytknout, protože se opravdu těším na pokračování.
Jen-hodně jsem čekala, že to bude sen. Možná by to chtělo přidat trochu myšlenek a reálnosti....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama