Bylo nebylo; projekt - komentářová povídka

Dnes v 10:14 | Aynarra Tulrgar


Je to již dlouhá doba, co jsem chtěla udělat něco takového avšak zatím jsem k tomu nenašla odvahu. Je na čase s tím už něco udělat a začít si plnit úkoly na to-do listu tak, aby to tady znovu oživlo. Aspoň trošku. Jsem tady proto dnes s článkem, který by snad mohl nakopnout do psaní nejenom mne, ale i Vás, co máte také psací blok.

Oč se tedy jedná?
Ráda bych tady v tomto článku udržovala komentářovou povídku se svými čtenáři i náhodnými kolemjdoucími. Povídka by se měla týkat fantasy světa, ale postavy, zápletky a další věci jsou jen a jen na vaší fantasii.
Bude to chtít pár pravidel, aby jsme se v tom brzy neutopili.

Takže 5 jednoduchých pravidel:
1. Napište maximálně 5 vět.
2. Dejte prostor i ostatním. Další váš komentář můžete odeslat, až přibudou dva komentáře od dvou odlišných účastníků. Pak opět můžete psát vy.
3. Nekopírujte text, který napsal někdo před vámi, ale plynule navažte ve vašem komentáři. Až bude příběh delší, nemusel by se vám do komentáře vůbec vlézt. Napište pouze svých max. 5 vět.
4. Komentáře netýkající se příběhu můžete psát do stejného komentáře, avšak označte je závorkou () nebo lomítkem //
5. Vzájemně se respektujte a nebuďte vulgární. Urážlivé a sprosté komentáře budou mazány a blokovány.

Ještě bych ráda dodala, abyste se nechali unášet tím prvotním nápadem, který vám projede hlavou. To totiž bude vždy ten, který požene příběh vpřed a když se zaseknete, dejte na nápad druhý nebo třetí. Společně vám vznikne něco, co nás všechny posuná dál.

Aynarra
Příběh:
Nemyslela jsem si, že to město ještě někdy uvidím. Odjížděla jsem odtud se svou rodinou, když jsem byla ještě malá. Pamatuji si jen velký požár, černý kočár, podkoního a dva páry běloušů, kteří mne a mou rodinu měli za úkol odvézt do bezpečí. Přestože cesta byla dlouhá, mnoho si z ní nepamatuji. Když jsme se tehdy vzdalovali od města, opouštěli jsme i neustávající křik lidí, kteří neměli šanci na útěk.
 

Hejno ptáků

17. dubna 2017 v 16:51 | Aynarra Tulrgar |  Krátké příběhy

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Procházel jsem se tmavou uličkou a hledal Franka, mého šéfa. Místo toho jsem však viděl jenom bezdomovce válející se u popelnic, z nichž někteří leželi přikrytí novinami a jiní zase starými kartony. O kousek dál zase postávaly dívky snažící se vydělat peníze pro své pasáky, pomocí svého těla a taky bandu opilců, ohřívající se u staré popelnice, ze které sálaly oranžovo červené plameny a tak důvěrně známý pocit tepla. To jediné jim stačilo ke štěstí. Po Frankovi však nebylo ani vidu ani slechu. Žádná stopa. Nic.

Ještě chvíli jsem pokračoval v cestě, ale něco, nějaká má skrytá intuice se mě snažila přesvědčit, abych se otočil na patě a vrátil se tam, odkud jsem přišel. Ale Frankova nabídka o tom, že budu vůdcem vlastního londýnského podsvětí zněla tak lákavě a neodolatelně. Stačilo jenom splnit jednu věc: najít Franka a omluvit se. Za všechny špatné přešlapy, které jsem učinil v minulosti.

Šel jsem dál. Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak jej oslovím a nabídnu mu polovinu kořisti ze svého podílu. Slunce začalo zapadat a barvit nebe do ruda, chodníky byly stále mokré po dešti - jenž přestal krátce předtím, než jsem vyrazil na smluvené místo - a plné louží. Z nepozornosti jsem do jedné šlápnul, když tu se náhle přede mnou objevil Frank v obláčku černého kouře.
Prohlédnul jsem si ho: v černém saku, kalhotách a polobotkách vypadal opravdu jako mafián.

"Franku," pokynul jsem mu uctivým gestem na pozdrav a sklopil podřízeně oči. Vyčkával jsem.On ke mně udělal krok vpřed s rukama za zády. "Výborně Nicolasi, dorazil jsi téměř včas."

Vzhlédl jsem k němu: "Já,-", on mne však zarazil ještě dřív, než jsem stačil říct cokoliv dalšího.
"To stačí Nicolasi! Teď budu mluvit já a ty si bedlivě vyslechneš všechno, co ti povím. Rozumíš tomu?" kývnu na souhlas a znovu sklopím pohled, pevný bod, na který se mohu soustředit, najdu u svých bot.

"Dobře. Tak tedy poslouchej. A poslouchej dobře. Zavolal jsem si tě, protože s tebou musím srovnat dluh, kterému jsi se tak dlouhou dobu vyhýbal. Do našeho obchodu jsem vložil mnohé-" usměje se a pokračuje: "i duši. Avšak, to samé jsem čekal i od tebe." Udělá další krok v před. Mám chuť poodstoupit, ale neudělám to.
"Ty jsi mě však obelstil, zklamal a myslel sis, bůhví jak nejsi chytrý a že ti to projde. Veř mi Nicolasi, udělal bys lépe, kdybys sem dnes vůbec nepřišel."

Zvednul jsem hlavu a on mne propálil svým smaragdově zeleným pohledem a úlisným, sněhobílým úsměvem. A v ten moment jsem pochopil...

Vystřelil proti mně ze své zbraně, jenž až do této chvíle schovával za zády a nad tmavou uličkou, v záchvěvu posledních paprsků slunce, které zapadalo, proletělo hejno ptáků....

Korrestan Hämäläinen

17. dubna 2017 v 13:27 | Aynarra Tulrgar |  Ostatní postavy
Rozhodla jsem se, že zde budu publikovat i své vymyšlené posavy a nejen k povídkám. Asi to zní složitě, ale opak je pravdou. Jak bych to tedy měla vysvětlit? Dříve jsem dost hrála textové RPG hry, což je mimochodem skvělá věc, jak se zlepšit v psaní a to obnáší i fakt, že si každý hráč musí zalžit svou postavu. Vymyslet jí jméno, věk, datum narození atd... ale musí ji také popsat vzhledově, tak i charakterově. Vymýšlení minulosti už je nohdy třešnička na drotu, ale ta dá vždy nejvíce zabrat. Fajn, a jelikož se v poslední době (tak 2 roky zpátky) s rpg hrami roztrhl pytel a až do teď je jich spoustu, mám také spoustu (no dobře, ne zase tak hodně) postav, které jsem sepsala. A i když už za ně třeba nehraju, jejich profily mám uložené stále. Někdy mě totiž inspirují k psaní, ale to je jiná.

Rozhodla jsem se totiž, že bych zde chtěla mít i profily postav (až je napíšu) k povídkám. Takže, jak poznáte, že se jedná o povídkou postavu nebo o postavu momentálně "volně" žijící v mém malém pohádkovém vesmíru? Volné postavy budou publikovány do rubriky Postavy-ostatní. Proč? Protože je tady prostě chci mít. Strávila jsem nad nimi docela dost času, k některým jsem si vytvořila uritý vztah po dobu hry a ráda vzpomínám na to, co jsem odehrála.



 


Rebecca

28. února 2017 v 12:16 | Aynarra Tulrgar
Název povídky: Rebecca
Žánr: Urban fantasy
Začátek: prosinec 2016
Stav: rozepsaná

Anotace: Můj život nebyl nikdy magický. Magickým ho dělaly malé drobnosti a radosti každodenního života. Nikdy však ale nebyl magickým v pravém slova smyslu. Vždycky jsem žila jako normální smrtelník. Chodila na přednášky na vysokou, chodila do práce, užívala si života a myslela jsem, že to tak bude do konce mého života. Jenže pak se to všechno změnilo.

Jednou v pátek.
Pátek 13.

Čas posunout se dál

26. února 2017 v 16:35 | Aynarra Tulrgar |  Deníčkové zápisy rádoby spisovatelky
Dlouho, velice dlouho se zde nic neobjevilo a ani tento článek nebude o tom, co jsem napsala. Ale více informační. Dlouho jsem měla literárně psací blok a možná jej ještě stále mám, ale něco mě stále nahlodává k tomu, abych znovu začala psát. Nemám teď sice v hlavě žádný nový příběh a nápad, ale příběhů jsem v letech dřívějších rozepsala několik a ani jeden jsem nedokončila.

Rozhodla jsem se proto tedy s dopisování a editací. Mého nejnovějšího (a přesto již dva roky starého) projektu. Literárním dílem se to dá nazývat stěží, avšak je to to nejdelší co jsem napsala. Vím, že to má své mouchy a potřebuji upravit jisté části a posunout postavy v příběhu dále, aby se i děj mohl posunout. Jenže kdykoliv se na to vrhnu, něco mi říká, že to je a bude běh na dlouhou trať.

Stejně tak jako je běh na dlouhou trať i má existence na internetu v podobě Aynarry. Je to zvláštní, ale v dubnu to bude již 6 let, co se za tímto pseudonymem schovávám. Je na něm něco kouzelného. Pomáhá mi tvořit. Je to velká část mě v umělecké podobě.
Obdobně jako Irith, který je tady sic o něco méně, ale taky docela dlouho. Zanedbávám jej. Píšu jen když se mi chce a mám na něj náladu, ale i přesto je tu pořád.

Musím se přiznat, že jsem nahlédla do starých, archivních článků i do těch rozepsaných a nikdy nepublikovaných. Maličko mě to nakoplo k tomu, zase to zkusit. I když mám pocit, že jsem z toho určitě už zase vypadla. Že moje slovní zásoba není nic moc a slova, věty i souvětí budou moc divné. Přesto všechno začnu něčím jednodušším. Chtěla bych zase začít psát drabble nebo krátké povídky ně nějaké téma či slova. Prostě něco. Nějak se začít musí.

Aynarra

Další články


Kam dál